Je to jen hra, loutkové divadlo. A já jsem mistr loutkář. Tahat za nitky na správných místech a dovést všechny loutky úspěšně do cíle, to je to, co umím nejlépe. Naučil jsem se to od muže, ke kterému jsem vzhlížel a který byl mým vzorem. Tedy do doby, než jsem zjistil pravdu. Pak jsem to byl já, kdo začal tahat za nitky a uskutečňovat své plány. Jak se asi cítil, když jsem mu na stříbrném podnose servíroval jeho vlastní chyby? Jaký to byl pocit, když zjistil, že vše, co mě naučil, používám proti němu? Názorně jsem mu ukázal, kdo je pánem.

Všechno by bylo perfektní, kdyby neodhalil mou slabinu, to jediné, co jsem nedokázal ovládat. Mého bratra. Můj malý bratříček byl důvodem, proč jsem váhal. Byl jedinou opravdovou vzpomínkou na mámu, která mi zůstala a neměl jsem dostatek sil, abych se o ni připravil. Potají jsem sledoval jak roste a sílí a zjišťoval jsem, že ne můj bývalý partner, ale můj vlastní bratr je tou největší překážkou.

Byl silný, moudrý a spravedlivý. I přes všechna zvěrstva, kterým byl svědkem si stále zachovával duši a lid k němu vzhlížel. Byl rizikem, které jsem nedokázal odstranit. Naopak jsem vydal příkaz, kterým jsem ho chránil. Ale proč? Chtěl jsem všechny a všechno zničit, tak proč jsem ho chránil?

Ach, jistě. Dokud jsem měl svého malého bratříčka, tak jsem měl rodinu a cítil jsem se naživu. Ano, to byl ten důvod. Podíval jsem se na Suna a viděl jsem mámu. Podíval jsem se na něj a viděl jsem své mladší já. To, které věřilo ve spravedlnost a mělo své sny a cíle. Viděl jsem v něm naději, ke které jsem se zoufale upínal.

Sunon nebyl zkažený touhou po moci ani nemířil příliš vysoko. Chtěl jen, aby obyčejní lidé byli v bezpečí a chtěl mě najít. A já se rozhodl změnit plán a dát Averaze druhou šanci pod vedením Sunona. Vrchní velitel vojska byl tím, ke komu obyvatelé vzhlíželi a kdyby se stal Nejvyšším, nedovolil by, aby se na obyčejných lidech dělo bezpráví. Ovšem zapomněl jsem ve svých plánech na jednu podstatnou věc. Na bratrovu tvrdohlavost.

Ať jsem mu do cesty postavil jakoukoliv překážku, ať jsem ho ranil čímkoliv, nevzdal se svých snů a ani na okamžik nezatoužil po pozici Nejvyššího. Ztrácel jsem trpělivost a dělal chyby, mnoho chyb. Světélko naděje pohasínalo a já začínal být zoufalý. Chtěl jsem nastolit řád, nový systém, kde by všichni měli stejná práva a stejné možnosti. K tomu však vedla krvavá cesta a já se stále zdráhal ublížit bratrovi. Protože on by mé rozhodnutí a důvody nechápal.

Bylo to jednoduché, napravit Averagu a následně obsadit Belecu, kterou bych utvářel k obrazu svému. Žádné hladovějící děti, žádné vyloučené lokality. Jenomže pak jsem padl do léčky. Sunon, můj milovaný bratříček byl odsouzen na Belecu. Hrozně jsem zuřil. Jak něco takového mohli udělat? Vždyť Sunon byl tím nejpříkladnějším vojákem Averagy!

„Pane, jak jste předpokládal, Zishu selhal, ovšem získali jsme útržek nahrávky a domníváme se, že vás to bude zajímat,“ přerušil tok jeho myšlenek muž ve dveřích a Neo se k němu otočil.

„Hned tam budu.“

Podruhé stejnou chybu neudělám, bratříčku. Tentokrát tvůj život neušetřím.

Procházel dlouhou chodbou a skrze skleněné zdi nahlížel na své experimenty. Po všech těch životech měl vítězství na dosah. Vláda Daji byla v jeho moci, Rikusa se brzy poddá a po nich přijdou další, až bude ovládat celou Belecu. A mezitím se vrátí na Averagu, aby dokončil, co před lety začal. Ano, tentokrát se nenechá zastavit hloupými rodinnými vazbami.

Vstoupil do místnosti plné nejrůznější elektroniky. Odtud vedla lanka k jeho loutkám, hloupým a chamtivým belečanům. Jen Moren a jeho Černá Desítka odolávali a nenechali se strhnout k tomu velkolepému divadlu.

„Tak co máte?“ zeptal se svého zástupce, který seděl u hlavního počítače, sluchátka na uších.

„Na,“ podal mu sluchátka a Neo si je nasadil. Zástupce posunul nahrávku na začátek a pustil ji.

„Takže?“

„Nero 38, nebyl členem Takaty, ale brutálně zabil několik vojáků a lékařů při útěku z ústavu, kde byl držen kvůli své neobvyklé sféře. Bylo to tím rokem, kdy Sunon nastoupil na akademii. Nesouhlasil s jeho trestem, domníval se, že byl příliš přísný.“

„Jakou neobvyklou sféru měl?“

„To se nepodařilo přesně zjistit, každopádně jeho tělo dokázalo odolávat veškeré medikaci a to i když mu byla podávána nitrožilně. Zjistilo se to, když si zlomil ruku a dali mu léky od bolesti. Jinak ovládal pouze vzduch.“

„A proč přesně byl zavřený v ústavu, Faithe?“

„To nevím, Morene. Jsem spojka, ne chodící spis obyvatel Averagy. Nejspíše chtěli zkoumat jeho sféru, taková je alespoň moje domněnka. Momentálně mě více trápí jeho chování tady. Jako kdyby byl naprogramovaný, aby jednal iracionálně. Nemám z toho dobrý pocit. Netuším, co tím Neo chtěl dokázat, ale nelíbí se mi to.“

„Fajn, zkusíme tomu později přijít na kloub. Teď bychom měli jít. Zeth a ostatní na nás čekají.“

Neo si sundal sluchátka a chvíli tiše zíral na obrazovku plnou grafů. Zástupce věděl, nad čím přemýšlí, proto jen vyčkával.

„Opravdu řekl Zeth?“

„Ano, řekl.“

„Do hodiny chci vědět, co má Zeth společného s Morenem a jak je možné, že Faith Rid je naživu!“ rozkázal a opustil místnost.

Jeho plány se opět hroutí a zase to má na svědomí rodina! Vztekle praštil do zdi až z ní spadl kus omítky. Tou ranou se uklidnil a pomalým krokem se vydal do svého pokoje.

Zethů je plné Daji, nemusí se jednat zrovna o toho jednoho jediného Zetha, který mu okamžitě přišel na mysl. A i kdyby se náhodou jednalo o jeho Zetha, tak spojitost s Morenem ještě nic neznamená. Nijak to neohrožuje jeho plány, nemusí se znepokojovat.

Ovšem Faith už jistým rizikem byl. Domníval se, že se ho před lety zbavil, ale averaganská spojka má nejspíše tužší kořínek, než si myslel. Nevadí, zná spousty způsobů, jak se zbavit nepohodlných lidí a nebo… jak je vyprovokovat. Začal si pískat a na tváři se mu objevil zlomyslný úsměv.

Ano, bude je provokovat.