„Dokud budete v mé jednotce, tak vám bude stačit dodržovat pár pravidel, na kterých trvám,“ pronesl vážně k mužům, kteří ho sledovali se značným despektem. Evidentně ho nepovažovali za sobě rovného, když byl v armádě krátce a byl oproti nim o hodně mladší. „Za prvé, v případě, že vydám rozkaz se kterým nebudete souhlasit, chci to vědět. Také se mohu mýlit a proto je důležité komunikovat.“

Mezi muži to zašumělo. Tohle zřejmě neočekávali a Sunon viděl, že jejich zájem přece jen stoupl.

„Za druhé, neexistuje žádná omluva pro to, abyste opustili své kolegy na bojišti. Jsme jeden tým a tak se taky musíme chovat. Jsem velmi tolerantní a s každým jednám stejně, ale tohle neodpouštím. Voják, který opustí své spolubojovníky je odporný odpad společnosti,“ pokračoval Sunon a byl opravdu rád, že na něj jeho nová jednotka začíná měnit názor. V některých pohledech viděl něco podobného respektu a úctě. Nic takového nevyžadoval, jen chtěl, aby společně fungovali jako dobrý tým.

„Třetí a poslední podmínka. Emoce na misi nepatří. Je jedno, jestli jste se doma pohádali s manželkou, naštvali vás rodiče nebo děti, tohle všechno necháte tady. To, že vedle vás padne kolega a přítel není důvod k tomu, abyste se nechali ovládat nenávistí a touhou po pomstě. Takové jednání je pak zkratové a málokdy přináší ovoce, spíše naopak. Vím, že se vám teď honí hlavou něco o tom, jak se mi to dobře říká, ale je to pravda. Zpočátku mě vždy, když jsem potkal někoho z Takaty ovládl vztek a pak jsem dělal zbytečné chyby, kterými jsem způsoboval problémy sobě i ostatním. Takata drží v zajetí mého bratra, proto mám důvod je nenávidět. Když je vidím, nejraději bych každého jejich člena zabil hodně krutou a bolestivou smrtí, ale nemůžu. Nejsem jako oni a vím, že zodpovídám za životy mužů, kteří jsou se mnou. Musím nenávist odsunout na druhou kolej a bojovat s chladnou hlavou a totéž očekávám od vás. To je vše. Můžete jít, ráno vás budu kontaktovat ohledně následující mise.“

Těmihle pravidly se jeho muži i on sám opravdu řídili a snažil se tak přemýšlet i teď, když měl za úkol vést Desítku. Jenomže v tuto chvíli to nešlo. Naprosto ho ovládly emoce. Nenávist, vztek, šok, bolest i strach. To vše vířilo uvnitř něj a Monato se ani nesnažil uklidnit. Na povrch stále nedával nic najevo, ovšem jeho myšlenky byly všemi těmi emocemi ovlivněny a bylo jen otázkou času, kdy se rozhodne špatně a ohrozí celou jejich jednotku.

Už hodinu seděl a zíral do tmy před sebou. Necítil chlad, nevnímal déšť ani vítr, dokonce si přestal všímat i hladu, který ho předtím tak štval. A příčinu tohohle chování pevně svíral v ruce. Otcův deník. Přečetl další velkou část a upřímně nevěděl, která z informací byla horší.

Fakt, že matka Honesty se nezbláznila a nepodpálila dům, ale měl to na svědomí Neo? Tahle informace působila stejně jako kdyby někdo chrstl benzín do ohně. Malý plamínek nenávisti, který ke svému bratrovi cítil se rázem změnil na vše spalující požár. Pak tady taky byl výbuch v laboratoři, který nebyl žádnou chybou, ale cílenou sabotáží. Pravděpodobnost, že otec bude mít nejlepšího přítele, který bude vyvíjet biologickou zbraň pro povstalce a ještě bude vyhrožovat zabitím rodiny by měla být mizivá a přesto se právě tohle stalo. Falešný otec Honesty v laboratoři používal tátův výzkum k vyvinutí biologické zbraně, která měla být zaměřena především na děti. Byl to právě on, otcův dlouholetý přítel, kdo prozradil skutečnou identitu June a Honesty. Když na to táta přišel, vyhrožoval mu, že zabije Monata i jeho mámu a tak otec vymyslel plán, při kterém měl být celý výzkum zbraně zničen a on i manžel Honestiny matky měli zemřít. Měli, ale táta použil sféry a přežil. Od té doby žil v utajení a věděl o něm pouze Moren, profesor Tess a Call. A Call by se dal považovat za opravdovou ironii osudu, za naprostý výsměch všem těm rokům, které Monato na Belece protrpěl. Byl totiž Strážce Nea a zároveň to byl ten jediný člověk, kterého Monato nechtěl potkat. Varm.

Když si tohle všechno sečetl, tak neměl sebemenší důvod být klidný. Naopak, měl dostatek důvodů se sebrat a okamžitě vyrazit za Neem a holýma rukama ho zabít. Předtím se pořád upínal k nějakému vysvětlení Neových činů, pořád naivně doufal, že jeho bratr není obyčejné monstrum, ale mýlil se. Teď v jeho nitru nebyla ani malá špetka lítosti nebo snad pochopení. Zůstala jen nenávist užírající ho za živa a dodávající mu novou energii. Měl jen jediný cíl. Najít Nea a zabít ho za jakoukoliv cenu. Pomstít se mu za všechno, co do teď udělal.

„Očekáváš velký útok,“ ozval se vedle něj Talon a podal mu termosku s kávou. Neptal se, pouze konstatoval a Monato se trochu zastyděl, když si uvědomil, že přestal dávat pozor a věnoval se svým pocitům místo jejich bezpečí.

„Má smysl se ptát, jak to víš?“ přijal kávu a posunul se, aby kolegovi udělal místo.

„Ale no tak, už jsi to slyšel několikrát. Ty máš jiné myšlení než ostatní. A já s Coilem taky, to taky víš, jen nejsme tak dobří jako ty,“ pronesl s úšklebkem Talon.

„Nikdo není lepší nebo horší, jen každý vyniká v něčem jiném,“ odvětil Monato a otevřel termosku. Bylo směšné, že všichni většinou dbali na zásoby jídla, ale on sám si vystačil s obyčejnou kávou.

„Jo, ale rozdíly mezi námi jsou, to popřít nemůžeš. A já aspoň trochu vím, jakým způsobem přemýšlíš, takže co čekáš?“

Monato chvíli neodpovídal. Ano, Talon měl zkušenosti nejen z X-dvanáctky, ale taky z vedení Desítky. Jemu nemělo smysl něco tajit.

„Myslím, že dál se nedostaneme. Ne bez boje. Podle mého názoru jsme přesně tam, kde nás povstalci chtějí mít. Tahle základna je v podstatě jedna velká past. Jsme tady krytí před počasím, ale jelikož jsme v údolí, tak jsme taky pěkně na ráně. Zničit obranný systém a generátor nebo třeba podpálit všechny domy, to není nic, co by povstalci nezvládli. A není odsud v podstatě úniku. Cesta vpřed je zatarasená rozbouřenou řekou, zpáteční trasu můžou hlídat a jít v tomhle počasí do hustého lesa, který nemáme zmapovaný je skoro stejné jako se vzdát.“

„Proto jsi chtěl, abychom si vzali ty léky, čekáš, že další dny nebo možná už hodiny budou hodně náročné. A nejlepší strategií by bylo najít povstalce dřív než najdou oni nás,“ shrnul situaci Talon.

„Nebo počkat až přijdou a pokusit se vyjednávat,“ dodal Monato a Talon se na něj překvapeně podíval.

„Vyjednávat? O čem bys s těma šmejdama chtěl vyjednávat?“

Monato si Talona pozorně prohlédl. Vlastně o něm nic nevěděl. Znal jen informace ze spisů a o jeho životě neměl žádný přehled.

„Co tě táhne z misí zpět domů?“ zeptal se Talona nečekaně.

„Cože?“

„Každý má něco nebo někoho na koho se těší, za kým hned po návratu spěchá. Tohle většinou bývá to, co drží vojáky při životě. Co to je pro tebe?“ položil Monato znovu otázku.

„Rodina, co jiného. Mám skvělou ženu, pubertálního syna i úžasné rodiče. Vlastně mám všechno, co jsem si vždycky přál,“ odpověděl bez přemýšlení muž a Monato se pousmál.

„Tohle je první mise na kterou jsem odjížděl s přesvědčením, že se mám za kým vracet, jenomže to bylo stále málo. Zjistil jsem to, když jsem stál proti Carterovi. Věděl jsem sice, že po mně povstalci jdou, ale v tu chvíli jsem vůbec netušil, jestli přežiju. Měl jsem jedinou prioritu, dostat vás pryč i kdyby mě to mělo stát život. Teď mám sice více důvodů se vrátit než na začátku, ale stejně jsem pořád ochoten riskovat. Ptal ses mě o čem bych chtěl s povstalci vyjednávat. Je to jednoduché. Nabídnu jim sebe za propuštění zajatců,“ vysvětlil svůj plán Monato.

„To nemyslíš vážně?“

„Myslím. Carter mě přesvědčil o tom, že nemají v plánu mě zabít a pro povstalce mám větší cenu než pár zajatců. Říkám ti to, protože vím, že na mém místě bys jednal stejně i přesto, že máš doma vše, co tě dělá šťastným. Nehodlám riskovat, že někdo při boji zemře k čemuž by jistě došlo, protože jsme v příliš velké nevýhodě.“

„Říkáš mi to proto, že po mně něco chceš,“ odvětil stále v šoku Talon a Monato se uchechtl.

„Ach ta X-dvanáctka. Opravdu se tvůj výcvik nezapře. Máš pravdu, chci abys převzal velení, až taková situace nastane.“

„Proč? Propen i Bai jsou mnohem zkušenější velitelé než já,“ oponoval Talon, ale Monato se jen usmíval.

„Za prvé, potřebuju někoho, kdo má stejné nebo alespoň podobné myšlení jako já a za druhé,“ Monato se na okamžik odmlčel a pak pokračoval, „Propen a Bai začali do mise příliš zatahovat emoce. Viděl jsi sám, jak Propen reagoval. Je to jen jeden z mých plánů, ale chci, abys věděl, že tuhle zodpovědnost bych rád hodil tobě na krk.“

„Byl bych mnohem raději, kdybys raději použil nějakou jinou strategii, ale pokud na tom trváš, tak to beru jako rozkaz,“ promluvil nakonec Talon a povzdechl si. „Víš, že ostatním se to nebude líbit?“

„Hm, vím. Samozřejmě, že nejdříve bych rád zkusil něco jiného, ale mám špatný pocit, že to stejně dopadne přesně takhle. A něco mi říká, že přesně tohle je plán povstalců.“

Seděli v tichosti, ponořeni do vlastních myšlenek a možná prožívali poslední klidnou chvíli.