Týden. Tak dlouho nevytáhl paty z domu. Zavolal paní Soi, že se nachladil a pár dní nepřijde, v práci, ve které byl pouze pár dní, podal výpověď, jen aby nemusel opustit bezpečí svého bytu. Dokonce nechodil ani do obchodu, takže přežíval jen na kávě a jogurtech, kterých měl v lednici dostatečnou zásobu.

Nedokázal popsat jak přesně se cítil, ale nepřál by to ani tomu nejhoršímu nepříteli. Styděl se za sebe. Připadal si jako naprostý zrádce a nejhorší spodina společnosti. A byl zmatený. Očekával, že ho ta jedna noc bude provázet v nočních můrách, ale opak byl pravdou. Zdálo se mu o všem možném, ale o jeho největší životní chybě ne. Když se nad tím zamyslel, možná se jednalo o nějaký obranný mechanismus jeho vlastní mysli, protože vzpomínky na tu noc i všechny ty pocity jednoduše mizely. Nechtěl na to myslet, ale taky nechtěl zapomenout. Chtěl si pamatovat jakou je zrůdou.

Dnes, po celém týdnu, musel opustit pohodlí svého bytu. Volala mu paní Soi. Měla o něj starost a chtěla ho navštívit. Byla to opravdu úžasná žena. Nezbývalo mu nic jiného, než jí slíbit, že přijde. Stejně se mu stýskalo po Ai a nemohl ji nechat trpět za jeho blbost. Ona přece nemohla za to, že by se nejradši posadil na koleje a počkal až pojede rychlovlak.

Když se tak zamyslel, musel uznat, že Ai byla velmi zvláštní. Nešlo jen o příběh, který ji dostal do Centra, ale především o její osobnost. V mnohém mu připomínala Monata. Teď, když se její stav zlepšil, dokázala bez problémů vycházet s ostatními dětmi, ale taky je uměla okamžitě usadit. Nechtěla si pouze hrát, tak jako většina dětí v jejím věku, spíše se ráda učila nové věci. Zeth se zprvu domníval, že Monato trochu přehání, když jí píše příklady z matematiky a nosí knihy z knihovny. To ovšem netušil, že Ai je už osm a musí dohnat celý rok, kdy do školy nechodila. Dívka s tím však neměla problém. Naopak, zdálo se, že má přirozený talent pro počty a dobrou paměť. Zeth se obával, že se bude ve třídě nudit, protože její znalosti byly přece jen dál než ostatních dětí. Stále však zůstávala dítětem a když měla náladu malovala, zpívala nebo si hrála s panenkami. I když hrála bylo asi silné slovo, protože všechny panenky pokreslila, ostříhala jim vlasy a omotala jim hlavu obvazy. Zeth se na to Ai ptal, ale odpovědi se nedočkal, tak to zjišťoval u paní Soi.

V době, kdy Ai poznal, byla krátce po operaci hlavy. To si pamatoval. Měla hlavu pokrytou obvazy a vůbec nemluvila. Soi mu vysvětlila, že Monato měl podezření na nějaké zranění hlavy, protože Ai často narážela do překážek, nedokázala číst ani psát. Jenomže si nikdy na nic nestěžovala a oni netušili, co se s ní děje. V nemocnici se ukázalo, že po nehodě se jí utvořil hematom, který se zvětšoval a tlačil na oční nervy. Sraženinu odstranili a Aiin zrak se začal vracet k normálu a ona přestala narážet do věcí kolem sebe. Kvůli jejímu špatnému psychickému stavu za ní do nemocnice Monato nesměl, proto ji navštěvoval večer, když už spala a vždycky ji na ruku něco nakreslil. Záhada panenek byla vyřešena a Zethův obdiv jak k Monatovi, tak k Ai opět stoupl.

Podíval se na hodiny na nočním stolku a zamračil se. Bude se muset zvednout, i když by se raději dál schovával v posteli. Jakmile se postavil, zatočila se mu hlava. To se dalo čekat, když jedl jenom jogurty. Opatrně se rozešel do koupelny, kde ho čekalo nemilé překvapení v podobě zrcadla. Vidět sám sebe jako trosku nebylo nic příjemného, i když jeho vzhled odrážel přesně to, jak se cítil. S povzdechem zapnul vodu. Bude se muset dát aspoň trochu do pořádku.

Po hodině vypadal o něco lépe, kéž by se tak i cítil. Sám sebe přemluvil, aby si zašel koupit nějaké jídlo, které stejně nedokázal celé sníst, ale alespoň trochu zaplnil žaludek a mohl se vydat do Centra. Jak se k budově přibližoval, začínal se přece jen cítit lépe. Ai jistě udělá radost, že za ní konečně přišel. Paní Soi mu dala klíč, aby nemusel zvonit, takže na nic nečekal a vstoupil. V Centru bylo ticho. Děti zřejmě ještě byly na táboře. Chtěl přejít do kuchyně, kde předpokládal, že nalezne paní Soi, když zaslechl známý hlas.

„Soi, já vím, že je to těžké, ale víš, že mám pravdu. Už teď se její stav zhoršuje a Zethova nepřítomnost tomu nepřidala. Pokud nebude vědět kam Monato jel a co dělá, tak jak to dopadne, když se něco semele?“

„Ona k Monatovi a Zethovi vzhlíží, Norme! Jak jí můžu něco takového říct? Je to těžké pro nás dospělé a co teprve pro malé dítě. Ai není jako ostatní, příliš nad věcmi přemýšlí a tohle by jí jen přitížilo,“ odvětila tiše Soi. Zeth poslouchal a snažil se pochopit o čem vlastně mluví.

„Právě proto by to měla vědět dřív, než se to nějak zvrtne. Kdyby nepřemýšlela, tak by za tebou s těmi otázkami ani nechodila. Domnívám se, že ji podceňuješ stejně jako jsi podceňovala Monata. Evidentně je velmi bystrá, když se ptá, kde je Monato a proč se nemůže ozvat. Nepotřebuje Zeth pomoc, když je tak dlouho nemocný? Myslíš, že normální dítě by takto uvažovalo?“ oponoval jí Monatův strýc a Zeth se cítil ještě hůře než předtím. Způsobil Ai i Soi starosti a to jen kvůli vlastní blbosti. Opravdu by se měl jít zahrabat někam hodně hluboko.

„Neumím si představit, jak bych jí to vůbec mohla říct. Vždyť se mnou komunikuje jen proto, že musí a že nechce, aby se na ni Monato a Zeth zlobili. Jinak jsem pro Ai vzduch a mám jí něco takového oznámit?“

Zethovy nohy se pohnuly a dříve než se nad svým jednáním zamyslel, už stál v kuchyni.

„Já jí to řeknu,“ slyšel sám sebe promluvit, aniž by vůbec chtěl.

„Zethe!“ vyhrkla Soi a hned se k němu přihnala. „Vypadáš hrozně! Jsi vážně v pořádku?“

Zeth s mírným úsměvem přikývl: „Jo, jsem. Jen jsem toho během týdne moc nesnědl a ani jsem se nehýbal. Teď už to bude dobrý.“

Přesvědčoval sebe nebo ji? Možná oba, ale ujistil se, že znovu nesmí udělat stejnou chybu a ignorovat lidi kolem něj. Ai na něj čekala a Monato spoléhal na to, že se o ni Zeth postará.

„Omlouvám se, že jsem poslouchal. Prostě jsem se zasekl a nedokázal se pohnout,“ dodal tiše.

„Myslím, že za dané situace se nic tak vážného nestalo. Soi by ti to jistě řekla,“ pronesl vážně Norm a zkoumavě si Zetha prohlížel. Za svůj život se už v lidech naučil číst a mladík měl vinu vepsanou ve tváři. Nedokázal uvěřit tomu, že by ho trápilo pouze to, o čem se zde bavili. Muselo to mít jiný důvod. A Norm rozhodně musí zjistit jaký.