Povstalci ani vůdce Takaty netušili a zřejmě stále netuší, že Moren ví o Averaze. Pro ně to byl nepřítel, kterého je potřeba donutit k ústupu. Všechno začalo nenápadně, pouhými výhružnými dopisy. Moren se tomu smál. Byl tvrdohlavý a jeho touha chránit rodinu byla natolik silná, že se nebál ničeho a nikoho.

Monato stál pod stříškou na jediném místě, kam nedopadaly provazce vody padající z těžkých mraků. Držel otcův deník a každou chvíli se rozhlédl po okolí. Všechno, co doposud zjistil ukazovalo, že jeho strýc byl opravdu úžasný muž. Pokud se vrátí, o čemž upřímně pochyboval, musí se mu omluvit a pokusit se s ním začít znovu.

Bohužel nezůstalo jen u výhrůžek. Propíchnuté pneumatiky u auta, jed ve schránce, dokonce něčí prst v balíčku. Prosil jsem Morena, aby od toho dal ruce pryč, ale bylo to totéž jako kdybych házel hrách na stěnu. Jenomže pak začali používat Morenovu největší slabinu. Rodinu. A tady přicházím na řadu já a moje největší chyba, kterou jsem kdy udělal. Můj bratr měl dlouhé roky přítelkyni. Určitě si neumíš představit, jak Moren vypadá, když se směje na celé kolo a je opravdu šťastný, ale já ho takového znal po jejím boku. Moren ji nesmírně miloval, stejně jako ona milovala jeho. Věřím, že za jiné situace by spolu ,žili šťastně až do smrti‘, jak se píše v pohádkách.

Mladík byl zmatený a začínal se bát, co dalšího se dočte. Jakou chybu jeho otec udělal? Má snad na mysli výbuch laboratoře? To ovšem nemělo nic společného s Morenem a samozřejmě o tom by nemohl psát, když je po smrti. Bál se zjistit, co se stalo s Morenovou přítelkyní, protože o nikom takovém nikdy neslyšel.

V té době jsem opravdu litoval toho, že o mně Moren ví a vystavuje se takovému nebezpečí. Vlastně jsem mu zničil život a o vše ho připravil. Ženu svého života si nemohl vzít a museli spolu žít potají, aby nebyla v ohrožení. Umíš si to představit? Nemohl ji ani pozvat na rande, aby na ně někdo nepřišel. Tohle nebyl život, který si tvůj strýc zasloužil! Zatímco já měl skvělou práci a všude chodil s tvou mámou, on a jeho přítelkyně trpěli.

Chápal to. Věděl, jak provinile se cítil táta i jakou bolest zažíval Moren. Rozuměl jim více než by si přál.

Ve stejnou dobu jako máma, otěhotněla i Morenova přítelkyně.

Otěhotněla? Monato nevěřícně zíral na slova a na mysl mu vytanula matčina žádost.

„Monato, měl bys znát pravdu o Honestě a taky bys jí to pak měl říct. Honestina matka měla poměr a výsledkem je právě Hony. Ten muž byl Moren, ale nikdy za své činy nepřevzal odpovědnost a ani se ke své dceři nepřihlásil.“

Je možné, že to bylo úplně jinak? Že se máma pletla? Vlastně ani netušil, odkud ty informace měla a byl to také jeden z důvodů, proč se neustále šťoural v Morenově minulosti.

V té době ještě platil zákon, že nemanželské děti nebo děti bez uvedeného otce byly matce okamžitě odebrány. A já přišel s nápadem. Můj dlouholetý přítel a kolega z laboratoře byl gay a samozřejmě to tajil. Kdyby si vzal Morenovu přítelkyni, tak by dítě zůstalo u ní. Možná už tě to napadlo, ale stejně to napíšu. Morenova přítelkyně a žena, kterou tak moc miloval byla June, matka Honesty. Ano, Hony je Morenova dcera a tvá sestřenice.

Monato se opřel o zeď za sebou na okamžik zavřel oči. Věděl to. Alespoň tedy tu verzi, kterou mu máma řekla. Nikdy by ho ani v tom nejdivočejším snů nenapadlo, že pravda byla tak…tak děsivá. Jak že mu to říkali na Averaze? Nebojácný velitel vojska, který se vždy každému problému postaví čelem a nikdy nevycouvá. Uchechtl se. Ne, on ani zdaleka nebyl tak statečný jako jeho strýc. Vzdát se všeho, jen aby dál mohl bojovat se zlem, to by on nedokázal. Kdyby se měl vzdát Varma, nejspíše by zešílel. Pokud by se teď musel zříct Zetha, netušil, jak by to vůbec mohl zvládnout. A Moren se vzdal ženy i dcery. Nebyl jen nejlepším stratégem a vojákem, ale taky tím nejstatečnějším člověkem na obou planetách, kterého Monato znal.

Moren i June na takový nápad okamžitě přistoupili, protože to oba považovali za přiměřenou cenu za bezpečí jejich dcery. Moren se s Hony vídal jako tvůj strýček a já sledoval jak ho to ubíjí. Za June chodil potají a méně často než dříve, protože měl o důvod víc se bát. Nebyl jsem mu tenkrát oporou, protože jsem sám měl starosti a opravdu mě to mrzí.

Když jsi se narodil, tak jako každý jiný otec jsem běžel do nemocnice a byl jsem opravdu nadšený. Nestydím se za to, že jsem brečel radostí. Jenomže ty slzy se z radostných změnily na zoufalé ve chvíli, kdy jsem tě poprvé spatřil. Když jsem uviděl tvou averaganskou identifikaci, bylo po štěstí. Proč? Protože jsem znal důvod tvého údajného trestu na Belece a věděl jsem, že právě v tomto životě musí dojít ke střetu mezi tebou a vůdcem Takaty. Konečně jsem měl možnost být ti otcem na kterého bys mohl být hrdý a kterého bys nemusel nenávidět, ale ten sen se rázem rozplynul jako kouř. Takové zoufalství a bolest jsem zažil naposledy na Averaze, když tě odváděli k portálu a tys tak trpěl, že mi to trhalo srdce.

Monato potáhl. Ani nevěděl, kdy se mu začaly kutálet slzy z očí. Nikdy svého tátu nezačal nenávidět a ani netušil, proč si to vlastně myslel. Monato vždy za všechno, co se na Averaze stalo vinil jen sám sebe. Na svého otce byl hrdý, samozřejmě že byl! Vždyť zůstal sám se dvěma malými dětmi a dokázal je vychovat a postarat se o ně! Kdykoliv si jako Sunon vzpomněl na své dětství, tak ho mohl popsat jako šťastné. To on se postavil zády k otcovým přáním. Byl to on, kdo i přes jeho protesty šel na vojenskou akademii. A byl to on, kdo neustále vzhlížel k Neovi a neviděl svět reálným pohledem.

„Mrzí mě to, táto, tolik mě to mrzí!“ zašeptal tiše k přívěskům, které někdy během čtení začal svírat. Stejně jako tenkrát, tak ani teď neměl možnost tátovi říct, že ho má opravdu moc rád. Že je vděčný, jak skvěle se o ně staral. Nemohl mu ani říct, jak byl šťastný když zjistil, že si otec našel novou ženu začal opět žít. Byla toho spousta, co mu neřekl a teď ho znovu dostihlo jeho černé svědomí.