Vojáci, ať už specialisté nebo běžné jednotky, byli vycvičeni k tomu, aby zvládali mise bez ohledu na únavu, hlad nebo počasí. Měli by pokračovat i kdyby zuřila vichřice a padaly na ně stromy. To všechno Monato věděl. Jenomže když s sebou bude mít oslabenou jednotku, šance na úspěch bude značně snížená a to ho momentálně trápilo mnohem více, než pravidla, která se učil při výcviku.

Už několik hodin se plahočili v prudkém dešti a silném větru. Byla mu zima, mrzly mu prsty na nohou i rukou a byl si jist, že zbytek jednotky na tom není o moc lépe. Slyšel jejich pokašlávání a posmrkávání i nadávky na zimu. Když dorazil k řece, která byla rozbouřená natolik, že ji nemohli bezpečně přejít, rozhodl se.

„Vracíme se. Přes řeku se teď nedostaneme a jestli budeme bloudit v tomhle počasí po břehu, tak budeme všichni nemocní. Jdu za vámi,“ ozval se do vysílačky a zaslechl úlevné povzdechy. Otočil se k odchodu, když si něčeho všiml. Kus od něj to vypadalo, jako kdyby řeka zuřila obzvláště silně.
Opatrně se k tomu místu vydal a jakmile byl u něj, stálo ho hodně přemáhání, aby nezačal hlasitě nadávat, protože nechtěl své kolegy jakkoliv znepokojovat. Řeka nebyla rozbouřená vlivem deště, ale pomocí sfér. Tam, kde zrovna stál, končila klidná část řeky a začínala ta rozvodněná část s ohromnými vlnami.

„Počkejte na mě ještě chvíli, jen si něco ověřím,“ pronesl do vysílačky, vědom si toho, že bez toho by o něj měla jednotka obavy.

Šel po proudu kolem bouřící se vody a jak očekával, po nějaké době narazil na konec, kde řeka jako zázrakem přestala zuřit a pokračovala klidným tempem. Vydal se za ostatními, ale v jeho mysli se usadily vážné obavy.

Byl si naprosto jistý, že se jedná o dílo někoho se sférami, takhle se žádná řeka nemohla běžně chovat. Rozhodně ne v tomto měřítku. Tohle ovšem nebyl nějaký průměrný averagan, ale někdo opravdu silný. A Monato znal krom sebe jen jednoho takto schopného averagana. Nea. Síla, kterou byli schopni na Belece použít se odvíjela od síly, kterou měli před jejich vykázáním. Jak děsivý musel být plán povstalců, když se Neo osobně zapojil? Bylo jasné, že nechtěli, aby překročili řeku, otázkou však bylo proč? Proto, že chtěli připravit nějakou účinnou past nebo proto, aby je přepadli na základně? Ať to bylo jakkoliv, neměli na výběr a museli se vrátit.

Postupovali zpět mnohem rychleji, protože už znali cestu a mohli si dovolit být méně ostražití. Přesto měl Monato celé tělo napnuté nervozitou a obavami. Útok mohl přijít kdykoliv a z kterékoliv strany. V jeho nitru se pomalu usídloval nepříjemně známý pocit. Pocit, že byli nahnáni do bezvýchodné situace. Musel vymyslet plán, jak splnit misi a zajistit, aby byli ostatní muži v bezpečí. Začínal chápat, že nejspíše nebude moci dodržet co slíbil a vrátit se domů v pořádku. Pokud je Neo poblíž, je jeho povinností bojovat a zastavit ho. I za cenu smrti.

„Jak dlouho chceš ve vesnici zůstat?“ ozval se Bai do vysílačky. Monato si povzdechl. Na tohle ani on sám neznal odpověď.

„Ještě nevím. Momentálně se řeka nedá přejít, takže stejně nemáme na výběr. Bude záležet, kdy poleví déšť,“ odvětil Monato a přidal do kroku, když spatřil základnu ke které mířili. Musel se ujistit, že je nečeká nějaké nemilé překvapení. „Počkejte na začátku vesnice, pro jistotu se porozhlédnu.“

„Rozumím.“

Monato rychle zkontroloval okolí a opuštěné domy a nakonec i hlavní budovu. Neobjevil nic neobvyklého, ale nebyl si jist, zda má být rád či ne. Celá tahle mise se mu už od začátku nelíbila a jak postupovali dál všechny negativní pocity se ještě zhoršovaly.

„Pojďte,“ řekl krátce a počkal na zbytek Desítky před hlavní budovou. Jakmile společně vešli dovnitř, otočil se na své muže. Momentálně nepřipomínali nejlepší jednotku specialistů, ale bandu zmoklých slepic. Nebo spíše kohoutů.

„Zajdu nahodit generátor, převlečte se do suchého a vezměte si léky, ať tady do zítra nelehnete s horečkou,“ pronesl Monato a vydal se do místnosti s generátorem.

„Nejsme žádné bábovky, trocha deště s námi nemůže hnout, tak proč plýtvat tabletkami?“ ozval se za jeho zády Dix.

„Preventivně,“ opáčil mladý velitel. „Všichni máme ten nejtvrdší výcvik, ale posledních pár dní nám schází normální strava a odpočinek. Logicky jsme tedy oslabení, proto je rozumnější předejít následkům včas. Mám pravdu, Rayi?“

Ray přikývl a dodal: „Samozřejmě, že je lepší nemoci předcházet, přestože se domnívám, že bychom z toho vyvázli bez problémů, souhlasím s Monatem.“

„A co když do sebe nechci cpát chemickou bombu? Chápu, proč to po nás chceš, ale nikdy nejím léky a nelíbí se mi představa, že si beru takový dryák,“ argumentoval Blight a Monato si povzdechl. Neměl náladu tohle řešit.

„Fajn, ať si to vezmou jen ti, kteří se domnívají, že by si to promočení a mrznutí mohli odskákat. Nebudu vás nutit, ale taky nebudu zítra nebo pozítří řešit, že mi někdo lehl s horečkou. Teď, když dovolíte, půjdu nahodit ten generátor.“

Odešel a muži se za ním překvapeně dívali. „Co ho žere?“ zeptal se Dix. Znal sice toho kluka jen dva roky, ale takový nikdy nebyl.

„Kdybych to nařídil já, taky byste tak protestovali?“ promluvil vážně Propen a pozornost všech přítomných se obrátila k němu.

„To je přece něco jiného, Propene. Ty bys nám takovou kravinu nenařídil,“ odvětil mu Dix.

„Neodpověděl jsi. Nikdo z vás neodpověděl.“

„No,“ poškrábal se na hlavě Blight, „asi ne. Nebo ne nahlas.“

„Jasně. Všichni Monata vychvalujete do nebes, ale když nařídí něco, co se vám nelíbí, začnete oponovat. Kromě Baie, Talona a mě, máte všichni jeden velký nedostatek. Nikdy jste Desítku nemuseli vést. Už jsem vám to říkal, na velitelství jsou krysy a ty krysy nás chtějí zničit. Proto dali tu misi Monatovi na starost, abychom selhali. Jako velitel musí přemýšlet nad vším, co může nastat, jaké situace nás čekají a jak se jim vyhnout bez zranění a ztrát a nejen to. On sám ví, že si někdo hodně přeje, aby selhal a rozhodně ho to musí srát. Teď jsme se museli vrátit na místo, kde rozhodně nejsme v bezpečí a muži kterým velí a nad jejichž bezpečím a zdravím celou dobu přemýšlí, se při prvním nepříjemném rozkazu začnou ozývat. Fakt nevíš, co ho žere? Vlastně se docela divím, že ještě nevybuchl, protože tohle bylo naprosto nepřijatelné,“ zvýšil hlas Propen. „Mimochodem, preventivní podávání léků se Monato naučil v X-dvanáctce a taky od zástupce, který stejnou metodu používal, když byl ještě velitel. Pamatuji si, že všichni do jednoho, jste chtěli Monata v týmu proto, že jeho výcvik byl jiný.“

„Nemusíš za mě orodovat, Propene. Všichni mají mozek, ať se rozhodují za sebe,“ ozval se Monato, který se vrátil. „Měli byste se najíst a odpočinout si, jdu na hlídku.“

„Počkej, vždyť ses ani nepřevlíkl do suchého oblečení,“ zastavil ho Bai.

„Já vím. Venku stále prší, nemá smysl, abych měl mokré další oblečení.“Monato se na ně ani nepodíval a vyšel ven na déšť.

„Tak tohle jsme asi posrali,“ konstatoval Blight, když pozoroval zavřené dveře za kterými zmizel jejich velitel. Talon se do těch míst díval taky. Něco mu napovídalo, že odporování mužů nebylo hlavním důvodem Monatova chování.