Monato netušil nakolik se Propen vzpamatoval a nakolik to pouze hrál, ale byl rád, že se konečně začal zapojovat bez jízlivých poznámek. Všichni považovali přílišný klid za špatné znamení. Nakonec nebylo potřeba ani náročnějšího plánování. Bai, Propen, Seraph, Dix a Ray zůstali nahoře, aby měli větší rozhled a Jess, Coil a Blight se přesunuli do údolí. Monato si k sobě vzal Talona a společně se vydali na průzkum bývalé vojenské základny.

Mladík opatrně procházel jednotlivé budovy a hledal jakékoliv vodítko, které by mu pomohlo nalézt odpovědi. Celá základna, včetně domů, které si lidé sami postavili, byla naprosto opuštěná. Kromě nábytku, na kterém byla tlustá vrstva prachu tady nezůstalo vůbec nic. Monato tomu nerozuměl. Před dvěma roky neviděl žádný náznak, že by se lidé z vesnice chtěli odstěhovat, naopak zdálo se, že plánují přistavět další budovy. Nemohl se zbavit pocitu, že na tom má podíl Neo.

„Šéfe?“ ozval se Talon a mladík málem nadskočil, jak byl zábran do vlastních myšlenek.

„Slyším.“

„Hlavní budova bývalé základny je jako jediná zamčená,“ podal Talon hlášení a Monato se zamračil.

„Počkej na mě, vlezeme tam spolu. Dixi, co hlásí přístroje?“ odvětil Monato a vydal se na druhý konec vesnice.

„Žádná aktivita, ale radši na to nespoléhej. To, co ruší spojení se zástupcem může rušit i moje přístroje.“

„Rozumím, dáme si pozor,“ ukončil hovor mladík a zahlédl Talona jak stojí před největší budovou ve vesnici. Když tady Monato byl naposledy, vesničané ji používali jako obecní úřad, kulturní středisko i školku. Jakmile dorazil ke svému kolegovi, připravil si zbraň.

„Všechny budovy se zdají být opuštěné, šéfe. Žádné osobní věci ani známky po obyvatelích. V pár domech jsem objevil nějaké konzervy, ale to je všechno,“ podal Talon hlášení, aniž by ho Monato vyzval.

„Jsem na tom stejně. Já nenašel ani ty konzervy. Tak se podíváme, co na nás čeká tady,“ pronesl a Talon přikývl. Odstřelil dva visací zámky a pokynul Talonovi, aby dveře otevřel. V budově bylo šero, přesto jasně viděli, že je stejně jako ostatní domy, vystěhována a uklizena. Židle ze sálu byly pečlivě vyrovnány podél zdí, stejně tak i stoly. Monato rozsvítil baterku a opatrně zamířil do vedlejší místnosti, která bývala školkou. I zde bylo uklizeno, postele byly dokonce zakryty fólií, aby se na ně neprášilo.

„Propene, nevíš náhodou, kdy naposledy se odtud hlásila nějaká jednotka? V záznamech nemáme nic o tom, že se obyvatelé odstěhovali, přitom přesně tak to vypadá,“ promluvil do vysílačky a pokračoval v cestě. Pokud se nemýlil, tak by se měl dostat ke generátoru, který dodával energii nejen do domů, ale i do zabezpečovacích systémů v okolí základny.

„Podle posledního hlášení, tady nocovala Soranova jednotka a pak se odsud žádná další jednotka nehlásila. To je divné, protože i ty ostatní jednotky tudy musely procházet,“ odpověděl mu Propen a Monato se zamyslel. Jednou záhadou byla opuštěná základna a druhou jednotky, které ji nevyužily jako nocleh.

„Možná sem nedošli,“ řekl po chvíli. „Někdo se nás snažil navést na jinou trasu než kterou jsme sem přišli a totéž se mohlo stát i ostatním.“

Propen začal mluvit, ale byl přerušen Talonem: „Šéfe, myslím, že tohle bys měl vidět.“

Monato se hned otočil a vydal se za ním. Talon stál přede dveřmi do místnosti, která bývala něcojako kancelář starosty. A rozhodně vypadala jinak, než zbytek vesnice. Rozbitá židle i stůl, všude poházené dokumenty a knihy a ve zdech jasné stopy po střelbě. Monato se pozorně rozhlédl a opatrně vstoupil následován Talonem. Zdálo se, že ani v této místnosti není žádná nástraha.

„Kurva!“

Monato se rychle otočil, aby zjistil, proč Talon tak zanadával. Díval se na oběšence, respektive to, co z něj zbylo. V oprátce visela už jen kostra. Tohle bylo ještě divnější. Dveře byly zamčené zvenčí, v této místnosti se střílelo a bojovalo, tak proč je tady zrovna oběšenec?

„Seraphe, mám pro tebe kvízovou otázku, která se ti bude líbit. Máme tady místnost se zavřenými okny a minimem světla, za jak dlouho se z mrtvoly stane jen kostra?“

„A je to už úplná kostra?“

„Jak to myslíš úplná?“ zeptal se šokovaně Monato a viděl, jak se Talon zašklebil.

„Jak bych to řekl,“ zamyslel se Seraph a Monato se bál, že po něm bude chtít, aby se toho těla dotýkal. „Má ten tvůj kostlivec oblečení? Je to bílá kostra nebo to vypadá spíše jako vysušená švestka?“

Zatímco Talon vyprskl smíchy, Monato se ujistil, že v životě už nebude jíst žádné sušené ovoce. Nicméně, přistoupil blíže k oběšenci a musel uznat, že přirovnání ke švestce je celkem trefné.

„Náš oběšenec je stále oblečený, má i boty. A vypadá spíše jako mumie než jako kostra.“

„Říkal jsi oběšenec?“

„Jo. Je tady jediná neuklizená místnost, která vypadá jako po boji a zřejmě se tady i střílelo. A v ní visí na oprátce mrtvola,“ vysvětlil Monato a přemýšlel, kdy se dostal k tomu, že si hraje na nějakého koronera.

„Můj hrubý odhad je maximálně čtvrt roku. V půdě k tomuto stavu dochází po půl roce až roce, ale s ohledem na to, že neleží a není ani pohřbený to nebude více než tři měsíce.“

„Jsi si jistý? Celá vesnice vypadá, jako kdyby byla tak rok opuštěná.“

„To je zajímavé, ale nemá to vliv na to, jak dlouho se rozkládá tělo,“ odpověděl Seraph a Monato si povzdechl. Tohle nevypadalo dobře.

„Podívej,“ promluvil Talon z vedlejší místnosti a Monato přešel k němu. Stáli před bednami, které oba dobře znali. Měli značku dajijské armády a používali se pro převoz zbraní. Byly prázdné.

„Je možné, že lidé, kteří zde žili sloužili jako spojka mezi zloději v naší armádě a povstalci?“ zeptal se Talon a Monato, ač se mu ta představa nelíbila, mu musel dát za pravdu.

„Vypadá to tak. To však nevysvětluje, kam zmizeli. Pokud byli něčím jako překladiště, proč tak najednou odešli?“ přemýšlel nahlas mladý velitel.

„Někdo je odhalil. Pokud by jim někdo šlapal na paty, lidé z velitelství by jim určitě dali echo. Mě spíše zajímá, co je zač ten mrtvý. Bylo zamčeno zvenčí, tak jak se sem dostal?“

Monato letmo pohlédl na Talona. Rozhodně nebyl hlupák a měl správné dedukční schopnosti.
„Podíváme se na ty dokumenty, třeba něco objevíme,“ pronesl Monato a vrátil se zpět do místnosti s mrtvolou. Začal sbírat jeden papír za druhým a každý si pečlivě prohlédl. Chvíli to vypadalo, že nic neobjeví, když zvedl složku s názvem Osoby s neomezeným přístupem. Otevřel ji a začal číst.

Sklad č.1 – kód 906217, základní zabezpečení.

Pod tím byl seznam asi pěti jmen, kteří měli do skladu přístup, aniž by museli žádat povolení. Takhle to pokračovalo dál. U každého skladu byl zapsán bezpečnostní kód a seznam osob. Monato se chystal složku odložit, když si uvědomil, co tam viděl.

Sklad č.5 - kód 792340, zabezpečení 3.úrovně

Soran Wicht

Zíral na to jméno jako v transu. Jedna věc byly domněnky, ale důkazy byly věcí druhou. Pořád doufal, že se mýlí. Podíval se na datum, kdy byl dokument vytištěn. Tři roky zpátky! To mělo být v době, kdy byl Soran ještě v táboře!

„Propene, Baii,“ ozval se mdle do vysílačky.

„Co? Objevili jste něco?“ odpověděl Bai.

„Držím v ruce důkaz, že Soran je špeh.“

Bylo ticho, nikdo neodpovídal. Co by taky mohli říct, když s tím vlastně počítali?

„Pojďte všichni za námi, přenocujeme tady a zítra budeme pokračovat,“ pronesl Monato a opustil místnost. Byl jsi jistý, že dnešní noc bude opět vzhůru.