Od incidentu s bombou a s Carterem se nálada v jednotce změnila. Monato se však nedokázal rozhodnout, zda mu taková změna vyhovuje nebo ne, protože se cítil jako velitel mnohem více než předtím. Už od začátku byli muži v jednotce jako jedna velká rodina, ale teď byli ještě pevněji semknutí a na Monata se dívali s jasným respektem a důvěrou. To mu však neustále připomínalo Averagu. Muži v bojové skupině dvě na něj také hleděli s naprostou důvěrou, beze strachu z budoucnosti. A on je nedokázal ochránit.

„Dáme si krátkou přestávku. Do večera bychom měli dorazit do vesnice,“ ozval se do vysílačky a opřel se o nedaleký strom. Přestože byl jejich výcvik tvrdý a všichni v Desítce měli mnohem větší výdrž než běžní vojáci, chtěl jim dopřát dostatek odpočinku. Byli špinaví, zpocení, živeni pouze armádní stravou, ale právě díky dostatečnému odpočinku to dokázali brát s úsměvem. Nikdo nepočítal s pobytem v pětihvězdičkovém hotelu, přesto se snažil zajistit jim alespoň trochu pohodlí. Spokojený voják je dobrý voják. Musel se uchechtnout. Asi opravdu začíná být jako Moren.

„Opravdu to bude tak zlé?“

„Cože?“ otočil se nechápavě na Baie, který se opřel vedle něj. Stále si nemohl zvyknout na Baiův vzhled bez brýlí. Pořád mu na něm chyběly.

„Nikdo z nás není hloupý, Monato. Dopřáváš nám spoustu odpočinku, zatímco ty jsi neustále ve střehu,“ odpověděl Bai a mladík si povzdechl.

„Od začátku jsme věděli, že to bude těžké a nebezpečné, Baii. Ostatně jako vždy. Nevíme, co nás čeká. Moren mi vždycky vtloukal do hlavy, že jen spokojený voják je dobrý voják a klíč k úspěšné misi. Všichni jsme se museli vzdát svých běžných činností, tak aspoň ať nepadáme únavou.“

„Hm, máš pravdu. Jenomže ty neodpočíváš. Spíš ještě méně než obvykle, bereš si nejdelší hlídky a během dne si ani nesedneš. Když budeš unavený ty, tak nám to moc neprospěje,“ argumentoval Bai.

„Nemůžu odpočívat,“ odvětil Monato jednoduše.

„Je pravda, cos říkal Propenovi? Že tebe budou chtít živého?“

„Pravděpodobně.“

Bai si mladíka chvíli prohlížel a pak se krátce zasmál: „A proto nemůžeš odpočívat. Chceš mít jistotu, že se ostatním nic nestane, zatímco půjdou po tobě. Myslel jsem si to.“

Monato se pousmál. Nikdo v Desítce nebyl hlupák, předpokládal, že všem došlo, proč to dělá.

„Propen o tebe má obavy. Domnívá se, že se snažíš ostatní odříznout a jednat pouze sám za sebe,“ dodal Bai.

„Ty si to myslíš taky?“

„Ne, nemyslím. Stále fungujeme jako jednotka, jen na nás dáváš větší pozor než předtím. Chápu, že můžou nastat situace, které budeš muset vyřešit sám. Jenomže já nejsem tvůj příbuzný a viděl jsem jak vypadal výcvik v X-dvanáctce. Propen ne. Mám dojem, že na tebe pořád pohlíží jako na dítě, které musí chránit. I když vidí, jak na misích funguješ, těch obav se nemůže zbavit. To, jak jsi s ním mluvil ho docela zasáhlo. Nejsem si jist, ale řekl bych, že si pomalu začíná uvědomovat kým vlastně jsi. Možná byste si o tom měli promluvit,“ vysvětlil Bai a odešel za ostatními muži.

Monato pohledem vyhledal Propena. Na první pohled vypadal pořád stejně, ale Monato ho po letech už znal a viděl, že má starosti. Večer si s ním bude muset promluvit. I když mu stejně bude muset podat upravenou verzi situace. Těžko mu mohl říct, že pochází z jiné planety, ovšem jak dlouho bude moci lhát? Byla jen náhoda, že se Monatovi podařilo nalézt rychlou výmluvu pro hořící les. Co je však čeká příště? Netušil, kolik lidí se sférami se kolem Nea pohybuje.

„Tak jo, budeme pokračovat!“ zavolal na muže a odrazil se od stromu. „Pokud se nic neposere, tak se dneska pořádně najíme, umyjeme a dokonce budem spát v posteli!“

Od chvíle, kdy opustili Carterovo tělo nenatrefili na žádné nástrahy a cesta jim ubíhala poměrně rychle. Ač byl Monato rád, že na jejich trase nebyly žádné potíže, klíčilo v něm semínko podezření. Předtím během krátké doby nalezli několik nástrah a teď, na mnohem delším úseku, bylo vše v naprostém pořádku. To se nezdálo být normální.

Pokračovali v cestě a Monato začal své okolí poznávat. Tady strávil spoustu času a dokonce zde probíhala jedna část jeho zkoušky. Jak se však blížili k vesnici jeho podezření sílilo. Ten všudypřítomný klid se mu nelíbil. Jakmile měl vesnici na dohled, okamžitě poznal, že ho jeho instinkty opět nezklamaly.

„Stát! Prope, Baii, pojďte za mnou,“ zavelel do vysílačky, zatímco skrze dalekohled sledoval budovy dole v údolí. Zanedlouho zaslechl kroky a jeho dva společníci mu stanuli po boku.

„Co se děje?“ zeptal se Propen a Monato mu beze slov podal dalekohled. Bai si vytáhl z batohu ten svůj a po jejich vzoru se zahleděl na vesnici.

„Nevidím nic neobvyklého,“ vrátil Monatovi dalekohled a mladík si povzdechl.

„To není pravda,“ ozval se Bai, který přestal pozorovat údolí. „Už jsi někdy viděl takhle tichou a nehybnou vesnici? Vždycky to tady žilo. Lidé pracovali do pozdních hodin a děti běhaly po okolí, tohle není normální.“

„Takže? Co uděláme?“ optal se Propen bez zájmu a oba muži na něj překvapeně pohlédli.

„Baii, můžeš nás na chvíli nechat o samotě?“ požádal Monato svého kolegu a vypnul si vysílačku. Totéž udělal Propen, aniž by ho k tomu mladík vyzval.

„Propene, co přesně tě žere?“

„Ty to nevíš?“ odvětil Propen vztekle.

„Mám jistou teorii, ale chci to slyšet od tebe. Chápu, že jsem tě naštval, ale měl jsem za to, že problémy řešíme společně, ovšem ty se poslední dva dny tváříš, jako kdybys tady ani nebyl. To, že jsem nic neřekl neznamená, že jsem si nevšiml,“ řekl vážně Monato a čekal, co mu na to Propen řekne.

„Společně? Že jsem si nevšiml. Mám dojem, že při posledním problému jsi nás jednoduše zazdil,“ odsekl starší muž.

„To si myslíš? Že jsem vás zazdil? Tak mě pouč, co bys na mém místě udělal ty? Stojíš před nepřítelem o kterém víš, že tě potřebuje mít živého na rozdíl od zbytku jednotky, který klidně zabije. Co uděláš?“

„Neměl jsi žádnou jistotu, že se nepleteš! Vždyť ten chlap se tě chystal zastřelit!“

„Ne, nechystal. Kdyby mě chtěl zabít nedal by mi žádnou možnost reagovat. Kdyby mě chtěl zabít, tak by se odpálil ve chvíli, kdy jsem stál těsně u něj. A kdyby mě zabil, pořád by to byl jeden život místo desíti! Já vím, že kdyby bylo po tvém, tak bys mě rovnou z jednotky vyškrtnul a nechal mě sedět doma, aby se mi náhodou něco nestalo, jenomže to nejde! Ať se ti to líbí nebo ne, jsem členem Desítky stejně jako ty! Už nejsem dítě, Propene! Nemusíš mě pořád chránit!“ zvýšil Monato na Propena hlas.

„A co asi řeknu Soi, když se ti něco stane?! Uvědomuješ si, že na tebe musím dávat pozor?!“

„Stejná situace bude, když se něco stane tobě, Propene! Nikdy jsem nechtěl být velitel mise, ale když už jim být musím, tak mám zodpovědnost za život vás všech! Teď je na mně, abych chránil ostatní a musím to zvládnout. Jenomže k tomu je potřeba, abychom spolupracovali, protože jenom tak máme šanci z toho vyváznout. Když ty se ke mně obrátíš zády jen proto, že se stále domníváš, že jsem děcko, tak celá jednotka půjde srát! Každý máme svůj úkol a musíme ho plnit! Domníval jsem se za ty roky mě znáš a jsi schopný věřit mému úsudku. Pokud se nemýlím, byl jsi to ty, kdo tvrdil, že na mě spoléhá. Ale teď to tak nevypadá a ostatní by museli být slepí, aby to neviděli taky!“

Propaloval ho pohledem a doufal, že konečně pochopil, jak vážná je situace. Neměl v plánu se s Propenem hádat, ale pokud si to mezi sebou nevyřeší, budou ohrožovat všechny ostatní.

„Takže se mám jednoduše dívat, jak se klidně necháš zabít?“ pronesl Propen tiše a nevěřícně si Monata prohlížel.

„Monato má pravdu, Prope,“ ozvalo se vedle nich. Byli do hádky tak zabrání, že si ani nevšimli zbytku jednotky, který k nim dorazil. Talon stál nejblíže k nim a byl taky tím, kdo prve promluvil. Když se ujistil, že má jejich pozornost, pokračoval: „Je v Desítce už dva roky a nikdy nás nezklamal. Jeho úsudek je bezchybný a pochybuju, že by byl takový blázen, aby se nechal zabít. Měl by ses přestat hádat a raději pomoct s přemýšlením, co uděláme s tou vesnicí, když vypadá tak podezřele.“

Propen si všechny chvíli prohlížel a nakonec poraženě sklopil hlavu. Měli pravdu, ale pro něj byl Monato stále dítětem, které potřebuje ochrannou ruku. Musel však uznat, že nemůže svým chováním ohrozit jednotku, tak mlčky přikývl.