Zeth nevěděl, zda ho více šokovala informace, kterou Call sdělil nebo reakce paní Soi. Po pátečním odpoledni už pochopil, že zástupce Rid není tak hrozný člověk, jak se původně domníval. Připadalo mu naprostou šílené, že na muže, kterého viděl v obležení dětí někdo zaútočil s úmyslem ho zabít. Očekával, že Soi bude jako Morenova sestra strachy bez sebe a okamžitě za ním bude chtít jít, ale nic takového neudělala. Tvářila se, že snad ani nic neslyšela a vůbec s nimi v místnosti není.

„Jak je na tom,“ zeptala se klidně, jako kdyby mluvila o počasí.

„Jen několik řezných ran, nic víc,“ odpověděl jí Call a zkoumavě si ji prohlížel. Zeth si přišel nepatřičně, když s nimi byl v jedné místnosti, zatímco oni řeší rodinné záležitosti. Už se chystal zvednout a opustit kuchyň, když Call promluvil přímo na něj.

„Není třeba odcházet, trávíte s mou rodinou spoustu času, takže už do ní stejně téměř patříte, tak jako Hony.“

Zeth na něj němě zíral a netušil, co by měl říct. Odkud ten muž věděl, že je neustále v Centru nebo s Monatem, když se teprve včera vrátil? Neměl by přece nic vědět a přesto s ním mluvil takovým tónem, jako kdyby se znali dlouhá léta. Jelikož neměl slov a tohle všechno se mu honilo hlavou, pouze přikývl a zůstal sedět.

Soi se konečně začala tvářit trochu přítomně a překvapeně pohlédla na Zetha. Možná si teprve v tu chvíli uvědomila, že je v kuchyni taky. Pousmála se na něj a pohlédla zpět na svého syna: „Máš pravdu, Calle.“

„Mami,“ povzdechl si mladík, „přestaň tady hrát super silnou ženskou, se kterou vůbec nehnulo, že se jejího bratra někdo pokusil zabít. Myslím, že teď tady není nikdo, před kým by ses musela tvářit jako kdybys byla z kamene. Morena jsme přesunuli hned po ošetření na bezpečné místo. Venku je auto, které tě za ním doveze. Pro Norma už jsem taky poslal. Nemůžu ti zaručit, kdy se za ním příště budeš moct podívat.“

Žena se postavila a slabě zaprotestovala: „Nemůžu jen tak odjet. Ai se každou chvíli vzbudí.“

„Postarám se o ni, paní Soi, nemusíte mít obavy. Měla byste jet,“ ozval se Zeth. Dokázal si představit, jak se uvnitř musí cítit. On sám by nejspíše už byl na pokraji zhroucení, kdyby zjistil, že se někdo pokusil zabít jeho bratra.

„Nechci ti přidělávat starosti, Zethe.“

„To přece není přidělávaní starostí. Jsem s Ai rád, určitě si poradíme,“ odvětil Zeth.

Call to sledoval a když viděl, že máma se zase nadechuje k protestům, došla mu trpělivost: „Mami! To stačí, Zeth se o Ai postará a já odjíždím až večer. Obleč se a jdi. Myslím, že strýc bude rád, když ho navštívíš.“

Soi chvíli nerozhodně přeskakovala pohledem mezi oběma mladíky a pak se konečně pohnula a odešla do svého pokoje. Netrvalo dlouho a vyšla připravena na cestu.

„Kdyby se něco dělo, Zethe, tak mi dej vědět. Budu spěchat,“ řekla mezi dveřmi vážně.

Mladík se na ni jen usmál a přikývl. Soi odešla a i Call ho nechal v kuchyni o samotě. Zeth začínal mít pocit, že se ocitl v nějaké hodně divoké detektivce. Těch informací na něj začínalo být přece jen moc. Zamyslel se nad tím, co říkal Call. Ztratili kontakt s Desítkou. Co přesně to znamená? Je možné, že se jim už něco přihodilo? Nebo je na vině jen nějaké rušení signálu? A jak může pomoci, že se za nimi Call vydá? Hlavou se mu honilo tolik otázek a na žádnou neměl odpověď. Pořád čekal, kdy i na něj celá tahle děsivá realita dolehne a on se zblázní, protože zatím byl pořád relativně v klidu.

Zatřásl hlavou a pokračoval v práci, kterou dělal než přišel Call. Zbývalo mu už jen pár posledních dokumentů. Jakmile je přepsal, vytáhl z kapsy telefon a připojil ho k počítači. Soi říkala, že všechny nahrávky z koncertů jsou ve složce s M+H. Nalezl příslušnou složku a nechal ji celou kopírovat do telefonu. Podíval se na zbývající čas a zjistil, že minimálně na tři hodiny se s telefonem může rozloučit. Rozhlédl se po kuchyni a rozhodl se uklidit, přestože tam toho nepořádku nebylo mnoho.

Sotva se zvedl, do místnosti opět vešel Call. Zeth si ho pořádně prohlédl. Byl nejspíše v jeho věku, možná o něco starší. Opravdu vypadal, jako kdyby paní Soi vypadl z oka. Blonďák s pihatým nosem a modrýma očima. Takový ten typ mladíka, kterých je všude dost. Nijak nevyčníval, ale ani nebyl zrovna ošklivý. Zetha však mnohem více zaujal jeho oděv. Měl úplně stejnou mikinu jako Monato, jen s tím rozdílem, že ta jeho měla vyšité číslo nula.

„Vy jste taky specialista?“ vydechl bez rozmyslu otázku a Call se na něj překvapeně ohlédl. Otočil se zpět k lince a dál si připravoval kávu.

„Jste bystrý. Jak jste na to přišel?“ zeptal se, aniž by se na Zetha podíval.

„Ta mikina. Monato má stejnou, jen s desítkou. Na rozlučkovém vystoupení byli i někteří muži z Černé Desítky a měli taky takové oblečení,“ odvětil Zeth a zpátky se posadil. Rozhodně nehodlal uklízet, když byl Call v kuchyni.

„Neumím tak dobré kafe jako máma nebo Monato, ale snad se to bude dát pít,“ pronesl a postavil před Zetha hrnek s černou tekutinou. Sám se opřel o linku a chvíli mladíka sledoval a nakonec promluvil: „Ano, spadám pod speciální jednotky, ale netroufám si nazývat se specialistou. Moje zaměření je jiné než Monatovo a ani zdaleka se svými schopnostmi nerovnám žádné ze speciálních jednotek, které Moren vede.“

Zeth na něj překvapeně pohlédl. Předpokládal, že stejně jako Monato, i Call bude jednoduše ignorovat jeho otázky. Nedalo mu to a zeptal se: „Tak proč za nimi jedete, když nemáte takové schopnosti jako oni?“

Call se usmál a Zetha v tu chvíli napadlo, že nevypadal jako takový psí čumák, tak jako často působil Monato.

„Desítka a nejen oni jsou výborní v boji, odhalování pastí, skrývání se před nepřítelem a jiných podstatně nebezpečnějších věcech. Já zase umím získat informace a díky těm je můžu následovat, aniž bych přišel k úhoně. A když jim ty informace předám, zajistím tak, že se nic nestane ani jim. To je odpověď na otázku proč. Nehledě na fakt, že tam je můj otec i bratranec a já jim dlužím vysvětlení,“ řekl Call a Zeth hned pochopil, o čem muž před ním mluví. Považují ho za zmetka, který napadl vlastní matku. Zeth sice neměl ani tušení o tom, jak to tenkrát bylo, ale soudě dle chování paní Soi, určitě celá situace byla jinak, než jak se původně domníval. Napil se kávy a zadržel znechucený výraz. Callova káva byla dokonce horší než z nejlevnějšího automatu.

„Včera jsem se mamky ptal, kdo jste, protože přece jen nemám přehled, co se zde událo, když jsem byl pryč. Řekla, že jste Monatův hodně blízký a důležitý přítel. Nebudu vám tady říkat věci, které už sám víte ani nehodlám rozebírat mezilidské vztahy, protože nejsem psycholog. Stále jste tady, přestože znáte o Monatovi pravdu a to o vás hodně vypovídá. Tváříte se, že jste naprosto nad věcí, ale tak to není, to oba víme. Jenomže tohle je začátek. Takových misí bude ještě nespočet a vždy tady bude riziko, že se nevrátí. Na vás je, abyste se s tím naučil žít. Nemá smysl se pokaždé užírat tím, co všechno se může stát. Pak je tady ještě možnost, že se vzdáte, ale něco mi říká, že tohle určitě nemáte v plánu udělat.“ Call domluvil a i s kávou opustil kuchyň.

Zeth se za ním dlouho díval a zvažoval, jaké pohnutky ho vedly k tomuto proslovu. Bylo neuvěřitelné, kolik lidí se mu snažilo vysvětlit, že si prostě musí zvyknout. Přál by si, aby to bylo tak jednoduché, jak to vypadá.