Monato seděl na rozbitém patníku a sledoval své okolí. Zajímalo ho, jak dlouho Morenovi trvalo najít takovou zapadlou díru. Když vjížděl na parkoviště měl vážné obavy, aby jejich auto přežilo všechny ty výmoly, kusy betonu i skla. Kam jen dohlédl byly pouze téměř zbořené nízké domky a občas nějaký ten umírající strom. Tohle je ve všech zemích stejné. Jakmile je nějaké místo dál od měst a hlavních tahů, nikdo se o něj nezajímá. Neuklízí, nepečuje o zeleň ani o cesty. Vždy se setkávali na takových místech a pokaždé to na něj působilo stejně smutně. Možná i proto, že mu to připomínalo jeho rodnou planetu. Tam také byly části o které se nikdo nezajímal a ve kterých lidé žili v naprosto nepřijatelných podmínkách. Lidé, ze kterých se nakonec stala Takata, která chtěla svrhnout jejich vládu a zavést vlastní systém. Takata, jejíž vůdcem byl jeho bratr.

„Už jsou tady všichni, Monato,“ přerušil jeho myšlenky Propen a mladík pohlédl na muže vystupující z aut.

On, Bai a Propen byli prvními, kdo na místo dorazili. Z dalšího auta vystoupil Dix a Ray, manželé, kteří svůj vztah dlouhou dobu tajili a nikdy nikoho nenapadlo, že by mohli být více než dobrými přáteli. Dix byl statný muž tmavé pleti, který se velmi rád vrtal v technice. Téměř veškeré jejich vybavení nějakým způsobem vylepšil a zefektivnil tak jejich práci. Ray byl vystudovaný lékař, školu si dodělával během práce specialisty a byl tím, koho museli bezpodmínečně chránit. Tedy, ne že by to nějak potřeboval, dokázal bojovat stejně dobře, jako všichni ostatní.

Když se podíval kousek dál, spatřil skupinku pěti mužů. Talon, Seraph, Blight, Jess a Coil. Nevynikali žádnými schopnostmi, kterými by všechny převyšovali, přesto byli v jednotce nepostradatelní. Dokázali celou misi vtipkovat a udržovat tak pozitivní náladu a především na ně bylo spolehnutí. Každý rozkaz plnili na jedničku a udělali vše pro to, aby jejich mise byla úspěšná. Talon a Coil, stejně jako Monato, prošli nejtvrdším výcvikovým táborem. Monato nikdy neměl odvahu se jich zeptat, jak probíhal jejich výcvik, protože jim nechtěl připomínat hrůzy, které si nejspíše prožili.

Úplně stranou stál ještě jeden muž. Na první pohled se lišil od ostatních. Postrádal neutrální výraz a tvrdost v očích, kterou měli běžní specialisté. Kromě napěchovaného vojenského batohu s sebou měl i dvě velké cestovní tašky. A tvářil se, jako kdyby sežral všechnu moudrost světa. Kameraman Carter rozhodně nepatřil mezi lidi, se kterými byl Monato schopen vycházet. Mladík proklínal Morena, protože jako velitel se s tímhle člověkem bude muset bavit. Zvedl se a přešel k ostatním mužům z jednotky.

„Tak co nám zazpíváš?“ ozval se se smíchem Dix a Monato ho sjel vražedným pohledem.

„Jestli mě s tím budeš srát, tak budu zpívat na tvém pohřbu,“ pronesl vážně, ovšem způsobil pouze smích všech kolem. Povzdechl si a pokračoval: „Jsem rád, že se dobře bavíte. Doufám, že vám to vydrží po celou cestu.“

„Jasně, šéfe!“ odvětil Coil a Monato jen protočil očima.

„Cartere! Za pět minut vyrážíme,“ zavolal na kameramana a otočil se zpět k mužům. Než však stihl cokoliv říct, Carter se ozval: „Očekávám, že přežiju, když už jsem s takovými prominentními členy.“

Dix nebezpečně udělal krok před Monata, ale mladík ho jemným pohybem ruky zastavil.

„Co přesně máte na mysli, Cartere?“ optal se, přestože moc dobře věděl o čem mluvil.

„Žádná druhá jednotka nemá mezi svými členy rovnou dva příbuzné vysoce postavenému veliteli. Doufám, že se postaráte o naši bezpečnost a nebudete spoléhat pouze na své jméno, veliteli Ride,“ vyplivl Monatovo jméno jako jed Carter.

„Starost o bezpečnost nechte nám a raději se soustřeďte na to, kam šlapete, Cartere. Stojíte totiž v hovně,“ pronesl sladce Monato a přestal si muže všímat. 

Musel se věnovat jednotce a ne nějakému hlupákovi, který se snaží dělat chytrého.

„Všichni jste četli složky, takže víte, že to nebude procházka růžovým sadem. Podle trasy, kterou nám navrhlo velitelství, bychom se měli k cíli dostat za pět dní. Pokud nenastanou žádné komplikace. Zkontroloval jsem mapy a máme čtyři možnosti, kudy jít. Předpokládám, že budeme muset trasy několikrát změnit, abychom našli cestu nejmenšího odporu. Bohužel nevíme jakými zbraněmi povstalci disponují ani kolik se jich kolem dolu pohybuje, takže se pokud možno vyhneme přímému boji. Potřebujeme se dostat k dolu v čím jak nejlepší kondici.“

Monato domluvil a měl dojem, že vyčerpal slovní zásobu na týden. Nechápal proč je tak důležité, aby si dral hubu a vysvětloval chlapům to, co stejně věděli.

„Prostě budeme dělat to, co obvykle. No ještě žes to nepopisoval tak dlouho, jak to má Propen ve zvyku,“ odpověděl Seraph a přešel k autu, aby si zabral místo u okna.

Mladík se uchechtl a hlasitě rozkázal: „Tak jo, nasedat!“

Sám se posadil za volant a povzdechl si. Dal by všechno za to, aby nemusel být tím, kdo vydává rozkazy. Vždycky se o dalším postupu radili, ale ten kdo nese odpovědnost je velitel. Naposledy byl v takové pozici na Averaze. Velel jednotce třiceti mužů a nikdy o žádného z nich nepřišel. To ho taky dostalo na pozici vrchního velitele vojska.

„Sleduji výsledky vaší jednotky už od chvíle, kdy ses stal jejím velitelem, Sunone,“ pronesl vážně Nejvyšší. „Domníval jsem se, že budeš jako tvůj bratr, ale mýlil jsem se. Neo byl skvělý na vymýšlení nových zákonů, bezchybných strategií a na práci v utajení. Nikdy neprojevil schopnosti vhodné pro velitele, protože správný velitel vždy myslí v prvé řadě na bezpečí své jednotky. Stejně jako ty. Ani jeden neúspěch, ani jeden mrtvý, to je obdivuhodný výkon při četnosti vašich misí.“

„Děkuji, Nejvyšší, ale myslím, že se jedná o zásluhu celé jednotky. Kdyby všichni nespolupracovali, nemohli bychom dosáhnout uspokojivého výsledku,“ odvětil se skloněnou hlavou Sunon.

„Řekl ti někdo, co je tvoje jednotka zač?“

„Nerozumím, pane.“

„Sunone, ta jednotka měla nejnižší úspěšnost a zároveň nejvyšší počet zranění a úmrtí. Původně to byla bojová jednotka s počtem sto mužů. To, co jsi převzal k velení je zbytek, který zůstal po pouhém roce. Za tři roky, kdy jim velíš ty, jste se dostali na první místo v úspěšnosti a to bez jediné ztráty. Tohle je zásluhou tvého vedení,“ vysvětlil Nejvyšší.

„To jsem nevěděl a ani mě to nenapadlo, pane. Mí muži jsou skvělými vojáky a rozkazy plní na jedničku. Doposud jsem s nimi neměl jediný problém.“

„Protože vidí správný příklad. Ukazuješ jim, že se nemají vzdát při prvním problému, ale hledat řešení tak, aby byla mise úspěšná. Bylo za mnou více lidí se stejným návrhem, který jsem já schválil. Počínaje zítřejším dnem jsi jmenován vrchním velitelem vojska. Ponechám ti tvou dosavadní jednotku se kterou budeš i nadále plnit mise, ovšem navíc budeš velet všem ostatním jednotkám. Tvým úkolem je zajistit jejich úspěch a přežití. Za dobu velení dosavadního velitele se výrazně zhoršila morálka i úspěšnost jednotek. Věřím, že s tvým nástupem se vše urovná.“

Všichni už byli usazeni a Monato vyhnal dotěrné vzpomínky z mysli. Tenkrát považoval za čest velet armádě, ale dnes se mu to zdálo jako prokletí. Prokletí, které jeho muže připravilo o život a jeho samotného o rozum.