Zombie ksicht. Tak nazýval Monato svůj soustavně nemocný vzhled. Když se na sebe Zeth podíval do zrcadla, nenapadal ho jiný název, kterým by se ohodnotil. Dokázal si představit, jak nepříjemným pohledem by ho Monato propaloval, kdyby ho viděl. Jenomže on tady nebyl a Zeth potřeboval z hlavy dostat obrazy vybuchujícího auta nebo loveckých pastí. Téměř celou včerejší noc strávil v baru a účinek se dostavil. Byl natolik unavený a opilý, že ho žádné děsivé sny neprovázely, ovšem jeho vzhled tomu odpovídal. Pokusil se nějakým způsobem dát do provozuschopného stavu a opustil koupelnu. Na televizi ani nepohlédl a zamířil rovnou do kuchyně. Míval ve zvyku udělat si pořádnou snídani a jen slabou kávu, ale co odjel Monato zjistil, že vlastně začíná den stejně jako mladík. Pořádně silnou kávou a pár sousty čehokoliv, co najde v lednici a není třeba nějaké delší přípravy. Nejspíše bylo jeho chování iracionální, jenomže sám netušil, jak by se měl dát dohromady a chovat se normálně. Popadl knihu ze stolu a otevřel ji na náhodné stránce. Jednalo se o sbírku citátů, kterou mu dal k narozeninám Keram. Z nějakého důvodu to považoval za velmi vtipné, dát mu zrovna takovou literaturu. Zeth pohlédl na první citát na stránce.

„Kdo žije láskou, ten již nežije v sobě, nýbrž v tom, co miluje.“

„Láska je božská jen v představách. Ve skutečnosti je to ďábelský vynález sebetrýzně.“

„Skutečná odvaha znamená žít a trpět pro to, v co věříš.“

Vztekle knihu zpět zavřel. Doufal, že se mu zlepší nálada, že mezi citáty objeví něco povzbuzujícího, ovšem místo toho se cítil ještě více skleslý než před chvílí. Zoufale se rozhlédl kolem sebe a přemýšlel, co by mohl dělat, čím zaměstnat tělo i mysl. Jenomže nic nenašel. Vše měl uklizeno, vypráno i vyžehleno. Včera si udělal pořádek ve skříních, takže ani do toho se nemohl pustit. Brigádu zatím žádnou neměl, stále čekal na odpovědi z podniků, kam psal a jediné, co mohl dělat, byly návštěvy Centra. Jenomže tam také nemohl trávit celé dny.

„Prostě mu nevěřím!“

Zeth si povzdechl. Honesta a Keram se na předních sedadlech stále přeli, zda Monato opravdu další den přijde nebo ne. Keram se jí neustále snažil uklidnit, ale Hony byla jako smyslů zbavená a pořád dokola opakovala, že posledně odjel úplně stejně. Po tom všem, co od Honesty o Morenovi slyšel, měl taky obavy, ale z nějakého důvodu věřil, že když Monato něco řekne, tak to dodrží.

„Myslím, že zapomínáš na to, že Monato je dospělý. Pochybuju, že by někam jel jen proto, že mu to jeho strýc rozkáže. Není na něm přece nijak závislý,“ oponoval Honestě Keram a dívka se opět nadechovala k odpovědi, ale Zeth se do toho konečně vložil.

„Nech už toho, Hony. Když nevěříš Morenovi, měla bys věřit Monatovi. Řekl, že se zítra uvidíme, tak se uvidíme.“

Honesta se na něj překvapeně podívala, ale než cokoliv stihla říct, přerušil ji Keram: „Podívejte, Monato!“

Všichni tři pohlédli na přechod, kam Keram ukazoval a spatřili Monata v jeho obvyklé černé mikině se sluchátky v uších jak přebíhá a pokračuje dál mezi ulicemi k nedalekému parku.

„Vidíš, asi to nebylo tak vážné, když si jde zaběhat,“ pronesl Keram a Zeth na něm poznal, že se mu nesmírně ulevilo.

„Asi, vypadá to, že jde běhat jako obvykle, ale stejně mi na tom jeho výraze přišlo něco divného.“

Zeth s dívkou tiše souhlasil. Monato se tvářil jako kdyby byl naprosto ztracený.

Sotva za vzpomínka Zethovi vytanula na mysl, dostal nápad. Pořídí si taky taková sluchátka, požádá paní Soi o nahrávky z Monatových koncertů a začne běhat. Zaměstná se tak, zjistí, poslechne si písně, které Monato zpíval a udělá něco pro své tělo. S mnohem lepší náladou dopil kávu a připravil se vyrazit.

Vybrat sluchátka mu trvalo nakonec mnohem déle, než předpokládal. Vůbec netušil, že existuje tolik druhů! Ač to původně nebyl jeho plán, odcházel se stejným typem, který měl i Monato. V tom všem množství si totiž nedokázal vybrat, ale věděl, že mladík se sluchátky běhá, poslouchá knihy i přednášky, které ve škole zameškal. Zethovi připadalo jednodušší si koupit ty stejné než zkoumat veškeré funkce, které měly ty ostatní sluchátka.

Jakmile vešel do Centra, okamžitě ho zarazilo ticho, které tam bylo. Touhle dobou většinou býval všude slyšet smích a dusot dětí, ale dnes krom tichého šramotu v kuchyni se nic takového neozývalo.

„Dobrý den, paní Soi,“ pozdravil hned jak vstoupil do kuchyně. „Je tu ticho, kde jsou všichni?“

„Ahoj Zethe, dnes jsi tady celkem brzy. Děti odjely na týdenní pobyt na venkově. Jezdí tam každým rokem, jen Ai zůstala a spí,“ otočila se na něj a zarazila se. Vypadal hrozně. Zdálo se, že snad vůbec nespal. Rozhodla se však mlčet a nijak to nekomentovat. Dokázala pochopit, jak se nejspíše cítí. Byl to jeho boj, nemohla se do toho plést. Musí se sám naučit zvládnout Monatův odjezd i jeho povolání.

„Je celkem pozdě na to, aby ještě spala,“ zamračil se Zeth, zatímco si sundával mikinu.

„Dneska se jí zase přitížilo,“ povzdechla si žena. „Usnula až k ránu.“

„Myslel jsem, že její stav výrazně zlepšil a záchvaty jsou pryč?“

„Delší dobu se neukázaly, ale dalo se čekat, že to nepůjde tak hladce,“ pronesla Soi. Nechtěla mladíka trápit, proto zamlčela, že se Aiin stav zhoršuje od Monatova odjezdu.

„Rozumím. Mohu vám s něčím pomoct?“ optal se mladík a usmál se.

„Vlastně jsem na tebe čekala. Potřebovala bych pomoct přepsat některé dokumenty do počítače. Nejsem s technologií moc velký kamarád, takže to většinou dělá Monato nebo Honesta, případně některá z vychovatelek,“ vysvětlila Soi a ukázala na kupku papírů vedle počítače.

„Když mi řeknete, jak to mám rozdělit, tak to rád udělám. Abych nezapomněl, taky bych vás chtěl o něco požádat,“ řekl Zeth, zatímco se posadil k počítači. „Myslíte, že bych si mohl nahrát některé z koncertů Perly? Rozhodl jsem se, že začnu běhat, ale nemám v telefonu vůbec žádnou hudbu a rádio se mi moc poslouchat nechce.“

„Samozřejmě, jsou v počítači. Stáhni si které jen chceš.“

Poté, co Zethovi vysvětlila co přesně od něj potřebovala, pracoval v tichosti u počítače a paní Soi se věnovala zavařování ovoce, které jí přivezl Norm z Vony. Už připravovala třetí várku a Zethovi zbývalo pouze pár posledních dokumentů, když se z chodby ozval povědomý hlas.

„…nezajímá mě, jak si to rozdělíte, ale nebude ani na chvíli sám. Já udělám všechno pro to, abych je dostal zpátky.“

Zeth se tvářil, jako kdyby nic neslyšel, zato Soi zvědavě koukala ke vchodu do kuchyně, kdy se její syn objeví. Když však konečně vešel, krev jí ztuhla v žilách. Tričko, původně šedé, bylo nyní téměř celé pokryté krví.

„Uklidni se, mami a sedni si, prosím,“ pronesl Call, dříve než Soi stihla vůbec promluvit. Pohled mu sklouzl na Zetha, který se na něj stále ani nepodíval a věnoval se práci na počítači. Tentokrát to nebyla žárlivost co cítil, ale lítost. Viděl na něm, jak moc se přemáhá, aby nedával najevo, jak se uvnitř trápí. Nejspíše mu na Monatovi opravdu velmi záleželo. Obrátil svou pozornost k mámě, která stále vstřebávala šok z jeho vzhledu, přesto se nevyptávala a čekala, až promluví. Byla příliš dlouho ženou i sestrou vojáka, ona vždy tiše čekala, co se dozví.

„Mami, vím, že ti to nemusím připomínat, ale po tom, co ti řeknu, nevyšiluj.“ Když to takto řekl, získal i Zethovu pozornost, který na něj vytřeštil oči.

„Za prvé, ztratili jsme kontakt s Desítkou, někdo ruší signál, takže je nemůžeme zavolat zpátky. Proto pojedu za nimi, abych je zastihl dříve, než se dostanou do nějaké šlamastiky.“

Přestože se jednalo o vážnou situaci, zdálo se, že jak jeho máma, tak Zeth to vzali relativně v klidu. Mladík sice o stupeň zbledl, ale nijak zvlášť nestresoval.

„Ta druhá věc bude pro tebe mnohem vážnější, mami. Někdo se pokusil zabít Morena, když jsme mířili na tiskovku.“