Call nesehnal Morena ani na velitelství ani doma a teď seděl se skloněnou hlavou na lavičce v parku kousek od Centra. Nedokázal pochopit jak bylo možné, že selhal a ty informace nepřivezl včas. Pořád přemýšlel, co mohl udělat jinak, jak se do Puris dostat dřív, ale nic ho nenapadalo. Máma věřila, že se táta s Monatem v pořádku vrátí a on by měl taky, jenomže to nedokázal, když věděl proti čemu Desítka stojí. Jakmile si vzpomněl na mámu, vybavil se mu i mladík, který s ní byl v kuchyni a píchl ho osten čehosi, co mohl považovat za žárlivost. Nejenže měl jeho vzhled, ale evidentně byl Monatovi blízko. Možná tak blízko, jako kdysi býval on Sunonovi.

Posledních několik dní byl pro své okolí naprosto nesnesitelný a důvod jeho podrážděnosti měl i jméno. Sunon.

Už to byl týden, kdy byl vyslán do terénu a nejenže se nerozloučili, ale ještě se večer před jeho odjezdem nepohodli. Sunon zase začal mluvit o jejich manželství a Varm, unavený z těchto neustálých debat, mu odsekl, že si ho prostě brát nebude. Okamžitě poznal, že se svým chováním Sunona dotkl, ale byl příliš naštvaný než aby to jakkoliv řešil. Ráno našel pouze vzkaz na stole. Nevím, kdy se vrátíme, Sunon. Varm nad tím vzkazem dlouho seděl a tupě na něj zíral. Možná byl pověrčivý, ale to, že se nerozloučili a Sunon odešel ve zlém považoval za špatné znamení.

Od toho dne už několikrát přemýšlel, proč se mu vlastně tolik příčí představa sňatku. Sunon myslel na jeho bezpečí a on se mu odvděčil takovým chováním. Rodina ve které vyrůstal mu celý pojem manželství úplně znechutila. Přitom se jednalo jen o nahrání nového statusu do čipu a mezi ním a Sunonem by se nic nezměnilo. Vždyť se jednalo o odlišnou situaci než jaká byla s jeho otcem! Vedení chtělo všemožnými způsoby zabránit odloženým dětem a cizoložství, proto čipy nejenže kontrolovaly jejich pohyb a nesly informace o jméně, věku i zaměstnání, ale taky zaznamenávaly pohlavní styk. V případě, že k němu došlo mimo určené nevěstince, pár byl okamžitě zaznamenán se statusem ,druzi‘ a samozřejmě těhotenství znamenalo bezpodmínečně sňatek. Proto měl Varm tolik milujícího otce a velmi šťastnou matku.

Procházel dolním městem a v myšlenkách si přehrával rozhovor, který měl v plánu se Sunonem vést hned, jakmile se vrátí. Tuhle situaci museli vyřešit jednou provždy, aby se už vícekrát nehádali.

„Varme! Varme!“

Mladík se otočil a spatřil Belu, jak k němu běží směrem od horního města. Byla první, která ho začala akceptovat poté, co trávil veškerý čas po Sunonově boku.

„Belo, zdravím tě! Co se děje? Vypadáš jako kdybys viděla ducha,“ pronesl s úsměvem, když k němu žena doběhla, ale její výraz mu jasně napověděl, že se děje něco vážného.

„Sunonova jednotka se vrací!“ vyhrkla žena a Varmovi poskočilo srdce.

„To je přece dobře, ne? Proč se tedy tváříš jako na pohřbu?“ zeptal se opatrně a bál se odpovědi.

„Říkali, že téměř nikdo nepřežil a ti co se vrací jsou ve vážném stavu.“

„A Sun?“ tiše vydechl otázku.

„Nevím, Varme. Běž, máš mladé nohy, stihneš dojít k bráně včas, abys viděl, kdo se vrátil!“

Na nic neváhal a poslechl ji. Tak rychle snad nikdy neutíkal, ale poháněl ho strach. Byla to chyba, nechat odejít Sunona bez rozloučení. Měl si přivstat, udobřit se s ním a teprve pak ho pustit na misi. Máma měla pravdu, nikdy nemůžeš vědět, jestli se ještě potkáte. Snažil sám sebe přesvědčit, že Sunon je silný, je tak silný a úžasný, že je dokonce vrchní velitel vojska! Jemu se přece nic nemohlo stát! Jenomže nějaký dotěrný vnitřní hlas mu neustále připomínal, že i Sunon je pouze z masa a kostí a není nesmrtelný.

K bráně doběhl zrovna ve chvíli, kdy se začala otevírat. Srdce měl až v krku a zoufale se snažil vecpat dopředu, aby jako první spatřil vracející se vojáky.

„Prý jsou v takovém stavu, že pro ně poslali zdravotníky,“ zaslechl jakousi ženu vedle sebe.

„Tohle už Nejvyšší opravdu přehnal. Slyšela jsem, že velitel tam odmítal jít. Prý nechtěl riskovat životy vojáků,“ odvětila jí druhá žena a Varm si uvědomil, že poslední dny před odjezdem byl Sunon mnohem více zamračený a ustaraný. Věděl, že to nemusí přežít a to bylo nejspíše i důvodem k jejich poslednímu rozhovoru.

„Prosím, buď naživu,“ zašeptal tiše a zoufale v dlani svíral talisman pro štěstí, který od Sunona dostal na narozeniny. V očích ho štípaly slzy a srdce bušilo jako splašené. Takový strach snad v životě necítil.

Konečně vešli první zdravotníci, kteří mezi sebou nesli nosítka. Varm okamžitě natahoval krk, aby se podíval na bezvládné tělo a ulevilo se mu, když zjistil, že se nejedná o Sunona. Nebyl ani na těch dalších a po pátém muži v bezvědomí znovu promluvily ženy stojící vedle něj.

„Více jich prý nepřežilo.“

„Počkej a kde je velitel?“ ozvala se zděšeně druhá žena. Varmovi se na okamžik zatmělo před očima a musel se opřít o stěnu za sebou. To není možné! Přece nemůže být mezi padlými!

„Podívejte! Velitel!“ zazněly kolem něj výkřiky a on okamžitě pohlédl k bráně.

Sunon vcházel šouravým krokem, plášť pokrytý špínou a krví. Nejhorší však byl jeho obličej. Varma ten pohled nesmírně bolel. Sunon měl naprosto nepřítomný výraz, jako kdyby snad ani nevěděl kde je a nevnímal, co se kolem něj děje. Varm už viděl spoustu jeho návratů, ale tohle bylo poprvé, kdy i beze slov poznal, jak jeho přítel trpí.

Prodíral se davem před bílou budovu, kde už čekal na Sunona Nejvyšší ve svém modrém plášti. Sunon před ním naprosto rezignovaně poklekl a zastřeným hlasem pronesl: „Nejvyšší, bojová jednotka dvě hlásí návrat z terénu. Máme…máme dvacet pět mrtvých a pět zraněných. Na místě domnělého tábora Takaty byla past, které se nedalo žádným způsobem vyhnout.“

„Past? To je nepříjemné. Jak se zdá, mýlil jsem se,“ odvětil Nejvyšší, aniž by jakkoliv změnil svůj výraz. Varm viděl, jak Sunon zaťal ruce v pěst.

„Za tuhle mýlku zaplatilo pětadvacet mužů životem, pane! Mám jejich rodinám oznámit, že se jednalo o omyl?“ procedil skrze zaťaté zuby Sunon a Varm nemohl říct, že by mu nerozuměl.

„Byli to vojáci a věděli, že mohou zemřít. Je to čestná smrt, Sunone. Jdi domů a zítra podej hlášení!“

Nejvyšší zmizel v budově a obyvatelé se začali rozcházet. Nikoho více nezajímal velitel, který stále klečel před budovou Nejvyššího. Varm přeběhl cestu, klekl si k němu a opatrně mu položil ruku na rameno: „Pojďme domů, Sune.“
Muž chvíli nijak nereagoval. Pak otočil hlavu na Varma a mladíkovi se naskytl pohled do prázdných očí bez života. Sunon pomalu přikývl a postavil se. Ten den již nepromluvil a nepromluvil ani po celý následující týden. Varm byl z jeho stavu zoufalý, přesto trpělivě vyčkával, kdy se Sunon sám rozhodne promluvit.

Call si na lavičce povzdechl. Bylo to tak dávno a přesto se cítil stejně zoufalý. Doufal, že čas jeho pocity otupí, ale nestalo se tak. Proto toužil po návratu na Averagu. Doufal, že tam by mohl dožít v klidu svůj život a konečně se oprostit od minulosti.

Zvedl se a přešel k Centru. Po letech se zase vyspí ve své posteli.