Byl vzhůru mnohem dříve než všichni ostatní a zamyšleně si prohlížel mapu na malém displeji lokátoru. Potřebovali projít hustým lesem k malé vesnici na sever od nich. Jednalo se o bývalou vojenskou základnu, kterou nyní obývalo několik velkých rodin. Zůstali po válce bez práce a bydlení, tak jim dajijská vláda nabídla možnost udělat si ze základny své útočiště. Za ty roky vesnice vzkvétala a její obyvatelé se neplánovali někam stěhovat. Monato tam byl několikrát během výcviku a jednou při zkouškách v terénu. Teď se tam chtěl zastavit s celou jednotkou a doplnit zásoby jídla. Byli sice vybaveni armádní stravou, ale těžko se to dalo považovat za jídlo, přestože se jednalo o energetickou bombu.

Voda na kávu, kterou ohříval na ohni, konečně začala vřít. Schoval lokátor zpět do kapsy a popadl naběračku. Nejprve zalil kávu ve dvou plecháčcích, pro sebe a Serapha, který byl na hlídce. Pak vodu rozdělil do připravených termosek, které posbíral ostatním členům týmu. Dělal to tak vždy, když ráno byl vzhůru jako první. Věděl, že muži kávou nikdy nepohrdnou a spokojený voják je zárukou splněné mise. Alespoň to mu vždy říkal Moren. Pečlivě všechny termosky zavřel a nachystal je vedle ohniště. Vzal svůj a Seraphův plecháček a šel za ním na kraj tábořiště.

„Na,“ podal Seraphovi kávu, „za chvíli bude svítat a budeme vyrážet.“

„Dík,“ vzal si vařící nápoj starší muž a nepřestával se mračit.

„Děje se něco?“ zeptal se Monato narovinu. Za ty dva roky muže z jednotky dobře znal a Seraph patřil mezi ty veselé a věčně usměvavé chlapíky, proto měl důvod brát jeho mračení vážně.

„Smrdí to tu smrtí,“ odvětil Seraph a Monato se zakuckal kávou. „Smrtí? Jak to myslíš?“

„Než jsem se dostal do Desítky dělal jsem uklízeče mrtvol na frontě. Ne vždy se jednalo o kupu těl, občas bylo třeba hledat některé mrtvé v lesích nebo třeba v zákopech. Když děláš takovou práci delší dobu začneš si všímat maličkostí. Co je tady divného, Monato?“

Divného? Mladík se zamyslel. Zpětně si přehrával celou jejich včerejší cestu, noční hlídku i ráno, kdy ještě seděl u ohně. Nevšiml si ničeho divného, ničeho až na…

„Ticho! Jsme v lese, tady by nemělo být hrobové ticho,“ vyhrkl a byl nesmírně rád, když se Seraph usmál. Monato si cenil rad a poznatků starších kolegů, proto pro něj byl takový rozhovor důležitý.

„Přesně tak, je tady příliš velké ticho. Víš, co jsem vystudoval?“

Monato jen zavrtěl hlavou. Nikdy se nezajímal o osobní životy ostatních. Ne, že by nechtěl, ale měl dojem, že každý by měl sdělovat jen to, co sám uzná za vhodné.

„Jsem patolog. O mrtvolách vím první poslední. To, že tady je takové neobvyklé ticho ukazuje na nějaké mrtvé tělo. Mrtvolný zápach je z velké části tvořen uvolňujícím se purtescinem, který na savce a lidi působí jako výstraha. Zvěř z lesa zmizí jedině pokud se cítí ohrožena a mrtvola se jako ohrožení dá počítat,“ vysvětlil Seraph a stále upíral zrak směrem, kterým se chystali vydat.

„Ptáci ale nejsou savci a taky není slyšet ani pípnutí, proč? Taky je děsí ten smrad?“

„Nejsem ornitolog, Mone, ale domnívám se, že část se skrývá před námi, protože představujeme potencionální nebezpečí a ten zbytek je tam,“ ukázal rukou kus před ně, „a tam je nejspíše i nějaká mrtvola. Velká část ptactva se živí hmyzem a toho tam bude určitě dost.“

Monato se zahleděl do míst, kam Seraph ukazoval a opravdu spatřil hejna ptáků poletující nad jedním místem. „Nijak zvlášť jsi mě neuklidnil, víš o tom?“

Seraph se tiše uchechtl: „Nejsem od toho, abych tě uklidňoval. Když si něčeho všimnu, tak to jednoduše sdělím. Byla by hloupost mlčet.“

„Budu rád, pokud se ti v budoucnu podaří všimnout si i něčeho příjemného, třeba nějaké křišťálově čisté vody. Že bych měl chuť potkávat mrtvoly, to zrovna nemám,“ odvětil suše Monato.

„Mrtvoly jsou dobré.“

„Cože?! Jak jako dobré?“ zděsil se mladík.

„Ani nechci vědět, co se ti honí hlavou,“ protočil oči Seraph. „Mrtvoly jsou cenným zdrojem informací. Když na nějakou narazíš, můžeš zjistit kdy ta osoba zemřela, takže víš kdy došlo ke střetu. Zjistíš jak zemřel a víš jak silný je nepřítel. Je toho spousta, co můžeš zjistit,“ řekl s vášní v hlase Seraph a Monato se otřásl.

„Fajn, rozumím. Takže mrtvoly přenechám tobě a teď jdu vzbudit ostatní.“

„Jasně.“

Monato přešel do tábora a povzdechl si. Byl rád, že mu Seraph sdělil své poznatky, ovšem měl další důvod k obávám. Když je někde mrtvola, tak tam byl i konflikt. Zavrtěl hlavou a začal obcházet muže a budit je. Nebyl tak krutý jako Propen, aby začal křičet a třískat kastroly.

„Za třicet minut vyrážíme. Kafe máte hotový,“ řekl když byli všichni již vzhůru. On sám už byl připraven, tak se rozhodl, že se projde kousek po trase, aby měl lepší přehled o terénu.

„Hej, Ride!“ zavolal na něj Carter a Monato se otráveně otočil. „Co je?“

Kameraman zvedl termosku: „Díky!“

Mladík jen přikývl a pokračoval v cestě. Po několika minutách chůze zpozorněl a vytáhl z kapsy svou oblíbenou pomůcku. Teleskopickou tyč. Bai ho naučil jak tyč používat k útoku i obraně a taky při průzkumech. Půda na pěšině mezi stromy byla nezvykle uhlazená a pochyboval, že se jednalo o přírodní dílo. Opatrně použil tyč jako slepeckou hůl a prozkoumával zeminu před sebou až narazil na skrytou překážku a ozvalo se hlasité cvaknutí.

„Pytlácká past? Tady?“ pronesl tiše. Sehnul se a opatrně vyprostil tyč z pasti a pokračoval v kontrole cesty. Po pár krocích se situace opakovala. Monato si povzdechl a ozval se do vysílačky doufaje, že už ji má někdo z chlapů zapnutou: „Kafe si vychutnejte beze spěchu, budeme vyrážet později.“

„Co se děje?“ zeptal se obratem Propen.

„Narazil jsem na oblast s pytláckými pastmi. Vyčistím to tady a přijdu.“

„Chceš pomoct?“

„Není třeba, ale dík.“

Skrze vysílačku začínal doléhat tlumený hovor a Monato trochu ztlumil hlasitost. Dříve vysílačky zapínali jen pro určité oznámení, ale časem zjistili, že je rychlejší mít snížený zvuk a neustále zapnuté vysílání. Monatovi to nevadilo, naopak měl přehled o situaci za sebou a dost často se i parádně pobavil.

Trvalo mu další hodinu než pročesal pěšinu v místech, kde byla viditelně upravena. Na konci měl za sebou osmnáct pastí, dost na to, aby byli všichni do jednoho zranění. Tohle od povstalců nebo od Sorena považoval za hodně laciný trik. Nebo bylo účelem je zdržet.

Vrátil se zpět do tábora a zjistil, že všichni už jsou připraveni na cestu. Popadl svůj batoh a zatímco si ho připínal promluvil: „Půjdeme ve stejné sestavě jako včera, ale buďte extrémně ostražití. Mám dojem, že ty nástrahy nás měly jen zdržet. To znamená, že někde dál nám připravili nějaké překvápko.“

„Doufám, že vybrali aspoň hezky balící papír,“ odvětil Jess a Monato se chtě nechtě rozesmál. Byl z nich nejmladší, ale někdy měl pocit, že jde na misi s bandou středoškoláků a ne s nebezpečnými vojáky.

„Speciálně pro tebe jistě vybrali růžový,“ zašklebil se Blight a Dix vyprskl smíchy.

„Ha, ha, moc vtipný,“ vyplázl na ně Jess jazyk a přešel na své místo.

„Jste banda cvoků,“ prohlásil Carter, zapnul kameru a čekal, kdy se hnou z místa.

„Minuta, jako vždy,“ řekl Monato a zmizel mezi stromy. Chlapi se ještě chvíli popichovali, ale přesně za minutu vyrazili a bedlivě sledovali své okolí.