„Nemám z toho dobrý pocit, Eane. Takata příliš dlouho nezaútočila ani o ní není slyšet. To nevěstí nic dobrého,“ pronesl tiše, když odcházeli z porady.

„Mám jistou teorii, pane,“ odvětil jeho zástupce.

„Obávám se, že chystají něco velkého a tohle je jen ticho před bouří. Moc bych se nedivil, kdyby to byla akce zaměřená proti naší jednotce,“ řekl Ean vážně a Sunon se při té myšlence lehce otřásl.

„Souhlasím, že chystají něco velkého, ovšem nevidím jediný důvod, proč by se zaměřovali na naší jednotku, Eane. Nemělo by smysl něco chystat jen proto jedné jednotce.“

„Vy to nevidíte, pane, ale všichni vojáci se ohromně zlepšili. Celkově se naše armáda posunula na mnohem vyšší úroveň. Zlepšila se morálka, plnění misí je mnohem efektivnější a ztráty stále menší. A tohle všechno se začalo dít po vašem nástupu. Naše jednotka je bez nadsázky nejlepší, protože máme vás. Logický postup Takaty by mělo být zničení největšího rizika. Vás, veliteli,“ vysvětlil svou teorii Ean a Sunon zůstal překvapeně stát.

„Mě?“

„Ano. Dokud jste tady vy, tak se vojáci nevzdávají. Vidí ve vás vzor, děti ve městě si hrají na vrchního velitele a lidé vás respektují a milují mnohem více než kdy respektovali Nejvyššího. Ani Rada, ani Nejvyšší, ale vy držíte město pohromadě, pane!“

„To je nesmysl, Eane! Já? Nedělám nic, co by mohli obyvatelé ocenit! Ani pro lidi ani pro armádu! Pouze plním rozkazy!“ rozohnil se Sunon.

„Plníte rozkazy, veliteli? Vaším rozkazem je pomáhat na poli, bavit se s obyčejnými lidmi a zajímat se o ně? Dostal jste rozkaz, že i ve svém volnu máte chodit povzbuzovat vojáky na akademii? Nebo vám snad někdo přikázal, abyste se zajímal o život a blaho svých studentů? Tohle všechno děláte o své vůli, pane! Venku za branami myslíte vždy na ostatní a pak teprve na sebe a totéž děláte i ve městě a lidé to vidí! Nejsou hloupí,“ pousmál se na mladého velitele Ean. „Pane, mám toho za sebou mnohem více než vy, ale nikdy jsem nepotkal člověka tak oddaného lidu jako jste vy. Věřím, že pokud by lidé měli někoho následovat, jste to vy. A Takata to ví. Proto si myslím, že jejím cílem jste vy a nejschůdnější cesta jak vás odstranit je útok na celou jednotku, protože vy jednotku nikdy neopustíte.“

Monato si promnul obličej a povzdechl si: „Taky bys mohl změnit taktiku, Neo.“

Tenkrát měli muži z Takaty zákaz jakkoliv fyzicky mu ublížit, ovšem nevztahovalo se to na zbytek jednotky, který téměř vyvraždili. Nejlepší jednotka, která roky pod jeho vedením neztratila žádné muže a stačila jedna past a zbylo jich pouze pět. Pět z třiceti. Vzpomínky na všechny ty rodiny, kterým to musel oznámit, na roztrhaná těla a vlastní bezmoc, ho provázely ve všech životech. A nynější situace se tomu tak podobala! Jenomže tentokrát už věděl, proti komu stojí a co je jejich plánem. Nehodlal ztratit ani jednoho muže a byl připraven pro jejich záchranu udělat vše. I kdyby měl zemřít.

„Střídání. Jdi se vyspat, šéfe. Vypadáš hrozně,“ ozval se Talon za jeho zády a Monato se uchechtl. „Tomu říkám kompliment.“

„Všichni umíme počítat, Monato. Odřídil jsi téměř celou cestu sem, vysekal nás z problém a skoro celý den jsme šli. K tomu sis vzal nejdelší část hlídky. Nebudu ti tady vykládat, že vypadáš skvěle a svěže.“

„Svěže nevypadám nikdy,“ odvětil Monato a postavil se. Měl dojem, že celé jeho tělo je obalené nějakým hodně těžkým kovem.

„Když se tenkrát řešil tvůj nástup k nám, byl jsem na tebe hodně zvědavý, víš proč?“ zeptal se ho Talon.

„Protože jsem Morenův synovec?“ odpověděl otázkou Monato, který byl celkem překvapen Talonovým chováním.

„Ne, kvůli tomu ne. My s Coilem jsme prošli původní X-dvanáctkou. Tehdy ještě nebyla tak tvrdá, aby odtamtud lidi odvážela sanitka v kómatu. Později se z toho tábora stalo to, cos zažil. Byl jsem zvědavý o kolik budeš lepší než my. Je to hodně velký rozdíl, Monato. To, co jsme se naučili my je jen zlomek toho, co ses tam učil ty. Nejsem hlupák, abych nepoznal, že tě tahle mise trápí, ale věřím, že jsi ten nejlepší a ať rozhodneš jakkoliv, bude to správně. Ale pamatuj na to, že nejsi sám. Jsme tady od toho, abychom ti pomohli.“

Monato muže chvíli pozoroval a pak se usmál: „Já vím. Kdybych s sebou měl někoho jiného, tak bych se obával. S vámi se nebojím. Ne já, ale vy dohromady jste ti nejlepší.“

Pak se otočil a odešel k ohni, kde si rozložil spacák a lehl si. Aniž by si to uvědomoval, nahmatal rukou přívěsky a pevně je sevřel. Nikdy se nepovažoval za příliš citlivého a ani si nepamatoval, že by ho nějak trápilo, když odjel, ovšem tentokrát se mu stýskalo. Nevěděl, co se v Puris děje a to ho ubíjelo. Jak zvládá jeho nepřítomnost Ai? Co Zeth a ostatní? Přál by si jen zvednout telefon a zavolat domů, aby všechny které tam nechal ujistil, že je v pořádku. Aby je slyšel a mohl spát s vědomím, že to zvládají. Vzpomněl si na Varma a jejich loučení, když odjížděl.

„Nevím, kdy se vrátím, promiň.“

„To nevadí, hlavně se vrať,“ usmál se Varm, přestože se mu v obličeji zračily obavy. „Ale budu rád, když se vrátíš brzy. Ten dům je pro jednoho moc velký.“

„Myslím, že je zbytečně velký i pro dva. Budu se snažit vrátit brzo. Hlavně na sebe dávej pozor,“ pronesl vážně Sunon.

„Já? To ty dávej pozor. Mě se nemá co stát.“

„Dobře, tak já jdu. Měj se!“ Vyšel ze dveří a měl pocit, že uvnitř zůstalo kus jeho samého.

„Hej! Aspoň tu pusu bys mi mohl dát!“ ozvalo se za ním a Sunon se otočil.

„To jsi jich v noci dostal málo?“ zeptal se, ale přešel zpět k mladíkovi.

„Víš, co vždycky říkala máma.“

„Jo, vím,“ odvětil velitel a políbil svého muže. Pak už opravdu odešel.

Monato se usmál na oheň, který pozoroval. Varmova máma svého manžela nenáviděla, ale zastávala názor, že se z domu neodchází ve zlém a bez rozloučení. Proto se se svým nenáviděným mužem vždy rozloučila a vždy ho na cestu políbila. A Varm to dělal taky. Byl to hezký zvyk a Monato uvažoval, že by ho mohl zavést mezi ním a Zethem. Tedy pokud o to senior bude stát.

Únava ho nakonec přece jen přemohla a v okamžiku upadl do neklidného spánku.