„Pamatuješ na ten střet u Cigamy, Propene?“ pronesl vážně Coil a Monato se uchechtl. Už zase vymýšlí kraviny.

„Jo, to nejde zapomenout. Byl to hrozný masakr. Těch mrtvých a ještě jak na nás vytáhli ty staré tři a půlky, to bylo něco,“ odvětil Propen.

„Myslel jsem, že to nepřežiju. V tom zákopu byla taková zima, všude samá voda a mrtvoly. Nikdy na to nezapomenu,“ dodal Coil smutně a Monato měl co dělat, aby se nahlas nerozesmál. Poslouchal jejich rozhovor přes sluchátko a dokázal si představit jak se oba tváří smrtelně vážně.

„O čem to krucinál melete? Bitva u Cigamy byla nějakých tři sta let zpátky!“ rozčiloval se Carter, který vůbec nechápal, že se jedná o druh humoru, který ti dva mají. Než se však kdokoliv z nich dostal k odpovědi, ozval se ve vysílačce jasný rozkaz: „Stát!“

Monato vytáhl z kapsy lokátor, aby se ujistil ve svých domněnkách. A nemýlil se. Právě se dostali k prvnímu stanovišti předchozí jednotky. Schoval lokátor a opatrně začal místo zkoumat. Nepředpokládal, že by je zde čekalo nějaké překvapení, ale nehodlal nic nechat náhodě. Jeho hlavním úkolem bylo objevit veškeré nástrahy a nebezpečí, které mohl někdo před nimi připravit. Sledoval nejen zem pod nohama, ale také křoví, větve a vlastně celé jejich okolí. Už se setkal s minami zakopanými pod zemí, ovšem i se spouštěcím mechanismem mezi stromy. Tady však nic neobvyklého nenalezl.

„Dixi? Co říkají přístroje?“ ozval se po delší době do vysílačky.

„Nic neobvyklého, šéfe. Zdá se, že v našem okolí je vše v pořádku,“ dostalo se mu vzápětí odpovědi.

„Fajn. Můžete za mnou, pro dnešek máme konečnou.“

Během chvilky se k němu dostala celá jednotka a Monato rozdal rozkazy: „Blighte, vezmi si Talona a zabezpečte tábor. Ať se k nám nepozorovaně nedostane. Všichni ostatní si odpočiňte a až se ti dva vrátí, rozdělíme si hlídky.“

Shodili batohy ze zad a sedli si tam, kde zrovna stáli. Monato se jen tiše uchechtl a přešel k ohništi, které bylo opodál. Byla u něj připravena i hromádka dříví. To však nebyl důvod, proč se k němu vypravil. Od první chvíle, kdy si ohniště všiml, mu něco nesedělo a  teď konečně zjistil co. Všechny kameny vypadaly, že je vojáci posbírali v okolí až na jeden, který byl hrubě opracovaný. Monato ho opatrně vzal do ruky a otočil.

„Prope! Baii! Pojďte se na něco podívat!“ zavolal na své dva kolegy a přátele zároveň.

„Dal jsi se na sběratelství šutrů nebo co?“ pronesl otráveně Bai, když k němu dorazil. Jeho výraz se změnil hned, když mu Monato ukázal spodní část kamene.

Všichni zemřete. S.

Písmeno S bylo napsáno obráceně a tak se podepisoval jediný člověk. Soran.

„Proč by nechával takový vzkaz hned na prvním stanovišti? Podle složek tady ještě žádné problémy neměl,“ zamyslel se Bai, zatímco Propen ten nápis propaloval pohledem.

„Mám jisté teorie a ani jedna není přívětivá,“ odvětil Monato a položil kámen zpět.

„Jaké?“ promluvil konečně Propen.

„Buď jsou složky zfalšované a už tady měla Soranova jednotka problémy nebo někdo Sorena napodobil a nechal to tady jako výstrahu. Ještě je tady ta možnost, že Soran pracoval pro povstalce a tohle nám tady nechal, abychom to věděli. Ať už je správná kterákoliv možnost, jedna věc je jistá. Ten vzkaz je určený nám. Nikdo z předchozích jednotek si ho ani nevšiml.“

„Jaká je pravděpodobnost, že by byl Soran kolaborant? Byl jsi s ním v táboře, znáš ho z nás nejlépe, Monato,“ zeptal se Propen. Mladík se zadíval kamsi za jejich hlavy a zamyslel se.
Znal Sorana nejlépe? Možná ano. Byl v táboře tři čtvrtě roku, když tam Soran nastoupil. Okamžitě se na něho přilepil a nic ho neodradilo. Byl to takový ten typický městský kluk, který neměl o životě ani páru, přesto se velmi rychle začal učit a byl opravdu dobrý. Monato dokázal ocenit každý jeho pokrok, tvrdohlavost i lásku k rodině. V té době by s jistotou řekl, že není reálné, aby byl na straně povstalců. Dnes měl jiné informace. Věděl, že vůdcem povstalců je Neo a to hodně měnilo. Když se na Soranovo chování podíval teď, přišlo mu podezřelé, že ze všech mužů v táboře si vybral zrovna jeho za svůj cíl. Proč? Proč tak často Monatovi připomínal, že rodina musí být vždy na prvním místě? Kdyby byl už v té době kolaborant, bylo by logické, že ho Neo vybaví informacemi o Monatových hodnotách.

„Je to možné a domnívám se, že to je ta správná teorie. Soran pracuje pro povstalce a myslím si, že pro ně pracoval už když nastoupil do tábora.“

„Proč by pro ně pracoval? Byl vlastně ještě děcko?“ ptal se nevěřícně Bai.

„Přijde ti tak neuvěřitelné, že nepřítel použije jako zvěda dítě? Když nad tím přemýšlím teď, potom co jsme zjistili, že na velitelství je spousta lidí co pracuje pro povstalce, tak mi to dává smysl. Jak je možné, že se nezletilý a nezkušený kluk dostal do X-dvanáctky? Ze všech lidí, kteří tam byli se okamžitě a bez váhání nalepil zrovna na mě a nenechal se odehnat. A to jeho neustálé omílaní rodiny. Podívej se na to jako povstalec, který pracuje na velitelství. Synovec zástupce velitele všech tajných vládních složek je na výcviku v X-dvanáctce, nejlepším táboře pro specialisty, proč asi? Aby se po výcviku přidal k Desítce, nejlepší jednotce specialistů, která v armádě je. To je přece skvělá příležitost k nasazení špeha přímo k člověku, který má blízko k Morenovi. Kolik lidí na velitelství nikdy neslyšelo některou z mých hádek se strýcem? A kolikrát jsem při hádce nezabrousil na téma rodiny? Dřív by mě to ani nenapadlo, ale nikdo neví, kolik informací o nás povstalci mají,“ vysvětlil Monato přijatelnou verzi. Nemohl jim říct, že to není jen místní problém, ale rovnou meziplanetární boj.

„Myslím, že Monato má pravdu,“ pronesl zamyšleně Propen. „Co s tím uděláme?“

„Budeme postupovat podle plánu,“ odvětil Monato, ale hlavou se mu honilo plno scénářů toho, co vše je může potkat.

„Všechno zabezpečeno, šéfe,“ přišel k nim Talon.

„Nechceš přestat s tím šéfem?“ protočil oči Monato.

„Ne, líbí se mi to. Taky bych mohl říkat veliteli, ale to mi k tobě moc nesedí,“ odpověděl s úšklebkem Talon a odešel se posadit ke Coilovi.

„Budeme ten vzkaz brát vážně a nenecháme se zabít,“ řekl Monato Baiovi a Propenovi. Pak přešel ke zbytku mužů, aby rozdělil hlídky. Sice měli skvělé zabezpečení, ovšem to neznamenalo, že budou méně ostražití. 

Propen ho sledoval a někde hluboko uvnitř něj se začal ozývat nepříjemný hlas, který mu říkal, že Monato ví o celé situaci více než jim říká. Věřil jeho úsudku a byl si jistý, že by mladík neudělal nic, co by jednotku ohrozilo, ale začínal mít obavy o samotného Monata.