„Prohrál jsi, takže jdeš se mnou,“ jásala Honesta, zatímco Keram se tvářil, že by se nejraději někam schoval.

„Nemůžeme hrát ještě jednou?“ pokusil se dívku ještě přemluvit, ale bez úspěchu.

„Hráli jsme třikrát a pokaždé jsi prohrál. Děláš z toho zbytečnou vědu, bude to zábava. Vždyť umíš tancovat, tak co řešíš?“ pronesla rozhodně Hony a zkřížila si ruce na hrudi.

„O co jde?“ zeptal se Zeth, který zrovna přišel zpět k stolu.

„Právě jsem se upsal k soutěži na tanečním koberci,“ povzdechl si Keram a pohlédl na Honestu, která se spokojeně usmívala.

„Tak to máš blbý, ale Hony má pravdu, umíš tancovat. Nejsi takové kopyto jako já,“ odvětil s úšklebkem Zeth.

„Moc se neškleb, kdoví co si na tebe vymyslí Monato,“ usmál se na oplátku Keram a Zeth se okamžitě přestal šklebit. „Kde vlastně je?“

„Šel odprovodit Ai. Za chvíli se vrátí.“

„Aha. A vystřelil jsi Ai tu hračku?“

„Vím, že mě máš za totální nemehlo, ale ano, vystřelil. Odchází se dvěmi hračkami a je spokojená,“ odpověděl otráveně Zeth a sledoval, jak Honesta popadla Kerama za ruku a táhla ho k tanečnímu koberci. Byl si jist, že jeho kamarád by s ní šel i kdyby vyhrál, protože ji měl rád.

Když byli dostatečně vzdáleni od stolu, Zeth se otočil na Norma a promluvil: „Je voják, že ano?“

Norm přesunul pohled z novin na Zetha a chvíli si ho prohlížel. Senior měl opět pocit, že mu starší muž vidí až do žaludku. Jenomže tentokrát se nebál, tak jako tehdy ve Voně.

„Jak jste to zjistil, Zethe? Zatím jste neměl příležitost zkoumat nápovědy, které jsem vám cestou sem řekl.“

Zeth si bedlivě prohlížel sklenici s vínem a s uchechtnutím odpověděl: „Nejsem hlupák a můj bratr je voják. Jakmile jsem Monata viděl ve vojenské košili, dal jsem si jedna a jedna dohromady. Když jsem ho před chvílí viděl u střelnice, jen jsem se ve své domněnce utvrdil. Se zbraní zacházel s naprostou jistotou a i přes absenci čoček trefil cíl.“

„Výborná dedukce, Zethe,“ řekl Norm a opatrně složil noviny do původního stavu. „Předpokládám, že máte důvod k tomu, že jste mi své poznání sdělil.“

„Nikdy jsem se o armádu nijak zvlášť nezajímal, ale něco málo díky bratrovi vím. Monato není obyčejný voják, že ano? K jakému útvaru patří?“ zeptal se na rovinu Zeth.

Norm se chvíli na Zetha díval stejně pátravým pohledem jako poprvé a nakonec promluvil: „Proč to potřebujete vědět, Zethe? Co se změní, když budete znát Monatovo umístění? Je to pro vás tak moc důležité?“

Zeth se zamyslel. Jak moc důležitá pro něj byla tato informace? Změní to nějak jeho pohled na Monata? Bude se mu lépe usínat, když bude vědět ke kterému útvaru Monato patří? Ne, nebude. Stejně tak se nijak nezmění to, jak na Monata pohlíží. Stále pro něj bude úžasným, mladým mužem se kterým rád tráví svůj čas, cítí se v jeho přítomnosti bezpečně a v neposlední řadě, kterého miluje. Přesto však bylo důležité znát konkrétní zaměření jeho vojenské pozice.

„Pokud se jedná o můj vztah k Monatovi, tak pro ten jsou tyhle informace nepodstatné. Je jedno, co dělá, protože je to pořád ten stejný Monato, kterého ho jsem během tohoto roku poznal. Ovšem pro mě samotného je důležité vědět, čím přesně se zabývá,“ odpověděl Zeth a Norm v jeho hlase poznal nepatrný náznak strachu, možná i bolesti. „Věřil jsem a stále se tomu snažím věřit, že když je brácha pohraničník v době míru, nemůže se mu nic stát. Jenomže už skoro tři roky o něm nic nevím a opravdu mě to děsí. Hlavně proto, že jsem nic takového na jeho pozici neočekával. Nevím, zda vám to Monato řekl, ale trpím jistou sociální fobií, která způsobuje, že mám nepřiměřený strach o své blízké. Věřím, že pokud budu vědět, jak moc nebezpečná je Monatova činnost, dokážu nějakým způsobem své ehm stavy kontrolovat.“

„Pokud tomu rozumím správně, pokud budete vědět, že Monato je denně ve velkém nebezpečí, budete zvládat svůj strach lépe, než když nevíte nic?“ ujišťoval se Norm.

„Tak nějak. Nemám to vyzkoušené ani nijak podložené, ale myslím, že by to mohlo fungovat. Domnívám se, že naprostá nevědomost mě bude trápit více než pravda.“

Norm si povzdechl. V duchu se modlil, aby mu Monato odpustil, ale nedokázal Zetha odmítnout. Viděl jak mu na jeho synovci záleží a taky věděl, jak moc se Monato trápí, když musí lhát. Rozhodl se odpovědět, ale nejprve chtěl zjistit, kolik toho Zethovi bude muset vysvětlovat a zeptal se: „Říká vám něco název Černá Desítka, Zethe?“

Mladík na něj šokovaně vytřeštil oči a se zápalem odvětil: „Od bratra toho vím dost. Je to speciální jednotka složená z nejlepších specialistů, kteří jsou naprostými experty v přísně tajných misích. Jsou opravdu nebezpeční a jeden člen vydá za dvacet běžných vojáků. Vláda je vysílá na extrémně důležité a těžké mise. Rodlen se s nimi jednou setkal a pak o nich mluvil skoro pořád. Považoval je za bohy v armádě. Říkal, že neexistují lepší vojáci než Černá Desítka.“

Zeth domluvil a chvíli pozoroval Normův smutný úsměv. Trvalo mu sotva pár vteřin, než si uvědomil, co to znamená.

„Takže bych si měl zvyknout na to, že člověk, kterého mám rád, bude vlastně permanentně v nebezpečí. Monato je členem Desítky, že ano?“ pronesl tiše.

„Je to tak. Všechno, co vám bratr řekl je pravda. Taková je Desítka. Nelítostná, neústupná, nebezpečná, ale taky nejlepší. A Monato je nejlepší z nich. Nejsem si jist, zda vám tato informace nějak pomůže, ovšem domnívám se, že je dobré ji znát.“

Zeth se uchechtl a na rtech se mu usadil mírný úsměv: „Myslím, že jsem právě složil velkou část puzzle. Teď už naprosto chápu, proč je takový jaký je. Pořád jsem přemýšlel, jak je možné, že má tak dobré strategické myšlení, jak to, že je tak neústupný a neustále se snaží pomáhat tam, kde je potřeba. Občas jsem nechápal jeho přespříliš tvrdý postoj k běžným věcem. Teď už chápu, ale stejně se pro mě nic nemění. Stále je to Monato.“

Norm byl Zethovou reakcí překvapen. Měl obavy, že Zeth nebude chtít mít nic společného s člověkem, který je členem Černé Desítky. Bylo mu mladíka líto, ale zároveň měl jeho obdiv.
„Přiznám se, že jste mě překvapil, Zethe. Předpokládal jsem, že se k Monatovi neotočíte zády, ovšem jisté obavy z vaší reakce jsem měl. Spousta lidí muže z Monatovy jednotky odsuzuje,“ pronesl k mladíkovi a snažil se nedat najevo, že zaslechl za zády kroky. Byl si jist, že Monato stojí ukryt ve stínech stromů.

„Pane Ride,“ řekl Zeth s úsměvem, „vím, co si o Černé Desítce myslí většina lidí. Bratr mi o nich často vyprávěl. Ale on je považoval za hrdiny a myslím, že měl pravdu. Jsou to lidé, kteří musí projít peklem, aby uchránili národ před nepřáteli. Nejsem hlupák, abych nevěděl, že takoví lidé musí používat nehezké prostředky pro úspěch jejich akcí. Pořád si stojím za tím, že Monato je dobrý člověk a ani to, že je v Desítce můj názor nezmění. Byl bych hodně špatným přítelem, kdybych se kvůli tomuhle k němu otočil zády, nemyslíte? Celý rok jsem dělal vše pro to, aby pochopil, že mě zajímá takový jaký je, nehodlám to zahodit kvůli každé maličkosti, která se kolem něj vyskytne. Koneckonců, vojákem je po celou dobu, co ho znám.“

Pokud chtěl Norm něco odpovědět, nedostal k tomu příležitost. Ozvalo se hlasité křupání a vzápětí za jeho zády se širokým úsměvem vyšel Monato. Posadil se na své místo a optal se: „Kde jsou ti dva?“

„Honesta vytáhla Kerama na taneční koberec,“ odvětil s úsměvem Zeth a ani náznakem nedal najevo, že by se s Normem bavili o jeho vojenské kariéře.

„Opravdu? Tak to bychom taky měli jít,“ zasmál se Monato a Zeth zbledl.

„Cože? Jako kam jít?“

„Na taneční koberec, kam jinam,“ protočil Monato očima. „Přece nebudeme celý večer jenom sedět.“

„Počkej, já neumím tancovat! Nemůžeme si jít zahrát něco jiného?“ 

Monato se na Zetha podíval a povzdechl si: „Víš v čem spočívá princip tanečního koberce? Vybereš si písničku a šlapeš tam, kde se rozsvítí podložka. Není nutné, abys uměl tančit. Ale nebudu tě nutit, můžeme jít na něco jiného.“

Zeth chvíli juniora pozoroval. Za tři dny odjede kdoví kam a není žádná jistota, že se vrátí v pořádku. Proč mu neudělat radost tím, že půjde tančit. Tedy v jeho případě se jistě nebude jednat o tanec v pravém slova smyslu.

„Tak půjdeme tancovat,“ pronesl k Monatovi s úsměvem.

Mladíkův překvapený výraz se změnil v široký úsměv, když Zetha popadl za ruku: „Tak jdeme.“

Norm je sledoval a tiše jim přál, aby se jim podařilo překonat všechny překážky se stejným úsměvem jaký měli na tvářích teď.