Zeth poslouchal rozhovor u stolu jen okrajově, více pozornosti věnoval Ai, která se mu opět usadila na klíně. Vysvětlovala mu, jak nacvičovali a co všechno se jim přihodilo, ale v jejím podání se zdálo, že téměř všichni byli na pokraji smrti.

„…ale ten den, co byl Monato tak smutný byl stejně nejhorší,“ povzdechla si dívenka a Zeth se zarazil. Kdy byl Monato nějak zvlášť smutný? Ničeho si nevšiml, přestože s Monatem byl téměř denně. Naopak se zdálo, že je veselejší než dříve.

„Ale no tak, Ai,“ ozvala se Honesta, „nebyla to taková katastrofa. Monato byl jenom hodně unavený, proto byl tak protivný.“

„Nemáš pravdu!“ zvýšila Ai dotčeně hlas. „Já se ho ptala a říkal, že je smutný, protože někdo koho má rád se stal zlým člověkem a bude muset být potrestaný.“

Všichni se na dívku překvapeně podívali.

„A co ještě říkal?“ zeptal se Norm, když poznal, že nikdo z Monatových přátel neví o co se jedná.

„Že ho strašně dlouho neviděl a myslel si, že se má dobře. Ale někdo mu řekl, že dělá samé špatné věci. Byl opravdu smutný, když to říkal, ale nakreslil mi krásný obrázek,“ odpověděl důležitě dívka a začala něco hledat v batůžku, který měla u sebe. Nakonec vylovila složený papír a ukázala ho ostatním.

Kresba vyobrazovala pohledného mladého muže, který vypadal jako nějaký vůdce nebo král. Nikdo ho nepoznával, tedy až na Norma. Ten okamžitě věděl o koho se jedná, protože takových obrázků měl doma spousty. Neo, Sunonův bratr. Proč ho ale Monato tak najednou nakreslil? A jak ví, že se z něj stal špatný člověk? Hlavou mu vířilo množství otázek na které si přál získat odpovědi.

„Víš co, Ai?“ ozvala se Hony. „Monato ti vlastně řekl velké tajemství. Ani mně nic nepověděl. To asi znamená, že už si fakt velká holka.“

„Vážně?“ rozzářila se Ai a Honesta s úsměvem přikývla. Chtěla trochu uvolnit napjatou situaci a jak se zdálo, povedlo se. Všichni u stolu se přece jen začali usmívat.

Ai nadšeně pokračovala ve vyprávění a tentokrát to byl Norm, kdo poslouchal jen tak na půl ucha. Myšlenkami byl u Monata a snažil se zjistit, co se to kolem jeho synovce děje. Začínal mít obavy, že se nejedná o běžný boj s povstalci. Možná je v Monatově okolí více lidí z jeho planety. To by vysvětlovalo mladíkovo přesvědčení o náročnosti nadcházející mise. Norma ze všech těch myšlenek začínala bolet hlava. Promnul si obličej a zaposlouchal se do rozhovoru Honesty a Ai.

„Teď ses mě fakt dotkla, Ai,“ hrála Honesta uraženou. „Klidně bych ti tu hračku vystřelila místo Monata.“

„Heck říkal, že mu Monato sestřelil stavebnici, aniž by se zvedl od stolu. Prý to bylo strašně daleko,“ oponovala dívka a Norm se uchechtl.

„Heck to přeháněl. Nebylo to tak daleko, seděli jsme u jiného stolu,“ řekl malé Ai.

„To je jedno, chci, aby mi ji vystřelil Monato,“ zvedla vzdorovitě bradu a ukázkově se mračila.

„A co kdybych ti ji vystřelil já?“ zasmál se na Zeth.

„Ty?“ zamyslela se Ai a nakonec zavrtěla hlavou. „Ne, nejdříve Monato a pak ty. Tak budu mít dvě hračky.“

Osazenstvo u stolu se po jejích slovech začalo smát. Keram celou dobu sledoval Zetha, jak se věnuje dítěti na klíně a byl spokojen. Viděl, že jeho kamarád má neustále úsměv na tváři a to bylo opravdu skvělé. Věřil, že když bude Monato pryč, tak Ai bude pro Zetha dobrým záchytným bodem. Mohli by si vzájemně pomoct.

Zeth se znovu už po několikáté rozhlédl a konečně spatřil Monata po boku staršího muže. Pokud byl Norm nápadně podobný Monatovi, tak Moren byl pravým opakem, přesto Zethovi přišel povědomý. Udivující však bylo Monatovo chování. Celou dobu se domníval, že se svým strýcem nevychází, ale v tu chvíli to tak nevypadalo. Když se podíval na Honestu a Norma zjistil, že i oni jsou překvapeni.

„Ehm, o něco jsem přišla?“ ozvala se Honesta. „Jako už jsem viděla kde co, ale Monato s úsměvem vedle Morena? To je jako co?“

„Sám nevím, ale je to zajímavá změna,“ pronesl zamyšleně Norm.

Monato se opravdu mírně usmíval, protože si právě vyslechl historku o tom, jak se otec snažil okouzlit mámu a dopadlo to tak, že společně skončili na stanici ochranných složek. Tohle netušil a bylo příjemné něco takového zjistit zrovna od Morena. Došli téměř doprostřed zahrady a Moren se zastavil.

„Opravdu jsem moc rád, že jsem přišel. Bylo to dokonce i poučné,“ pronesl Moren a Monato se zatvářil zmateně.

„Poučné?“

„Jistě. Jak jinak bych měl nazvat váš zpěv armádní skladby? Nebyla to provokace, byla to lekce pro jednoho starého hlupáka,“ pousmál se strýc.

„Starého hlupáka? Nikoho takového neznám,“ pokusil se Monato o vtip.

„Ach ano, málem jsem zapomněl, že jsi stejný jako Faith. Už bych měl jít. Uvidíme se v pondělí a budu rád, když dorazíš včas.“

Monato jen přikývl a vydal se ke stolu. Udělal jen pár kroků, když se otočil zpátky.

„Nechceš se k nám přidat?“ zavolal na Morena, čímž ho zastavil.

Honesta i Norm se začali u stolu dusit, protože tahle nečekaná otázka přišla ve chvíli, kdy se napili vína. Nevěřícně zírali na Monatova záda i na úsměv, kterým ho Moren počastoval: „Děkuji za pozvání, ale musím do kanceláře. Snad příští rok.“

Monato se usmál nazpět a definitivně došel ke stolu. Nevšímal si překvapených pohledů a klidně se posadil.

„Tak co? Už jsi si všem postěžovala, jak těžké byly zkoušky?“ usmál se na Ai, která stále seděla u Zetha.

„Jo! Řekla jsem jim, jak jsi byl přísný,“ hrdě oznámila dívka a Monato se rozesmál.

„Takže teď vypadám jako tyran?“

„Jo!“ ozvala se jednohlasně Ai i Honesta.
„Pěkně děkuju,“ zatvářil se uraženě a upil vína, které mu předtím Norm dolil.

„Vypadáš spokojenější než když jsi odcházel. A nevypadá to, že bys něco omlátil Morenovi o hlavu,“ řekl tiše Norm, ale stejně ho všichni slyšeli a byli zvědaví na Monatovu odpověď.

„Ale no tak! Nemusíte na mě všichni koukat jako na nějakého vraha, který výjimečně nikoho nezabil! I já dokážu s Morenem mluvit klidně a bez hádek. Což mi připomíná, proč jsi mi nikdy neřekl, že se rodiče víceméně poznali na stanici?“ obrátil se na Norma.

„Ze všech věcí, které se staly ti Moren vykecal zrovna tohle?“ chytil se Norm za hlavu. „Nepovažoval jsem zrovna tuhle část za vhodnou k vyprávění, ale vidím, že Moren na to zřejmě má jiný názor.“

„Náhodou je fajn vědět, že některé věci mám jednoduše v genech,“ zasmál se Monato a otočil se zpět k Ai: „Za chvíli si tě Soi vyzvedne a půjdete domů. Jestli zase uslyším, že jsi měla nějaké připomínky, tak bude zle, jasné?“ 

Dívenka se tvářila, jako kdyby ji Monato strašně křivdil, proto se Zeth raději zeptal: „Jaké připomínky?“

„Řekneš to sama nebo to mám říct já?“ pronesl klidně a sledoval, jak Ai sklopila hlavu a tvrdohlavě mlčela.

„Jak myslíš. Děti v Centru mají jasně stanovenou večerku, kdy se vypíná televize, telefony i počítač a jde se do postele. Jenomže tady princezna se rozhodla, že do postele nepůjde. Nejprve si začala vymýšlet, že ji strašně bolí břicho, což záhadně přestalo, když se řeklo, že se pojede k lékaři. Pak se snažila vymluvit na to, že jí je smutno, protože jsme ji ani jeden nenavštívili a nakonec to zakončila hodně drzým prohlášením, že nemá povinnost Soi poslouchat, protože musí poslouchat jenom mě,“ vysvětlil Monato a sledoval, jak Zeth postupně rudne vzteky. A přesně z toho důvodu to řekl. Pokud Ai někoho má radši než jeho, tak jedině Zetha. Je velmi pravděpodobné, že pokud ji něco řekne právě Zeth, poslechne ho.

„Opravdu jsi se tak chovala?“

Nedopověděla a ani nezvedla hlavu, jen tiše přikývla.

„Ai, musíš poslouchat každého dospělého, který se o tebe stará. Dospělí ví, co mají dělat a proč dětem něco přikazují. Paní Soi se o tebe stará, takže ji musíš poslouchat. Jsi už dost velká na to, abys to chápala. Doufám, že to bylo naposledy, jasné?“

Dívka zvedla hlavu a když zjistila, že se Zeth opravdu tváři naštvaně okamžitě přikývla a smrtelně vážně pronesla: „Slibuju, že se už k dospělým budu chovat slušně a budu poslouchat.“

„Výborně,“ usmál se Monato a pokračoval: „takže ode dneška, pokud svůj slib nedodržíš, tak se budeš muset sama přiznat Zethovi a on rozhodne jak budeš potrestána. Chapito?“

Bylo poznat, že tohle Ai vyděsilo více než jakékoliv jiné výhrůžky. A to bylo dobře. Musela mít něco, kvůli čemu bude ochotná chovat se slušně. Pokud tím něčím byl Zeth, budiž. Monato se nechtěl uchýlit k nějakým přísnějším trestům, protože měl stále na paměti, že ještě před rokem to byl mlčící uzlíček nervů.

Zeth se už dále nevyjadřoval, protože se mu hlavou honila spousta jiných myšlenek. Jako například to, že Monato evidentně počítá s tím, že bude i nadále navštěvovat Ai. To znamenalo, že s ním vlastně počítá i do budoucna. Tohle bylo mnohem více než měl ještě před pár minutami.

„A teď mi pověz, co jsi to po mně chtěla?“ zeptal se Monato dívky a tvářil se, jako kdyby se před chvílí vůbec nic nechtěla.

„Ty mi vystřelíš jednu hračku a Zeth druhou,“ pípla Ai a Monato na ni překvapením vytřeštil oči.

„Cože? Proč já jednu a Zeth jednu?“

Ai jen pokrčila rameny, tak se vysvětlení ujal Zeth: „Celou dobu se tady dohadovala s Hony, že jí tu hračku nemůže vystřelit ona, ale ty. Nabídl jsem jí, že teda budu střílet já a vzniklo z toho tohle.“

„Aha,“ povzdechl si Monato. „Tak mi pojď ukázat, kterou hračku chceš, ať to stihneme než budeš muset jít.“

„Budeš stát daleko? Heck říkal, žes mu ji sestřelil z dálky!“

„Dobře, stoupnu si dál, spokojená?“

Monato opatrně položil otcův deník na stůl a postavil se. Zeth následoval jeho příkladu a šel za nimi. Ai se docela dlouho nemohla rozhodnout, ale nakonec si vybrala stavebnici a panenku. Monato si od slečny, která měla stánek na starosti vzal pušku a odešel několik kroků. Slečna pochybovačně pozvedla obočí a zamumlala: „Tohle rozhodně nedá.“

Zeth bedlivě sledoval, jak Monato nabíjí a zaměřuje. Jeho pohyby byly naprosto jisté, jako kdyby něco takového dělal každý den. Vzdálenost, která Mona dělila od terčů taky nebyla pro sváteční střelce, ale pro někoho mnohem zkušenějšího. Znovu se utvrdil v tom, že Monato je voják. Jakmile zazněl výstřel, terč zmizel. Zasáhl ho hned napoprvé.

Když Zeth přebíral od Monata zbraň, mladík tiše zašeptal: „Je třeba mířit trochu výš, mají schválně špatně seřízené mířidlo.“

Senior přikývl a zamířil. Na rozdíl od Monata stál ve standartní vzdálenosti a přesto mu trvalo docela dlouho než si byl jist a vystřelil. Trefil a Ai si běžela k překvapené slečně vyzvednout výhru.

Monato se usmíval, když viděl jakou má dívka radost a vůbec si nevšiml zamyšleného pohledu seniora vedle sebe. Zeth měl jasno v pravdě o Monatovi, ale stále nevěděl, jak s touto informací naložit.