Prošel celou zahradu, ale Morena nepotkal, proto zamířil zpět do budovy. Papíry ho v prstech nepříjemně pálily a dalo mu nesmírné množství práce, aby je okamžitě nerozškubal. Jeho otec měl chyby a rozhodně nebyl žádný svatoušek, ovšem stále to byl vědec, který svůj život zasvětil výzkumům, které lidem pomáhali. Nemohl dovolit, aby si jeho jméno jen tak někdo přivlastnil. Kdyby nebylo toho, že nechtěl zkazit přátelům a dětem večer, už dávno by toho zmetka hledal a vymlátil by z něj duši.

Jakmile došel ke dveřím Soiiny šatny, okamžitě věděl, že konečně Morena našel. Opět se hádali s tetou a zase za to mohla Monatova a Propenova mise. Povzdechl si a opřel se o stěnu vedle dveří. Chápal, proč je Soi naštvaná, ale nemohla ze všeho vinit Morena. Jsou věci, které ani on neovlivní.

„Ručíš mi za to, že se mi manžel a synovec vrátí živí, Morene! Na rozdíl od tebe, pro mě je rodina pořád na prvním místě!“

„Zapomněla jsi, že jsem tvůj bratr? Není to jen tvůj synovec, ale i můj. Není to jen tvůj manžel, ale taky můj švagr a nejlepší přítel. Myslíš si, že mně je jedno, jestli se vrátí nebo ne? Opravdu se domníváš, že bych je tam poslal, kdybych měl na výběr? Ksakru, Soi! Ty i Norm jste mě úplně odřízli, jako kdybych byl cizí, ale já ani na okamžik nezapomněl, že jsme rodina. Desítka je nejlepší jednotka, oni se prostě vrátí!“

Monato se odlepil od zdi a zaklepal. Nečekal na vyzvání a rovnou vstoupil. Bylo na čase přerušit jejich hádku.

„Poslal jsem Natea domů za Suzy. Tady je seznam hostů,“ řekl a podal Soi papíry, které celou dobu svíral v ruce.

„Děkuji, Monato. Už jsi mluvil s Natem o tom, že by to měli ostatním říct dřív než na to přijdou sami? Za chvíli to Suzy nebude moct skrývat a děti nejsou hloupé,“ odvětila Soi a tvářila se, jako kdyby vedle ní Moren nestál a vůbec se spolu nepohádali.

„Jo. Říkal, že jim to řekne po zkouškách. Ale dneska měl celkem na mále, Hony už má podezření, že se něco děje. Začínám se jí bát, je lepší než kdejaký detektiv,“ uchechtl se Monato. Doufal, že svým vpádem alespoň trochu uklidnil napětí mezi strýcem a tetou.

„Honesta taková byla vždycky, ani mě to neudivuje. Půjdu za dětmi, určitě chtějí na chvíli na zahradu, než se vrátíme do Centra.“

„Ai určitě chce za Zethem,“ oplatil Soi úsměv a vzápětí zůstali s Morenem sami.

„Honesta je neuvěřitelně podobná své matce, taky jsem se jí často bál,“ pokusil se o úsměv Moren, když se za Soi zavřely dveře. Monato to nijak nekomentoval, přestože ho takové prohlášení velmi překvapilo.

„Než se začneme bavit o misi, chci tě o něco požádat,“ pronesl mladík a opět začínal cítit, že se ho zmocňuje vztek.

„Ty mě chceš o něco požádat? A to dobrovolně? Poslouchám,“ pronesl s jistou dávkou sarkasmu ve hlase.

„Někdo se do seznamu zapsal jako táta,“ vyhrkl najednou Monato, ale jeho strýc se nezdál být překvapený.

„Tak jako posledních několik let. Soi mě na to upozornila před šesti lety, kdy si toho všimla poprvé. Nepodařilo se nám zjistit, kdo to je. Faithovo jméno používá jen zde. Dva roky po sobě tady byli vyšetřovatelé, aby ho chytili, ale pokaždé se mu podařilo vyklouznout. Částka, kterou Centru daruje je vysoká a evidentně nemá zlé úmysly, měl bys to nechat být.“

Monato na strýce šokovaně zíral. Něco bylo špatně. Moren o tom člověku mluvil jako o počasí. Copak je v pořádku, aby se někdo vydával za mrtvého člověka?

„Tobě to jako nevadí? Máš dojem, že je v pořádku, když se někdo podepisuje jako táta?“

„Samozřejmě, že se mi to nelíbí, ale nehodlám to řešit. Ať je to kdokoliv, nešpiní Faithovo jméno, naopak používá ho při pomoci těm, kteří to potřebují. Řekni mi, za co ho mám soudit?“ pronesl bez známek emocí Moren.

Mladík ho chvíli sledoval a nakonec jen přikývl. Ne, že by ho opustil vztek, ale pokud Moren něco nechtěl, tak ho nikdo nedonutil změnit názor.

„Bylo to úžasné vystoupení, zdědil jsi talent po rodičích,“ řekl po chvíli Moren a mladík cítil, jak se mu v krku začíná tvořit knedlík. Po všech těch letech se konečně dočkal uznání i od Morena. Byl to pro něj opravdu šok a ani nevěděl, co by měl říct.

„Viděl jsem všechny záznamy z tvých vystoupení, ale naživo to je něco jiného. Netušil jsem, že jste s Honestou až tak talentovaní. Myslím, že Maya i Faith by na tebe byli opravdu hrdí. Já tedy jsem,“ pokračoval strýc a Monato neměl slov. Na ruce jedné ruky by mohl spočítat, kolikrát se stalo, že nevěděl co říct. Najednou mu přišlo divné, že se s ním Moren baví jako se synovcem a ne jako s vojákem. Připadal si jako ve snu.

„Předpokládám, že jsi nepřišel jen abys mě pochválil,“ řekl, když se konečně vzpamatoval a nabral zpět ztracenou rovnováhu.

„To je bohužel pravda, i když bych byl raději, kdybychom mohli mluvit pouze o vašem vystoupení. Než se do toho pustím, rád bych ti něco předal,“ odvětil Moren a vytáhl z aktovky tlustou knihu v zažloutlých deskách. „Možná se mýlím, ale myslím, že nastal pravý čas, abys ho dostal. Tenhle deník si můj bratr střežil jako oko v hlavě a chtěl ti ho dát, až vyrosteš. Vzhledem k tomu, že Faith tady už není a ty dávno nejsi dítě, tak je načase, abych ti ho dal.“

Monato převzal knihu a nevěřícně na ni zíral. Bylo to něco, co měl táta denně v ruce, kousek jeho života.

„Myslel jsem, že vy dva jste neměli tak blízký vztah? Vždycky jsem slyšel, že jsi více vycházel s Normem,“ zeptal se strýce překvapeně.

„S Normem jsme si rozuměli, protože jsme si věkově blíže, ale ač bych to neměl říkat, Faitha jsem měl nejraději. Byl z nás nejmladší a taky nejvíce odlišný. Možná to tak nevypadalo, ale vycházeli jsme spolu více než dobře. Měli jsme takovou svou soukromou bublinu, do které jsme nikomu nedovolili nahlédnout. Faith znal všechna má tajemství a já zase jeho.“

Poprvé po dlouhých letech před Monatem nestál jeho nadřízený, ale strýc. Bratr jeho otce, který se také musel smířit s jeho smrtí. Když se na něj pořádně podíval, viděl o kolik let zestárl a jak moc se na něm podepsaly starosti, které měl. Možná bylo načase, aby se rodina opět spojila. Možná byl tohle první krok.

„Děkuji. Nikdy jsi o tátovi nemluvil, tak mě nenapadlo, že byste si byli tak moc blízcí,“ odvětil přiškrceným hlasem Monato.

„Nepovažoval jsem za nutné o něm mluvit. Celou dobu jsem věděl, že se jednou dozvíš všechno přímo od něj,“ ukázal pohledem na deník Moren. „Pokud pro něj chceš něco udělat, vrať se živý.“

Vrať se živý. I přes vážnost situace se musel Monato usmát. Nějak se mu začínalo sbírat množství důvodů k návratu.

„Vrátím. A teď, co jsi mi tedy chtěl sdělit? Předpokládám, že nic příjemného,“ ušklíbl se Monato.

„Za prvé, dávej si pozor na Cartera, toho kameramana. Mám podezření, že ho k vám dosadili povstalci, ale nemám žádné důkazy. Tohle všechno jde mimo mě, rozhodli ti nahoře a já nemám šanci zasáhnout.“

„To jsem si myslel. Předpokládal jsem, že si ho mohli koupit,“ pokýval mladík hlavou.

„Druhá věc je víceméně osobní. Týká se tvého přítele, přesněji jeho bratra. Propen to před tebou tajil, ovšem já ho v tom nemohu podporovat. Rodlen Ferret patří mezi vojáky, kteří zběhli na stranu povstalců. Podle několika vojáků, kteří se vrátili byl údajně mezi povstalci, se kterými bojovali. Vím, že ti to nemusím připomínat, ale neudělej žádnou chybu jen proto, že tam uvidíš jeho bratra,“ vysvětlil Moren a Monato v jeho hlase slyšel jasné obavy.

„Víš jak jsem se zachoval ke Callovi a ten pro mě rozhodně znamenal víc, než Zethův bratr. Nemám důvod jednat jinak jen proto, že tam bude. Co tam máš dál?“

„Pro tuhle misi jsi byl určen velitelem jednotky.“

„Cože?! Děláš si prdel? Který chorý mozek to vymyslel? Vždyť vždycky byl velitel Propen a pokaždé byla mise úspěšná!“ zvýšil hlas Monato a doufal, že se třeba přeslechl.

„Přišlo to jako příkaz, domnívám se, že tě chtějí použít k tomu, aby se zbavili mě. Tentokrát to, že specialisté nemají hodnosti, je proti nám. Dnes jsem to na poradě oznámil Desítce a všichni souhlasili. Mrzí mě to, ale na druhou stranu se domnívám, že zrovna ty dokážeš naplánovat akci tak, abyste se všichni vrátili,“ odpověděl Moren.

„Řekni mi, kdo má ksakru tak dlouhé prsty, že i ty před ním couváš? Kdo se kurva staví proti někomu jako jsi ty?! Vždyť jsi nejlepší stratég armády, jak může někdo bojovat proti tobě?“

Moren se usmál a položil Monatovi ruku na rameno. Ano, jeho synovec byl opravdu skvělý muž.

„Je to někdo, kdo zná mé slabiny a kdo nechce, aby specialisté chránili naši zemi. Chtěl by z nich mít bezduché vraždící stroje.“

„Ty přece nemáš žádné slabiny! Jsi nejlepší voják, jakého znám,“ vyhrkl bez rozmyslu Monato.

„Jsem taky člověk, Monato. Mám spoustu slabin. Třeba rodinu na které mi záleží. A ta osoba to ví.“

Monato na něj tiše hleděl. Samozřejmě, má rodinu o které všichni ví. Pokud by ho někdo chtěl vydírat, tak to by byl skvělý způsob, jak Morena dostat do kouta. V mladíkovi se vzedmula nová vlna vzteku, tentokrát však mířila na osobu, která si dovolila vyhrožovat jeho strýci, jeho rodině.

„Zaručuji ti, že misi splníme a všichni se vrátíme. A pak udělám všechno pro to, abych zjistil kdo je ta svině, která se plete do naší rodiny,“ odvětil Monato odhodlaně a překvapil nejen Morena, ale sám sebe. Netušil, kde se v něm vzala ta touha chránit svého strýce, měl pocit, že konečně pochopil, proč se od něj Moren celý život vzdaloval.

Někdo ho připravil o možnost trávit volný čas s Morenem jako se strýcem a to rozhodně neměl dělat.