Bai odešel ke svému stánku a nálada u stolu zůstala uvolněná. Zeth se posunul zpět k Monatovi a tiše se optal: „Unavený?“

Mladík se na seniora pohlédl a jemně se usmál: „Spíše psychicky zdeptaný.“

Zetha Monatova odpověď překvapila, ale než stihl cokoliv říct, ozvala se Honesta

„Neměla náhodou podpisy sbírat Suzy? Proč to dělá Nate?“ pronesla se zamračeným výrazem k Monatovi.

„Není náhodou jedno, kdo ty stoly obejde? Tvoje starosti mít, tak si pískám,“ odpověděl Monato otráveně a Zeth zpozorněl. Jedna z mála věcí, které se o mladíkovi naučil, byl způsob, jakým odpovídal. A teď rozhodně nechtěl v daném tématu pokračovat.

„Samozřejmě, že to je nakonec jedno, ale Suzy nikde není vidět a nezdá se mi, že by Nateovi předala jen tak svou práci. A soudě dle tvého výrazu o tom rozhodně něco víš,“ sladce se usmála Honesta.

„Rozhodně vím, že jsi příšerná,“ pronesl s povzdechem Monato. „Poslal jsem Suzy domů, nebylo jí dobře.“

„Cože? A proč jsi jako nikdy neposlal domů mě?“ ohrnula jeho kamarádka uraženě ret.

„Protože tobě bylo pokaždé blbě leda tak z chlastu.“

Zeth se neubránil uchechtnutí, když si vzpomněl, jak Monato Honestu káral ten den, kdy odjížděli do Vony.

„Ty, Soi, Suzy a Nate máte nějaké extra velké tajemství a neříkej mi, že ne!“ řekla vážně Hony a Monato sotva znatelně ztuhnul.

„Přestaň už číst ty svoje romány, vidíš všude samé bludy,“ odvětil a napil se vína, které mu Norm nalil.

„Vážně?“ usmála se dívka a pokračovala: „Řekla bych, že tohle není blud. Nejsem slepá ani blbá, víš. Poslední tři možná čtyři měsíce s nimi trávíš spoustu času a dokonce jsem tě minulý týden viděla Natea doprovázet na úřad v centru města. A to není všechno,“ ukázala na Monata, který se ji chystal přerušit. „Půjčil jsi Nateovi své milované auto, které jsi zdědil po mámě a minule jsi ho nechal hrát na tátově kytaře. Už několikrát jsi Suzy přinesl nějaké papíry a pokaždé, když odejdeš od Ai, tak jdeš za těma dvěma. Založil jsi si ruce na hrudi, což značí odmítavý postoj, takže mám pravdu, ale ty se o tom nechceš bavit.“

Monato ji chvíli propaloval pohledem a nakonec se usmál a promluvil: „Hm, výborně. Až Moren zase bude shánět pracovníky do vyšetřovacího týmu, dám mu tvé číslo. To, že tohle všechno víš ovšem neznamená, že ti něco řeknu. Ale snaha se cení.“

„No ták! To mi přece nemůžeš udělat!“

„Ale můžu, slíbil jsem, že budu mlčet, takže máš smůlu.“

Honestě se na čele vytvořila hluboká vráska, když přemýšlela, jak zjistit jejich tajemství. Zatímco ona se trápila vymýšlením nového plánu, Monato se otočil na Zetha.
„Vy dva nic podepisovat nemusíte, jste zapsáni jako pozvání hosté, takže nedokládáte přítomnost.“

„K čemu to slouží?“ zeptal se Keram Honesty, která ještě stále byla zamyšlená. Nejprve pohlédla na Kerama a pak na Monata. Nakonec s povzdechem pronesla: „Tohle ať ti raději vysvětlí Monato, v těchhle finančních věcech nejsem tak zběhlá jako on.“

Keram přesunul svůj zrak na překvapeného Monata a naznačil, že poslouchá.

„Není to nic složitého. Za prvé, tady Norm přispěje Centru sto olivií za každého návštěvníka, který se přišel na vystoupení podívat. Letos vlastně dvě stovky, protože jsem vyhrál sázku. Polovina z těchto peněz se pak rovným dílem rozdělí mezi děti, které odchází.  Za druhé, spousta hostů chce osobně podpořit Centrum nebo jednotlivé děti. Ti pak ke svému podpisu připojí částku a datum, kdy bude připsána na účet, případně jestli je pro nějaké dítě,“ vysvětlil Monato.

„Páni, to je docela promyšlené,“ uznale pokýval hlavou Keram a Norm, který se zatím nijak nezapojoval do rozhovoru se uchechtl.

„Na to, že to vymyslelo v podstatě děcko, tak je to dobrý.“

„Děcko?“ otázal se zmateně Zeth. Vzápětí mu však svitlo, když si všiml, jak Monato lehce zčervenal.

„To ty?“

„Byl to jen návrh, to strýček s tetou se toho chytli,“ odkašlal si Monato.

Zeth chtěl něco říct, ale Keram ho předběhl: „Vím, že to není slušné, ale to jste tak bohatý? Sto olivií za každého návštěvníka? Vždyť to je roční manažerský plat!“

„Víte, naše rodina má opravdu dlouhou historii a v každé generaci se Ridům velmi dařilo. Jenomže naši předkové byli zvyklí šetřit a veškeré jmění ukládali. Zůstali jsme čtyři Ridové. Kdyby ani jeden z nás nepracoval a žil jen z toho, co jsme zdědili, tak bychom nespotřebovali ani desetinu našeho jmění. Proto ho dáváme tam, kde je to potřeba,“ odpověděl s úsměvem Norm. Keram i Zeth pouze tiše zírali, jen Honesta byla v klidu. Ona to věděla, ale nikdy to nepovažovala za důležité.

„Dobrý večer, pane Ride,“ ozval se příjemný hlas a Zeth se ohlédl. K jejich stolu přišel mladík se zrzavými vlasy a obličejem posetým pihami. Na všechny se mile usmíval, zatímco Normovi předal desky s papíry. Byl to přesně ten typ člověka, který vám je sympatický i když ho vůbec neznáte.

„Dnes jsi zase válel, Nate,“ usmál se Norm na mladíka a převzal si od něj desky. „Pořád říkám, že bys měl studovat hudbu místo fyziky. Kdy vlastně máš zkoušky?“

Monato rychle pohlédl na Natea, který zjevně váhal jak odpovědět a na Norma, který úhledným písmem vypisoval své jméno do papírů. „Ty i Soi jste fakt stejní,“ pronesl a nenápadně kývl na zrzavého mladíka.

„Jo? A v čem prosím tě?“ zeptal se Norm, když podal desky Honestě.

„Soi taky každému vysvětluje na které jiné škole by lépe rozvíjel svůj talent.“

„A nikdo nás neposlouchá, že ano,“ uchechtl se Norm. „Hlavně, když budeš dělat to, co tě baví. Budu ti držet palce, Nate.“

Mladík, rudý až za ušima, přikývl a tiše vyčkával, až bude moct odejít.

Monato chvíli mžoural na papíry, které mu Honesta předala a nakonec se s povzdechem obrátil na Norma: „Strýčku, půjčíš mi brýle?“

„Kde máš čočky?!“ ozvalo se jednohlasně od Norma i Honesty a Monato mezi nimi chvíli překvapeně přeskakoval pohledem. Na Zetha se schválně ani nepodíval, předpokládal, že je překvapený, když ho nikdy s brýlemi neviděl.

„Pozítří si jdu pro nové a brýle jsem si nechal u Baie v autě. Se tváříte jako kdybych byl slepý,“ protočil očima a nasadil si brýle, které mu Norm podal.

„Výborně, konečně na to-,“ nedopověděl, co chtěl a jen zíral na papír před sebou.

„Nate? Co je tohle? Teda vím, co to je, ale kdes k tomu přišel?“ ozval se po chvíli a stále sledoval jedno jediné jméno, které na seznamu nemělo co dělat.

Faith Rid

„Co se děje?“ zeptal se Norm, protože stejně jako ostatní viděl, že Monato je stále bledší a bledší, ale mladík neodpovídal.

Nate se podíval o čem Monato mluví. Chvíli se zamyslel a pak odpověděl: „Byl to takový divný chlapík v dlouhém černém kabátu a kšiltovce. Měl strašně silné brýle a tvářil se podobně jako ty, když si nedáš kafe.“

Monato jen pokýval hlavou, zapsal své jméno a otočil se na zrzka: „Odevzdám to Soi, můžeš už jít. Dej mi pak vědět, jak jsi dopadl.“

Mladík chvíli překvapeně Monata sledoval, ale nakonec se rozloučil a odešel.

„Můžeš mi konečně říct, proč vypadáš jako kdybys potkal ducha?“ zeptal se znovu Norm a do jeho hlasu se vkradla netrpělivost.

Monato pomalu složil brýle a podal je strýci. Do obličeje se mu začala vracet barva, ale jeho výraz se změnil. Zeth, který seděl vedle něj úplně cítil ten chlad, který z juniora sálal. Nedokázal přesně určit, o jaké emoce se jedná, ale rozhodně byly negativní.

„Půjdu najít Morena a konečně mu udělám radost a budu po něm něco chtít. Protože,“ podíval se na papír, který stále svíral v ruce, „se někdo vydává za Faitha Rida.“

Po těch slovech se zvedl a odešel od stolu, aniž by se ohlédl. Čtyři lidé, kteří u stolu zůstali sedět se za ním pouze dívali a snažili se pochopit, co jim právě sdělil.