„Propene, Monato je můj synovec, přesto ho ty znáš mnohem lépe. Nesnaž se mi namluvit, že když se budu snažit, náš vztah se změní. Ať mě klidně nenávidí, hlavně, když se bude z misí vracet zdravý a živý. To mi bohatě stačí.“

„Možná s tebou ve spoustě věcech nesouhlasím, některé tvé kroky se mi příčí, ale pořád jsem tvůj švagr a přítel. Jak sis mohl za ty roky všimnout, ani vaše sourozenecká nenávist mé názory nezměnila. Máš dojem, že jsem slepý? Že tě neznám? Vidím na tobě, jak se ti příčí Monata na tu misi posílat. Poznám jak tě štve, že se bavíte jako nepřátelé. Ksakru, Morene! Jsem členem Desítky, já vím, kolikrát jsi Monata vyškrtl ze seznamu, abys ho chránil! Je mi jasné, že mi nemůžeš říct, kdo a jak ti šlape na paty, ale nevykládej mi tady blbosti o tom, jak ti stačí, že se Monato v pořádku vrátí. Nestačí, jenomže jako Rid jsi tvrdohlavý a neuděláš první krok!“

Moren na chvíli zavřel oči a povzdechl si.
„Od začátku jsem věděl, že to takhle dopadne. Celá tahle situace, která mě tlačí do kouta se táhne už příliš dlouho, proto jsem si kolem sebe začal budovat zeď dostatečně vysokou a pevnou na to, aby ji Monato nezdolal. Je to pro jeho bezpečí. Zapomeň na to.“

„Ne, ty to nechápeš, Morene. Vůbec Monata neznáš. Když mu dáš důvod, tak nejen, že bude bojovat mnohem tvrději než dřív, ale hlavně se bude chtít vrátit! To je to, co teď potřebujeme. Ani netušíš, kolikrát jsem ho jako dítě přistihl jak brečel, protože jsi ho nepochválil, nepřišel na vystoupení ani nezeptal jaké bylo vysvědčení! Ten kluk k tobě vzhlížel, vždycky tě měl rád a chtěl jen vědět, že ti na něm taky záleží. Nic víc. Tak moc se na táboře snažil, protože chtěl být pro svého strýce naprostá jednička, ale ničeho se nedočkal. A víš, co je na tom všem šílené? On tak tvrdě dřel, že už nás všechny překonal. Celá naše skupina to ví. Už je téměř na tvé úrovni! Co víc chceš, aby udělal? Jak můžeš chtít, aby se vracel, když ho tady nic nečeká? Ať se ti to líbí nebo ne, stále je to tvůj synovec a někde uvnitř, hluboko v srdci je stále dítě. Dítě, které si zaslouží uznání!“

Propen při svém proslovu zvýšil hlas a zrudnul vzteky. Celé ty roky sledoval, jak se rodina Ridových rozpadá, jak se vzájemně odcizují. Přitom, když poznal Soi, za což vděčil právě Morenovi, byli téměř normální rodinou. Samozřejmě, že měli neshody, ale vždy se dokázali semknout a jít dál. Ovšem od Faithovy smrti a Monatova výcviku nebo možná ještě dříve, spolu nebyli schopni vydržet v jedné místnosti, aniž by se pohádali. Tohle už muselo skončit.

„Co po mě vlastně chceš? Mám přijít k Monatovi a říct: ‚Fakt jsem na tebe hrdý. Celou tu dobu tvé úspěchy sleduju zpovzdálí a vím, že jsi ten nejlepší synovec pod sluncem!‘. Máš dojem, že to všechno spraví? Vždyť jsem s ním téměř deset let nemluvil jinak, než jako s vojákem. Pokud to šlo vyhýbal jsem se mu, abych neohrozil jeho život!“

Moren už taky křičel a Propen za to byl rád. Konečně viděl alespoň nějakou emoci, která dokazovala, že jeho švagr není jen pochodující skořápka bez citů.

„Co? Pro začátek bys měl přijít na to vystoupení v Centru, vydržet do konce a pak si s Monatem zkusit promluvit. Zbytek jednotky tam bude taky, už jsem je pozval. Vím, že v Monatově výstupu bude nejspíše část, která se ti nebude zamlouvat, ale chlap, který mě učil a kterého znám, by rozhodně necouvnul. A já věřím, že ten chlap někde uvnitř tohohle nevrlého zástupce ještě pořád je! Nebo chceš raději sedět v kanceláři a riskovat, že jednou Monato zemře a zemře s vědomím, že všechno, co kdy udělal, bylo zbytečné? Že ho jeho strýc považoval pouze za nástroj?“

„Tohle není tak jednoduché, Propene! Jak vysvětlím, že jsem se tam najednou objevil? Tohle nemá šanci vyjít!“ zástupce už nekřičel, naopak zněl zoufale a zklamaně zároveň.

„Něco si vymysli, jsi přece geniální mozek. Čeká nás extrémně náročná mise, určitě je něco, co bys mu chtěl říct a použít to jako výmluvu. Prostě tam s námi půjdeš, i kdybych tě tam měl dotáhnout násilím. Tohle bys pro něj měl udělat. Myslím, že nechci tak moc!“

Ať už tenhle večer dopadne jakkoliv, Propen byl spokojený. Moren seděl vedle něj a po dlouhé době se upřímně usmíval. S dojetím sledoval svého synovce a dokonce se připojil k jednotce a s rozsvíceným telefonem mával do rytmu hudby. Jakmile nastala přestávka, kluci se okamžitě nahrnuli k Morenovi.

„Taky jste nám mohl říct, jakej je Monato frajer!“

„Tedy, zástupce, netušil jsem, jak je Monato nadaný!“

„Je ho pro armádu úplná škoda! Se svým talentem by se určitě uživil!“

„Musíte na něj být hrdý, zástupce. Doufám, že mi můj syn bude taky dělat takovou radost!“

A Moren se s nimi jen smál, občas prohodil nějaké to slovo, ale hlavně si užíval té pohody, která mezi nimi panovala. Propen si připadal, jako kdyby se vrátil v čase do doby, kdy Moren byl jen vedoucím jejich speciální jednotky. Tehdy taky sedávali a bavili se o obyčejných věcech, vtipkovali a užívali si každého dalšího dne, jako by to byl jejich poslední. Moren tuhle změnu potřeboval a jeho okolí taky.

Věděl, že ta horší část přijde po přestávce, ale byl to ten nejdůležitější krok k nápravě chyb, které Moren udělal a které mu postupně zničily rodinu. Na něm je, aby při něm stál a jako správný přítel ho podporoval.

Jakmile zhasla světla, všichni se usadili zpět na svá místa a na pódiu se objevila Soi. Už při jejím projevu Propen cítil, že Moren začíná být nervózní. Když se pak ukázali druzí speciální hosté, které ten večer měli možnost spatřit, všude kolem se ozvalo zalapaní po dechu a Moren ztuhl. Propen mu v uklidňujícím gestu položil ruku na předloktí a jemně stiskl.

„Je na čase se postavit minulosti čelem, kamaráde. Jsi jen člověk a lidé dělají chyby. Ovšem ti nejlepší lidé se z nich poučí a dokáží s nimi žít, aniž by se trápili. A ty jsi jeden z nejlepších lidí, které znám. A hlavně, nejsi přece sám, jsme tu s tebou.“

Moren se na něj podíval a se zdráháním přikývl. Propen věděl, že je kruté ukazovat Morenovi jeho největší a nejtragičtější chybu, ale byla to šance, jak svému švagrovi připomenout kým byl. Protože ta zásadní změna přišla právě po téhle chybě. Přitom se to mohlo stát komukoliv jinému.

V té době byl Moren ještě velitel speciálních jednotek a byl opravdu úspěšný. Jeho strategické myšlení a správné rozdělení jednotek, vždy znamenalo perfektně zvládnutou misi. Rikusská vláda požádala o pomoc s teroristy, kteří se usídlili na hranicích s Rudými pláněmi. Z dostupných informací Moren vymyslel správný postup a vyslal jednotku středních specialistů. Teroristé neměli disponovat žádnou těžkou technikou ani bombami, takže nepovažoval za důležité posílat některou z hlavních jednotek.

Jenomže informace, které z vedlejšího státu měl, nebyly přesné. Teroristé oblast kolem svého úkrytu podminovali, na střeše měli dělo a opodál stál i obrněný vůz. Jednotka se dostala téměř k nim a veškeré nové poznatky okamžitě hlásila přímo Morenovi. Bylo na něm, zda vydá rozkaz k ústupu nebo k útoku. Propen si pamatoval, že Moren byl tenkrát zoufalý. Cíl byl na dosah, ovšem nebezpečí bylo mnohem větší, než očekával. Pokud by jednotka ustoupila, teroristé by měli šanci ohrozit nevinné obyvatele Rikusy. Když by však specialisté postupovali dál, byla vysoká pravděpodobnost, že na jejich straně budou vysoké ztráty. Jednalo se o naprosto bezvýchodnou situaci a Moren poprvé vydal rozkaz, o jehož správnosti si nebyl jist. Útok.

Z třinácti mužů se vrátilo pouze šest a z těch šesti, pouze tři s lehkými zraněními. Jeden přišel o ruku, druhý zůstal na invalidním vozíku a ten třetí byl připoután k přístrojům a před nedávnem zemřel. Nikdo z nich to Morenovi nikdy nevyčítal, ale on sám si neodpustil. A ještě větší vinu začal pociťovat, když ho tahle mise vyšvihla na místo zástupce velitele tajných složek.

A těch pět přeživších právě stálo spolu s Monatem a ostatními na pódiu a zpívali národní armádní píseň v bláznivé moderní verzi, kterou Monato vytvořil speciálně pro dnešní večer. Všichni v hledišti tleskali do rytmu a Propen stále tiše svíral Morenovo předloktí a byl po jeho boku stejně, jako posledních třicet let. Od toho jsou přátelé.