Monato koutkem oka zaregistroval seniory jdoucí za nimi a hned se pomyslně vyfackoval za své chování. Nevěděl, jaké informace si o studentech jejich mentoři zjišťují, ale snažil se, aby neukázal ani jednu slabinu. Těžko říct, jestli senioři pochopili význam jeho slov, přesto však na sebe měl vztek.

Ze všeho nejvíce se bál, že by někdo mohl jeho slabin využít. A ač nechtěl, jeho myšlenky vždy zamířili k Varmovi. Stačilo ukázat trochu slabosti a už byl lapen v pasti. Věděl, že přemýšlí dětinsky a jeho strach je zcela iracionální, ale nemohl si pomoct. Na druhou stranu, kdo by se na jeho místě nebál?

Možná si namlouval, že nebere koloběh života jako trest, ale jako zkušenost, jenomže opak byl pravdou. Každý jeho život byl jiný, ale jedna věc zůstávala stejná. Strach. Toho jediného se nikdy nezbavil. Měl přátele, rodiny a vždy pomáhal tam, kde bylo potřeba, ale nikoho si netroufal pustit blíže. Ani Honestu.

Bokem se na Hony podíval. Byla pro něj vším, co měl a byl by schopen i nemožného, kdyby se jednalo o ni, ale neztratil by hlavu. Byla kamarádka, sestra i důvěrnice v jednom, považoval ji za rodinu, ovšem ta část srdce, která ho před lety ovládla kvůli Varmovi, zůstala nedotčena.

Po mnoha probdělých nocích došel k názoru, že se nemůže k vedoucímu seniorů chovat jinak jen proto, že má fyzickou podobu s Varmem. Přesto mu však nechtěl dát ani jednu možnost využít jeho slabin. Mohl jen doufat, že z části rozhovoru s Hony, Zeth nic neodhalil.

S podstatně klidnějším vědomím vstoupil do učebny. Posadil se do druhé lavice a Honesta si sedla hned za něj. Pohledem sjel třídu a v rychlosti spočítal jejich počet. Šedesát. A do uzavřeného kurzu může jen třicet. Znamená to tedy, že polovina vypadne. Nebylo to nijak potěšující, ale nebál se. Věděl, že to zvládnou.

Senioři před ně předstoupili s kamennými výrazy. Vypadali tolik odlišně od mladíků, se kterými dnes obědvali! Žádný úsměv, žádné vtipkování jen tvrdý pohled mezi studenty. Spousta juniorů jejich vystupování považovala za velmi zajímavé a někteří odvážlivci si mezi sebou šeptali.

„Ticho!“ Boran zařval a celá třída rázem utichla. Teprve pak předstoupil Zeth a začal mluvit: „Tohle je hodina jako každá jiná s tím rozdílem, že pravidla zde jsou přísnější než v ostatních předmětech! Žádné šuškání ani nic podobného se netoleruje, jasné?“

Shlédl třídu pohledem srovnatelným s tygrem sledujícím kořist. Nikdo ani nešpitl a v učebně nastalo dusivé ticho.

„Ptal jsem se jestli je to jasné?! Neumíte odpovědět?“ zahřímal Zeth.

„Ano!“ studenti odpověděli jako jeden muž a senioři spokojeně přikývli. Monato si připadal jako vězeň při nástupu a v seniorech v ten okamžik viděl vězeňské dozorce.

„Jste tady, protože jste úspěšně prošli testy, které vám zadávali profesoři. Do všech testů byly přidány nadstandardní otázky, které většina studentů neumí vyřešit. Ještě však nemáte vyhráno. Je vás šedesát, ale do konečné třídy může postoupit jen třicet.“

Třídou to zašumělo, ale nikdo nepromluvil. Autorita seniorů byla přece jen vyšší než touha diskutovat. Když to Zeth viděl spokojeně pokračoval: „Během následujícího semestru budeme pečlivě sledovat jak pracujete ať už v terénu nebo ve třídě a podle toho bude vybráno těch třicet šťastných. Vaše hodnocení nesmí klesnout ani v běžném učivu, protože cílem přípravného kurzu je nadstandardní učivo, je tedy nemyslitelné, abyste excelovali v kurzu a propadali z ostatních předmětů. Studenti, kteří zůstanou až do konce bude čekat šest náročných let pod naším vedením. Uvidíme se téměř denně a společnými silami dojdeme až do konce. Pokud se někdo v průběhu rozhodne odstoupit, je to samozřejmě jeho věc a nikdo mu nebude bránit.“

Zeth se znovu rozhlédl po třídě a spatřil studenta se zvednutou rukou. Tím studentem nebyl nikdo jiný než Monato.