„Víš doufám, že ani já nejsem slepý,“ pronesl Monato tiše sotva se za Honestou zavřely dveře koupelny.

„Cože?“ vytřeštil na něj oči, přestože moc dobře věděl o čem mladík mluví.

„Ale no tak! Květiny i bonbóny jsou tvoje práce, Kerame. Musel bych být fakt úplně blbej, abych na to nepřišel. To stejné ovšem platí o Hony,“ odvětil s úsměvem Monato a sledoval, jak Keram postupně bledne.

„Jak velký průser mám?“ zeptal se nakonec mladík a tentokrát to byl Monato, kdo na něj zíral jako na blázna.

„Jak jako průser? O čem to mluvíš?“

„Nó,“ poškrábal si Keram bradu a pokračoval:
„Hony mi vykládala, jak jsi jednoho jejího nápadníka dostal do špitálu a málem tě za to vyrazili ze školy.“

„Aha, chápu. A ty se domníváš, že jen tak na počkání zmlátím každého, kdo se na Honestu jen koukne? Musím tě zklamat, Kerame, nejsem její osobní strážce a ani se jí nepletu do života. Koneckonců, Hony se o sebe dokáže postarat sama a rány rozdává stejně dobře jako já,“ usmál se na mladíka Monato. „Tenkrát šlo o něco jiného. S kámošem uzavřeli hodně nechutnou sázku a to byl důvod, proč jsem se s ním porval.“

„Tak takhle to bylo. Jenomže je fakt, že stejně působíš jako její stráž. Člověk má kolikrát strach něco říct nebo udělat, abys ho nezabil,“ povzdechl si Keram.

„To je jen síla zvyku. Moc dobře vím, že ji chránit už dávno nemusím. Je to vlastně docela dávno, kdy jsem musel opravdu zakročit. Ubrání se úplně v pohodě sama ať se to týká fyzických útoků nebo těch slovních. Samozřejmě, že kdybych zjistil, že jsi Hony nějak ublížil, tak tě taky bez výčitek pošlu do špitálu.“

Barva, kterou Keram nabral začala znovu mizet a Monato se celkem dobře bavil. Ovšem nehodlal seniora zbytečně trápit.

„Ovšem pochybuju, že bys mi dal nějaký důvod zakročit, nejsi hovado. Ale o tomhle jsem mluvit nechtěl. Jestli čekáš, že Honesta udělá první krok, tak se nedočkáš. To nedělá nikdy. Rozhodně se jí líbíš, ale určitě ti to jen tak neřekne. Na to si užila příliš mnoho šikany a posměšků. Než aby riskovala, že něco takového zažije znovu, raději bude mlčet.“

Keram si chvíli prohlížel vzor na ubruse, ale nakonec sebral odvahu a promluvil: „Bylo to tak zlé? Myslím ta šikana?“

„Co myslíš? To jak vypadá teď, je jen zlomek toho, jak vypadala dřív. Když jsem nebyl ve škole, tak zažívala peklo na zemi. Kdyby nebylo mojí mámy, nejspíše by to bylo i horší. Byla zavalena prací, ale našla si pár chvil, kdy Honestu vyzvedla u školy místo Soi. Díky ní skončily ty nejhorší útoky, ale více toho nezmohla ani ona,“ odpověděl Monato a do hlasu se mu vkradl náznak smutku.

„Musela mít Hony hodně ráda,“ konstatoval Keram a více se v tom nešťoural.

„To si piš! Držela jsem totiž Monata od průšvihů,“ ozvala se Honesta, která vyšla z koupelny a Monato okamžitě poznal, že stála za dveřmi a poslouchala.

„Ono to bylo trošku složitější,“ zasmál se Monato.
„Honesta vždycky něco vymyslela a pak jsme to společně realizovali. Jenomže, když došlo na tresty, pokaždý jsem ji kryl, aby nedostala domácí vězení.“

„Vůbec mu nevěř!“ smála se dívka a usedla ke stolu. „Vymýšleli jsme společně a společně konali. A naše nápady byly geniální!

„Jako například?“ zeptal se zvědavě Keram.

„Jednou jsme se nechali zamknout v knihovně a pak kompletně přeskládali všechny knihy podle staré abecedy. Byla to fuška, ale rozhodně tohle nikoho dřív nenapadlo,“ pronesla vítězoslavně Honesta a Monato se zašklebil: „To byla fajn akce, jen ten výsledek není uspokojující.“

„Výsledek?“

„My jsme totiž zapo-.“

„Ani to nezkoušej říct!“ vyhrkl Monato a výhružně se postavil. Dívka neváhala a taky si se smíchem stoupla. Pak začala utíkat po bytě a zároveň pokračovala ve vysvětlování.

„Zapomněli jsme na čas a ráno nás nachytala knihovnice Lodová. Monato ji chtěl zabavit, abych mohla utéct a začal ji vysvětlovat, že se nechal zamknout, aby ji ráno překvapil, protože ji má vážně, ale vážně moc rád!“

„Honesto!“

Honesta se chechtala a zatímco přeskakovala postel, pokračovala: „Lodová mu na to normálně skočila a začala mu vysvětlovat, že jí to lichotí, ale je na něj přece jen moc stará a měl by si vybrat děvče ve svém věku. A víš, co jí ten debil řekl? Že věk je přece jen číslo!“  

Monato se zastavil, protože už nemělo smysl Honestu honit.

„Bohužel, chvíli na to si knihovnice všimla, že jsou knihy jinak než by měly a rozzuřila se. Monato dostal doživotní zákaz vstupu do knihovny,“ dodala Honesta a svalila se do křesla.

Keram se ze všech sil snažil udržet kamennou tvář, ale vůbec se mu to nedařilo.

„Kolik vám bylo?“

„Patnáct,“ mykl Monato rameny a posadil se zpět ke stolu. Pak se zadíval na uchechtávajícího se Kerama a vážně pronesl: „Jestli to vykecáš Zethovi, tak tě zabiju!“

To nejspíše byla pomyslná poslední kapka, protože Keram se rozchechtal, až mu z očí tekly slzy.

„Jako promiň, ale Lodové je kolik? Šedesát? A ty řekneš tohle?“

„By mě zajímalo, co by napadlo tebe, kdyby na tebe najednou řvala stará, zapšklá ženská!“ bránil se zcela zbytečně Monato.

„No tohle rozhodně ne! To bych radši mlčel, než jí říct, že ji mám rád, brr! Tohle Zethovi ani říct nemůžu, vždyť by mi nevěřil!“

Keram se smál ještě více, když si celou scénu představil. Jeho smích začínal být vysoce nakažlivý, takže Honesta se k němu přidala a nakonec nevydržel ani Monato a smál se s nimi.

Tenhle školní rok byl tolik rozdílný od všech předchozích roků! Monato netušil, jak k tomu došlo, ale najednou měl přátele, smál se a občas začínal žít jako běžný student. I přese všechno, co ho čekalo, se cítil šťastný. A na naprostém vrcholu všeho toho štěstí byl Zeth. Kdyby něco podobného někdo Monatovi řekl první den školy, okamžitě by ho odeslal do nápravného zařízení pro psychicky narušené jedince. Pokud opravdu pojede Černá Desítka na smrt, tak alespoň zemře s vědomím, že není naprosto sám.

Když se dosmáli, ještě nějakou dobu si povídali o všem možném jako kdyby se znali dlouhé roky a ne měsíce. Všichni tři někde hluboko v srdci věděli, že se takto baví možná naposledy. Do Monatova odjezdu zbývalo už jen pár dní a to bylo dostatečným důvodem k obavám, které sídlily v každém z nich, jen je nehodlali dávat najevo.

„Tak mě napadlo, máme s tebou v sobotu počítat?“ ozval se naprosto mimo momentální téma Monato.

„S čím jako?“ nechápal Keram a Monato se obrátil na Honestu.

„Nic jsi mu neřekla?“ nevěřícně kroutil hlavou a snažil se o přísný tón, který se mu vůbec nedařil.

„Neřekla. Neměla jsem totiž šanci se tě zeptat,“ zabručela Honesta.

„Děláš si ze mě srandu? Nikdy ses mě neptala, jen jsi mi den před vystoupením oznámila, koho jsi pozvala,“ odvětil jí mladík a zamračil se.

„To jo, ale to jsem zvala lidi, které jsi neznal. Nebyla jsem si jistá, jestli bys nebyl nasraný, kdyby přišel někdo ze školy,“ zamumlala a Monato konečně začal chápat.

„Tak teď nevím, jestli jsi někde ztratila hlavu ty nebo já. Mám dojem, že jsme se se Zethem už několikrát bavili o cestě se Zihly, takže jsem logicky počítal s tím, že Keram to ví taky,“ protočil oči a obrátil se na Kerama. „Každý rok je ve velkém kulturáku vystoupení s dětma s Centra. Je to rozlučka s těmi, kteří odchází, protože jsou plnoletí a majitel kulturáku jim přispívá podle počtu návštěvníků. Rozhodně budu rád, když přijdeš. Máme pro své pozvané vyhrazená místa. Zetha už jsem pozval, jen netuší, co ho čeká,“ zasmál se tiše mladík.

„A vy dva tam budete tančit?“ zeptal se Keram.

„Uvidíš,“ mrkla na něho Honesta a Monato se uchechtl, když viděl, jak Keram zrudl.

„Ehm, tak to rád přijdu,“ usmál se na dívku senior.

„Super, jsem si jistý, že si užiješ. Hlavně až se otevře zahrada,“ zaradoval se Monato.

„Hlavně jestli Norm přiveze víno z Rudých plání,“ odvětila Honesta a Monato po ní střelil výhružným pohledem na který reagovala protočením očí. „Stejně mu to řeknu hned, jak vylezeme ven.“

„Jsi hrozná, víš to?“ povzdechl si Monato. „Majitel toho kulturáku se jmenuje Norm Rid a je to můj druhý strýc,“ vysvětlil Keramovi.

Jak očekával, Keramův výraz byl opravdu k popukaní. Senior evidentně nevěděl, co si má myslet a nakonec se hlasitě rozesmál: „Máš opravdu zajímavé příbuzenstvo, Monato. Teta provozuje Centrum pro opuštěné děti, jeden strýc dostal světovou cenu za kulturní úspěchy v oblasti hudby, druhý je zástupce velitele tajných armádních složek a ty sám jsi extra třída. Ještě nějakého zajímavého příbuzného máš?“

„No, oba mí rodiče jsou zapsaní mezi deseti nejlepšími výzkumníky posledního století a můj pradědeček napsal muzikál Pravidlům navzdory. A jestli se nemýlím, tak mé kořeny sahají až ke královskému rodu Manů,“ odpověděl pravdivě Monato a Keramovi malému spadla brada na zem.

„Děláš si prdel, že jo? Vždyť ten muzikál je naprosto boží! Chodím na něj každým rokem a půjdu i letos!“

Monato se pousmál, ale Honesta si všimla stínu, který mu přeletěl přes tvář. Zvedl se a začal se přehrabovat v zásuvce psacího stolu.

„Můžu tě o něco požádat, Kerame?“

„Jasně, o co jde?“ odvětil s úsměvem senior a Monato mu podal skupinovou permanentku do divadla.

„Kdybych tady nebyl nebo něco podobného, vezmi na ten muzikál i Zetha. Bavili jsme se o něm, ale stále nedokázal pochopit v čem byla pravidla tehdejší doby tak krutá. Původně jsem ho tam chtěl vzít, ale nevím jestli tady budu, tak to přenechám tobě.“

„Určitě tou dobou už budeš zpátky a budeš moct jít,“ pronesl vážně Keram, ale neměl odvahu na Monata pohlédnout, zato Honesta svého nejlepšího kamaráda propalovala zoufalým pohledem.

„Poslední jednotce trvala mise dva měsíce. Možná to stihnu, možná ne. Uvidíme.“

Když se později loučili, Honesta vzala Monata na chvíli stranou.

„Slib mi, že se vrátíš.“

„Honesto-,“ snažil se oponovat, ale dívka ho přerušila.

„Ne, nechci slyšet, všechno to, co už vím. Chci, abys mi to slíbil, protože ty vždycky držíš slovo. Proto vím, že když to slíbíš, tak se vrátíš.“

Měla pravdu. Jediná věc na které si zakládal, bylo dodržování slova a věděli to o něm úplně všichni.

„Slibuju.“