Měl vůli přežít, přesto ho uvnitř svíraly obavy. Během dne se usmíval a bavil, užíval si klidu, který mu zbýval, ale jakmile se za ním zavřely dveře jeho bytu, dobrá nálada byla pryč. Pokud se domníval, že rozhovor s profesorem Tessem ho přivede na jiné myšlenky, tak se hluboce mýlil.

Nebylo zrovna neobvyklé, že si ho profesor pozval, ale tentokrát na první pohled poznal, že se jedná o něco vážného. Tess nebo také Ronlan, jak už Monato zjistil, byl vždy usměvavý a příjemný muž. Studenti ho snad nikdy neslyšeli zvýšit hlas, natož aby se tvářil vážně či rozrušeně. Ovšem dnes se muž, který byl Monatovým Strážcem tvářil nezvykle vážně.

„Volal jste mě, pane?“

„Ano, pojďte dál a zavřete dveře, prosím,“ odvětil tiše profesor, aniž by zvedl zrak od papíru, který zrovna četl.

Monato udělal, co po něm Tess chtěl a přešel ke katedře zvědav, jaké informace se od profesora dozví. Starší muž si sundal brýle a bedlivě si Monata prohlížel a nakonec si povzdechl: „Opravdu jste se nezměnil, veliteli. Posaďte se na chvíli, prosím.“

„O čem to mluvíte, pane? Už jsem vám říkal, že nejsem velitel, ale váš student a vy na to pořád zapomínáte,“ pronesl mladík a posadil se.

„A vy zřejmě zapomínáte, že jsem vaším Strážcem, takže vím o všem, co se kolem vás děje. Vyšší specialista pro boj v popředí? Opět a zase na sebe berete zodpovědnost za životy ostatních, veliteli? A stále se tváříte stejně nezaujatě jako kdysi i přesto, že víte, co vás čeká. Proto se domnívám, že jste se nezměnil, veliteli.“

„Jak to všechno víte?“ Monatovi se zrovna dvakrát nezamlouvalo, že Tess o něm ví tolik informací.

„To není podstatné, je to moje práce. Jste zde proto, abych vás varoval. Vy sám nejlépe víte, že tahle mise je opravdu nebezpečná. A má dva účely. Jedním je váš úkol osvobodit zajatce a zlikvidovat povstalce, který vaší jednotce zadal Moren. Je to náročný úkol, ale s tím, jak skvělá je vaše jednotka, nevidím žádný důvod k nesplnění mise.“

Profesor se odmlčel a Monato se začínal obávat, co dalšího uslyší.

„Povstalci jsou v posledním roce mnohem silnější a také mnohem připravenější. Mají špehy a mají je na velitelství. Domnívám se, že Moren to tuší, ale ani on nemá šanci s tím něco udělat. Veliteli, musíte použít veškeré své znalosti a schopnosti, které máte, protože tahle mise má být vaší poslední. Hlavním účelem téhle mise je vás všechny zničit nejlépe zabít.“

„To je hodně špatný vtip! Proč by ksakru někomu záleželo na našem zničení?“ rozčílil se mladík a odmítal si připustit, že by profesor měl pravdu.

„Proč? To se opravdu musíte ptát, veliteli? Pokud existuje někdo, kdo má možnost povstalce potlačit, pak jsou to vyšší specialisté. Dnes bude tisková konference na které budou zveřejněna jména členů vaší jednotky a to není vše. Bude zřízen zvláštní vládní kanál, kde bude vaše mise sledována dvacet čtyři hodin denně. Je to jako kdyby vám nakreslili na záda terč a vy to víte stejně dobře, jako já.“

Monato se tiše uchechtl: „Proč mi to přijde tak strašně povědomé?“

„Protože to má na svědomí stejný člověk,“ odvětil opatrně Tess a sledoval jak z mladíkova obličeje mizí barva, aby vzápětí zrudnul vzteky.

„A dost! Co je zas tohle za nesmysl? O co se vlastně snažíte, profesore? Je to snad nějaká zkouška mého trestu nebo co?“

„Sedněte si zpátky, veliteli,“ promnul si Tess unaveně obličej a pokračoval: „Nic by mě netěšilo více, než kdyby se jednalo pouze o nějakou zkoušku, jenomže se bohužel jedná o reálnou situaci. A s vámi to má opravdu hodně společného.“

Mladík se uklidnil a najednou se Tess nedíval na svého studenta, ale naprosto jasně a zřetelně viděl vždy rozvážného a klidného vrchního velitele Sunona. Ať už Monato cítil cokoliv, žádná z emocí neměla šanci dostat se na povrch. Posadil se a promluvil přesně tím způsobem, jaký si Tess pamatoval z Averagy.

„Měl jsem podezření, že se něco děje, když jste se nechal nachytat a ani jste nepopíral, že jste Strážce. Možná jsem na Belece přes tisíc let, ale paměť mi stále slouží dobře, takže moc dobře vím, že Strážce nesmí udržovat styk s trestancem. Mluvte a nic nevynechejte!“

„To bude tím, že nejsem Strážce v pravém slova smyslu, veliteli. Mým úkolem nikdy nebylo hlídat vaše chování, ale vaše bezpečí. A vy nejste trestancem,“ začal Tess, ale Monato ho přerušil: „Prvních pár vět a už mám dojem, že si ze mě děláte prdel. Nebudu se vám snažit vymlouvat vaši roli, ale já byl právoplatně odsouzen, takže samozřejmě jsem trestancem.“

Tess se poprvé za celou dobu usmál. Byl to úsměv, který používá rodič na dítě, které se snaží pochopit svět dospělých.

„Před okamžikem jste mi připomněl, že vám paměť slouží, veliteli. V tom případě vás jistě překvapilo, že vám nebyla udělena délka trestu, přestože sazba byla jasně definovaná,“ odmlčel se Tess a mladík se nijak nevyjadřoval. Samozřejmě, že profesor měl pravdu, ale Monato se nad tím ani jednou nezamyslel a teď se cítil zahanbeně.

„Osm set let jsem čekal, kdy vám budu moci říct pravdu a abych byl upřímný, nevěděl jsem, zda chci, aby to přišlo dříve nebo později. Teď nastal správný čas a mohu jen doufat, že plány Nejvyššího pochopíte a neobrátíte se zády ani k Belece ani k Averaze.“

Monato se nervózně ošil: „Mám pocit, že se mi to nebude ani trochu líbit. Tak už to přestaňte protahovat, ať to mám za sebou.“

„Dobrá tedy, začněme. Jak si jistě pamatujete, Takata měla spoustu špehů v horním i dolním městě a dařilo se jim získávat informace o krocích, které armáda podnikala. Bylo to ovšem i opačně. Nejvyšší měl několik spolehlivých špehů přímo v sídle Takaty. Tak se dostal k informacím o vůdci Takaty, jejich plánech a cílech. A byly to vskutku děsivé informace a každá další byla horší než ta předešlá. S ohledem na situaci a plány Takaty se sešel tým nejlepších odborníků a vymyslel plán na záchranu Averagy i Belecy, která byla konečným cílem Takaty. A hlavním bodem plánu jste byl vy, veliteli.“

„Já? O takovém plánu slyším poprvé, stejně tak o plánech Takaty a Belece!“

„Ano, slyšíte o tom poprvé. V tu dobu jste byl držen v nevědomosti a vaše jednání bylo ovlivněno několika dalšími faktory. Byl speciálně vycvičen voják, který se vám pověsil na paty a měl za úkol vetřít se do vaší přízně. Tušíte správně, byl to Varm. Kromě vašeho zmizelého bratra nebyl ve městě nikdo, pro koho byste byl ochoten překročit hranice zákona, ale pro dokončení plánu jsme takovou osobu potřebovali-.“

„Počkat!“ přerušil profesora Monato, „Kdo byl vlastně Varm? Byl upálen jako zrádce, tak jak mohl být vojákem, který byl na mě nasazený? Chcete mi snad říct, že poslední dva roky mého života na Averaze byly nějaké zasrané divadlo?“

„Nemohu říct jestli všechno, nevidím lidem do hlavy, ale velká část bohužel ano. A všechno bylo podpořeno signály ve vašem čipu. Jednalo se o úplně nejnovější technologii, která dokázala lidem skrze čip měnit intenzitu emocí, vkládat falešné vzpomínky nebo některé vzpomínky odebrat,“ povzdechl si profesor a pokračoval: „Vůdce Takaty vydal velice zvláštní rozkaz, který všem jeho podřízeným zakazoval, vám jakkoliv ublížit. Podle původního plánu chtěli obsadit město, zavést svůj systém a poté se portálem přesunout na Belecu. Jistě chápete, že Nejvyšší nemohl dopustit, aby se banda vrahů se sférami dostala na planetu, kde nikdo takovou mocí nedisponuje. Ovšem z dostupných informací bylo jasné, že jediný, kdo má šanci postavit se vůdci Takaty jste pouze vy a Nejvyšší. Byl však důvod věřit, že na Averaze byste nebyl schopen vůdci čelit, ale také bylo téměř jisté, že vůdce se bude chtít pomstít za vaše odsouzení. Vám i velké části města včetně mě, byla vložena vzpomínka na masakr, který jste způsobil a který se naštěstí nikdy nestal. Tak jako Varm nikdy nebyl upálen a ani nebyl zrádcem. Nejvyšší se domníval, že je důležité, abyste věřil, že se všechno opravdu stalo, byl si jist, že je to jediný způsob, jak vás připravit na setkání s vůdcem Takaty. Dle očekávání, nedlouho po vašem odsouzení Takata zaútočila a tentokrát se objevil sám vůdce. Byl to nelítostný boj, který ovšem vyhráli naši vojáci. Nejvyšší bojoval s vůdcem hodně dlouho a nikdy jsem neviděl tak děsivý souboj. Nakonec se vůdce podařilo zajmout a odsoudit na Belecu. A ta samá osoba teď vede povstalce, kterým čelíte.“

Monato mlčel a stálo ho hodně úsilí, aby nevybuchl a nevylil si vztek na profesora. Když nakonec promluvil, zněl sám sobě nebezpečně: „Takže ve zkratce si ze mě Nejvyšší udělal pěšáka v jeho zvráceném plánu a bylo mu celkem u prdele, jaký bordel to způsobí. Sám to znáte, po každé reinkarnaci se vám postupně vrací vzpomínky na váš původ. Jaké vzpomínky myslíte, že se vrací mě? Nehledě na to, že jsem ze sebe nechal dobrovolně udělat debila. A kdyby mi ten svůj plán řekl, tak bych se klidně do toho divadla zapojil a nemusel jsem žít tak, jak jsem do teď žil. A jestli tomu dobře rozumím, tak teď bych měl s vůdcem Takaty bojovat, abych zachránil Belecu. Kdo to je? Kdo je kurva člověk, který zabil spoustu vojáků, ale nechtěl, aby mi někdo zkřivil byť jen vlásek?!“

Tess se tvářil, že by dělal všechno mnohem raději, než aby odpovídal, ale neměl na výběr. Od začátku věděl, že tahle situace nastane.

„Veliteli, než vám odpovím, chtěl bych vás požádat, abyste neudělal nic neuváženého. Domnívám se, že i pro vás se Beleca stala domovem a jsou zde lidé, na kterých vám záleží.“

„Máte ten pocit, že po tom všem, co jste mi řekl, bych mohl být něčím zaskočen natolik, abych udělal něco neuváženého? Takže mi přestaňte dělat přednášky a mluvte!“ zavrčel vztekle Monato.

„Je to váš bratr, veliteli. Neo.“