Specialisté vyšší třídy, vojáci, kterých se všichni obávali. Lidé, mající za sebou ten nejtvrdší možný výcvik, pracující jako stroje. Vrazi, kteří dokáží rozsévat smrt holýma rukama. Pracují rychle a čistě. Jejich předností je utajení a bezohlednost. Ti, které jedni obdivovalo a druzí jimi opovrhovali. Tím vším byli. Nikdo však neviděl to podstatné, stále to byli lidé. Měli své vlastní životy, rodiny, zažívali vzestupy i pády. Mohli byste klidně vedle takového člověka sedět v autobuse a nepoznali byste ho. Nijak se nelišili od ostatních, to pouze jejich povolání bylo neobvyklé. A jejich nejtěžší mise se neodehrávali na vzdálených a nebezpečných místech, ale v běžném , každodenním životě. Monato, Propen, Bai nebo třeba Dix, ti všichni bojovali každý den za kousek štěstí. Za každý náznak světla v jejich jinak temném životě.

Bai taky bojoval. Bojoval s pokušením odjet někam hodně daleko a vykašlat se na nějakou zatracenou misi. Tohle nebyl život, který si představoval. Tenkrát byl mladý a výbušný mladík, který dělal problémy jen tak, pro zábavu. Když se dostal do výcvikového tábora, měl možnost svou výbušnost zužitkovat. I přes tvrdé podmínky a děsivé výukové metody, byl za tuhle šanci rád. Chránil svou zemi, svůj domov a to za ten risk přece stálo, ne? Jenomže to bylo předtím, než potkal Lyn. Teď měl ženu a děti. Získal přesně to, po čem celý život toužil. Neuměl si představit, jak moc jeho milovaná žena trpí vždy, když musí pryč. Jaký strach musí mít jeho dcery, když v televizi vidí, na jak nebezpečná místa jejich táta jezdí. Nikdy ho však Lyn od jeho práce neodrazovala, naopak stála mu boku a byla mu oporou, když už všechno chtěl vzdát.

A teď si má před svou úžasnou ženu stoupnout a oznámit jí, že opět jede pryč a vůbec netuší, jestli se vrátí? Jak může něco takového udělat? Tohle byl mnohem těžší úkol než všechny mise světa. Věděl, že musí Lyn říct pravdu, ale měl strach. Když si přečetl všechny dokumenty, které k případu měl, tak se opravdu bál, tři své holky už neuvidí. Opustí je a nechá je na pospas osudu. Docela rozuměl Monatovi, který si nikoho nepustil k tělu a tohle nemusel řešit. Možná proto byl ten mladík nejlepší, i když to nejspíše ani netušil. Jeho nesvazovaly obavy o jeho blízké.

Zavřel složky a s povzdechem se postavil. Nemělo smysl to odkládat. Vydal se do kuchyně, kde jeho žena chystala koláč na snídani. Zastavil se mezi dveřmi a tiše ji pozoroval. Na malý moment se přenesl spoustu let zpátky a připomněl si, jak nikdo z jeho přátel nechápal, proč si vybral právě Lyn. Pro ně to byla podprůměrná holka s nehezkou postavou, ale pro Baie to byla ta nejkrásnější a nejúžasnější žena pod sluncem. Bylo mu jedno, že má křivý nos a baculatá, miloval ji se vším všudy a každý den děkoval osudu, že ji potkal.

„Holky už spí?“ zeptal se ode dveří a vrýval si do paměti, každý detail, který na Lyn viděl.

„Táta je pěkně utahal, byly s ním ve stájích,“ odvětila Lyn a s úsměvem se na svého muže otočila. „Nechápu, kde pořád bere energii, někdy mám dojem, že vůbec nestárne.“

„Tvůj otec je skvělý dědeček. A umí to s dětmi.“

„Máš pravdu. Je fajn, že naši nebydlí daleko.“ Lyn se otočila zpět k lince a Bai na chvíli zatoužil mít moc zastavit čas a užívat si téhle rodinné pohody.

„Lyn, já -,“ začal, ale žena ho přerušila.

„Já vím. Jedeš na misi. Čekala jsem to od chvíle, kdy jsi mi řekl o Soranovi a dnes jsem to poznala hned, jak jsi vešel do dveří. Jsem tvoje manželka, už dvanáct let, Baii, proto si všeho všimnu,“ zase se na něj usmála a ani netušila, jak těžké to svému muži dělá. „Kdo se zúčastní?“

Bai ji chvíli pozoroval a pak teprve promluvil: „Celá desítka. Jenomže zlato, tentokrát je to opravdu nebezpečné.“

Lyn přestala míchat těsto, znovu se otočila a stále se na něj usmívala, jako kdyby mu tím chtěla dodat odvahu. Pravdou bylo, že dodávala odvahu především sobě.

„Chceš mi tím říct, že je možné, že se nevrátíš?“
Baiovi se všechna slova zasekla někde v hrdle, proto jen přikývl.

„Vrátíš se, vím to, protože jsi můj muž. Ještě nikdy jsi neselhal a budeš sebou mít dalších devět mužů, kteří jsou stejně dobří jako ty. Vaše jednotka je jako rodina. Vzájemně si kryjete záda a doplňujete se. Neexistuje šance, aby ses nevrátil. Věřím tobě, věřím tvé jednotce a věřím Monatovi, protože on slovo drží. Jednou jsem mu řekla, že tě už pěkně předhání a víš, co mi řekl? Že vždy bude krok před tebou, aby ses mohl vrátit v pořádku domů. Tak, jako ty chráníš své muže, tak oni chrání tebe. Nebojím se, že bys nepřežil, ale že nestihneš Leniny narozeniny,“  pronesla klidně a všechna slova myslela smrtelně vážně. Bai to chvíli vstřebával a snažil se uklidnit divoce bušící srdce. Ano, tohle byl důvod, proč svou ženu tolik miloval a nevyměnil ji by za nic na světě.

Přešel k ní a opatrně ji objal. „Máš pravdu, všichni se vrátíme. A až se vrátíme, tak vezmu Monata do arény a ty blbé nápady z něho vytřískám.“

Lyn mu objetí opětovala a s úsměvem si opřela hlavu o jeho rameno. „Buď na něj mírný, bere tě jako svou rodinu. Někdy mi přijde, že se chová jako mnohem starší než doopravdy je.“

Bai se uchechtl: „Opravdu se tak chová. Kolikrát si před ním připadám jako malé děcko. Prý takový byl už v dětství.“

„Aspoň na tebe někdo dohlíží,“ zasmála se žena a odtáhla se od Baie. „Musím dodělat ten koláč, pomůžeš mi?“

„To víš, že jo,“ začal si vyhrnovat rukávy a postavil se vedle své ženy.

Ano, určitě se vrátí.