Od výletu do Vony se toho dost změnilo. Monato si objednal nintrinové návleky a nemusel řešit popáleniny na zápěstích. Zeth se už nepodivoval nad Monatovým zombie xichtem a léčba malé Ai postupovala mnohem lépe a rychleji než před festivalem. To ovšem nebylo vše. Změnil se především vztah mezi dvěma mladými muži. Trávili spolu mnohem více času, téměř denně si psali nebo volali a Monato se usmíval zase o něco častěji než dříve. A pro jejich okolí to byla vítaná změna.

Zeth si sedl ke stolu a vytáhl dnešní úkoly. Keram, který seděl naproti němu ho s úsměvem pozoroval.

„Monato s Hony taky přijdou?“

„Měli by. Teda aspoň Mon psal, že mi něco Ai něco posílá,“ odvětil Zeth a věnoval se úkolům.

„Asi začnu žárlit, trávíš s Monatem spoustu času.“

„Cože?“ Zeth překvapeně vzhlédl a Keram  se rozchechtal.

„Dělám si srandu, Zethe! A hele už jdou!“

Zeth se okamžitě otočil a spatřil Monata jak něco vysvětluje Honestě a všelijak přitom máchá rukama. Honesta ho se zaujetím poslouchala, jen občas se na něco zeptala.

„… a pak jsem se otočil a zabilo mě kuře!“ Monato se zatvářil naprosto nešťastně a Zeth vůbec netušil o čem se ti dva mohli bavit.

„Co?“ zeptala se Hony překvapeně.

„Chápeš to? Devět hodin vylepšuju hrdinu, projdu všechny úrovně, aby mě pak zabilo pitomé, debilní kuře!“ odvětil vztekle Monato a Honesta na něj nevěřícně zírala. A nebyla sama. Všichni v doslechu, kteří Monata slyšeli ho zcela nezakrytě sledovali.

„Děláš si ze mě prdel, že jo?“

„Vypadám na to?“ pronesl vážně mladík a Honesta se v tu ránu rozchechtala. Držela se Monata a doslova řvala smíchy. Velká část přihlížejících se začala tiše pochechtávat a odvraceli od dvojice zrak.

Monato si povzdechl a táhl ji ke stolu. „Že já blbec ti vůbec něco říkal. Seš prostě ztracenej případ.“

„Já?“ zajíkala se dívka. „To t-tebe zabilo ku-ku-kuře!“

Mladý junior ji posadil vedle Kerama a sám si sedl vedle Zetha.

„Co se stalo?“ ozval se vedle něj senior.

„Tahle osoba,“ namířil Monato prstem na smějící se dívku, „chtěla, abych ji vysvětlil, proč jsem rozbil ovladač k herní konzoli, ovšem stejně nepochopila, že jsem byl poražen zcela nečekaným způsobem.“

„Ku-kuře!“ vyhrkla Honesta mezi smíchem.

„No a co? Jak jsem měl jako vědět, že ten nebezpečný boss bude kuře, které mě jednou ranou zabije!“ ohradil se Monato, ale docílil pouze ještě většího smíchu, protože Keram se přidal k Honestě. Zethovi sice cukali koutky, ale silou vůle se držel a nerozesmál se.

„Kvůli tomu jsi rozmlátil ovladač?“

„Jo, nasralo mě to. Člověk se s tím sere celou noc a pak tohle!“ zuřil Monato a Zeth už měl opravdu problém se nerozesmát. Raději změnil téma.

„Psal jsi něco o Ai, ale nějak jsem nepochopil, co mi posílá.“

Monato se začal přehrabovat v batohu a nakonec vytáhl menší krabici pokreslenou samými obrázky.

„Tady máš,“ podal ji Zethovi a vytáhl si sešit.

„Co to je?“ ptal se nejistě senior.

„Vím já? Včera mi to dala, že je to dárek pro tebe,“ odvětil mladík a upil kávy, která konečně trochu vychladla.

Zeth mezitím opatrně, aby neponičil obrázky, otevřel krabici.

„Podívej!“

Monato se k němu nahnul a hleděl na štos fotek, které Ai pořídila ve Voně.

„Tak proto chtěla, ať je nechám udělat dvakrát!“ vyhrkl mladík. „To je ale potvůrka.“

Prohlíželi si fotky a Monato musel uznat, že Ai fotila opravdu všechno. Minulý týden nechal udělat z karty klasické fotografie a poslat je do Centra. Netušil, co vše na nich je. To dítě mělo rozhodně talent.

Zrovna se znovu napil kávy, když Zeth vytáhl další obrázek. Obratem kávu vyprskl na zem a nevěřícně zíral na fotografii. Spal ve své posteli, Zeth seděl na židli vedle něj, držel Monata za ruku a taky spal.

Pohlédl na seniora, který byl rudý až za ušima a hned mu došlo, co se stalo.

Poslední noc, kterou trávili ve Voně, Monata opět pronásledovaly divoké sny. Ne tak hrozné jako obvykle, přesto nepříjemné, ale ráno si je ani moc nevybavoval a cítil se mnohem více odpočatý než bývalo zvykem. Zato Zeth vypadal, jako kdyby vůbec nespal. Teď už znal důvod. Celou noc strávil  na židli u Monata a dohlížel na něj. Zvláštní, tohle pro něj neudělala ani Honesta, ani máma a dokonce ani Norm.

„Díky,“ špitl tak, aby ho slyšel pouze Zeth, „ale příště mě buď vzbuď nebo jednoduše odkopni na druhý konec postele, ať se taky vyspíš.“

Zeth se na něj otočil a ve tváři se mu zračilo překvapení. Monato se uchechtl.

„Cos čekal? Že tě zabiju?“

„Něco podobného,“ tiše pronesl senior a obrátil pozornost zpět k fotografiím.

„Ty jsi ale pako,“ zasmál se Monato.

Honesta s Keramem se konečně uklidnili a zvědavě si dva mladíky prohlíželi. Byl to skvělý pohled. Alespoň pro ně.

Keram Zetha znal od základní školy a když ho teď pozoroval, měl z něj radost. Od doby, kdy Zethův bratr nadobro odešel z domu, byl senior méně veselý a velkou část svého volného času trávil učením. S Monatem se zase smál a věnoval se i zábavě. A Honesta? Ta byla na Monata hrdá. Na rozdíl od ostatních věděla, kolika trápeními si Monato prošel a jak moc musel ustoupit, když se začal se Zethem bavit jako se sobě rovným.

Nebyl to jen příběh dvou mladíků, který se posunul kupředu. I Honesta s Keramem se posouvali malými krůčky vpřed. Květiny ve skříňce se změnily na čokoládové bonbóny a mladá dívka už nepátrala po svém tajném ctiteli, protože si byla jistá tím, že ho zná. Kdykoliv potřebovala, vždy jí pomohl, vždy si na ni udělal čas. Byl to právě Keram, který ji maličkostmi dokazoval, že ji má rád a ona, ač to zprvu neočekávala, měla ráda jeho. Ovšem stejně jako dva mladíci naproti, i oni stále zůstávali pouze přáteli.

„Budu muset jít do městské knihovny,“ povzdechla si Hony, když probírala zápisky z dnešní hodiny radiace.

„Zavezu tě tam, je to daleko,“ okamžitě jí nabídl Keram.

Monato vzhlédl od fotek a chystal se něco říct, když mu začal řvát telefon položený na stole. Honesta mu ho chtěla podat, ale když spatřila jméno volajícího, zarazila se.

„Co ten po tobě chce?“

Mladík by nikdy nepřiznal, že ve chvíli, kdy na displeji spatřil Morenovo jméno, měl strach. Úspěšně se mu dařilo nepřipouštět si, jak nebezpečnou má práci a užívat si volných chvil se Zethem. To teď nejspíše skončilo.

S hrůzou si vzal od Honesty telefon a odešel kousek od jejich stolu. Jeho kamarádka ho zamračeně sledovala.

„Kdo to byl?“ zeptal se narovinu Zeth, i když odpověď tušil.

„Moren,“ odvětila Honesta a věřila, že seniorovi to vše vysvětlí.

„Aha, tak to už chápu Monovo nadšení,“ pronesl s notnou dávkou ironie Zeth.

„Už jsi se s Morenem někdy potkal?“ zeptala se seniora dívka a úspěšně ignorovala Keramův nechápavý pohled. Jemu to vysvětlí později.

„Ne a myslím, že po tom ani nijak zvlášť netoužím. Od Monata jsem o něm neslyšel nic dobrého a ani Norm ho nemá zrovna v lásce, takže nemám důvod chtít někoho takového poznat,“ odpověděl jedovatě Zeth.

„Takže vlastně kromě Morena už znáš celou Monatovu rodinu,“ usmála se spokojeně Hony.

„Cože? Jak to myslíš?“

Zeth se tvářil opravdu nechápavě a Honesta se nad tím pohledem musela zasmát.

„Ten blbec ti to neřekl, jak jinak. Někdy bych ho fakt nejradši praštila po hlavě,“ podívala se na Monata, který zamračeně poslouchal hlas v telefonu a otočila se zpět na Zetha: „Teta Soi je Ridová. Je sestra Monatova otce.“

Zethovi vypadla tužka z ruky a nevěřícně na dívku zíral. Proč mu to Monato neřekl? Připadal si jako blbec.

„Monato to většinou nikomu neříká a dost často si ani neuvědomuje, že by se o tom mohl zmínit, protože teta odmítá mít se jménem Rid cokoliv společného. Přesněji s Morenem. Dřív nebo později by ti to jistě řekl, když tě vzal i do Vony. Jen mu to nedošlo. Už je prostě takový. Neber si to osobně, už bys měl vědět, že Mon často zapomíná sdělovat informace, které pro něj nejsou podstatné.“

Zeth se vzpamatoval a povzdechl si: „Jo, já vím. Ale nečekal jsem to.“

Honesta by ještě něco dodala, ale Monato se už vracel ke stolu. Byl o stupeň bledší než ve chvíli a ve tváři se mu zračily starosti. Pomalu si začal sbírat věci do batohu a aniž by se na své přátele podíval, pronesl: „Budu muset jít. Moren pro mě poslal dokonce auto.“

„Co se děje?“ Zeth okamžitě zapomněl na tetu Soi, když viděl jak se Monato tváří. Trochu mu to připomnělo Vonu, kdy se do mladíkovy tváře promítaly hrůzy, které se mu zdály.

„To netuším. Ale asi to bude důležité, když Moren neplánuje žádnou novou strategii a ani nevysvětluje blbosti v televizi,“ odpověděl Monato, ale Zeth měl dojem, že mladík lže.

Kousek od nich přistavilo černé auto, ze kterého vystoupil nebezpečně vypadající muž. Honesta ho sledovala a z její tváře vyprchávala barva.

„Uvidíme se zítra,“ hodil si Monato batoh na záda a vydal se k autu.

„Tos posledně říkal taky,“ ozvalo se za jeho zády a Monato ztuhnul. Věděl, že Honestu jeho odchod stále trápí, ale netušil, že si ho natolik živě pamatuje.

„Nedělej si starosti, opravdu se uvidíme zítra.“