Když před třemi lety nastupoval do prvního ročníku, měl velmi nejasnou představu o tom, co ho čeká. Přesto si byl jist, že si vybral správně. Jaderná energie se postupně stávala nejdůležitější energií světa, ale stále byla zahalena spoustou tajemství a Zeth toužil být jedním z těch, kteří tato tajemství odkrývají. Tvrdě na sobě pracoval a byl nesmírně pyšný, že se dostal až do přípravného kurzu.

Byl zrovna v ročníku, ve kterém se vybírali budoucí mentoři. Zatímco běžní studenti po ukončení studia odchází ze školy, mentoři setrvávají ještě další tři roky dokud nedostudují i jejich svěřenci. Má to své výhody i nevýhody. Málokomu se chce zůstávat ve škole déle než je nutné, ovšem cenou je jisté pracovní místo ve vládních programech.

Zeth si dodnes nebyl jist tím, proč se přihlásil, ale nikdy nelitoval. K běžnému učivu a přípravným kurzům, musel ještě projít speciálním výcvikem, aby byl schopen učit budoucí prváky. Byly to těžké tři roky a nejednou měl chuť se na všechno vykašlat, ale neudělal to.

Setrval a proto teď kráčel chodbou k učebně přípravného kurzu už ne jako student, nýbrž jako mentor. Byl nervózní, ale také cítil nepatrné vzrušení z toho, že vše co se naučil, může předat dál. Zajímalo ho, jak se cítí ostatní senioři, tak se rozhlédl. Všichni měli nezvykle vážné výrazy a mlčky kráčeli po jeho boku. Zeth se pousmál a pomyslel si: Tohle zvládnem, kluci!

Zahnuli za roh a zpomalili. Před nimi pomalým krokem šla skupina studentů. Budoucí účastníci přípravného kurzu. Nikam nespěchali, úvodní hodina začínala až za čtvrt hodiny.

Zethova skupina si udržovala menší odstup, aby se nemíchali mezi prváky. Vedoucí senior si všiml, že jako poslední před nimi jde dvojice, která je bavila při obědě. Loktem dloubl do Kerama, který byl stále zamyšlený. „Podívej,“ řekl, „tvé přání se splnilo.“

„Hm.“ Přikývl Keram, ale nezdálo se, že by byl tak nadšený, jako při obědě. Zeth by rád věděl, co se stalo, ale znal svého kamaráda dost dobře, aby mohl říct, že mu nic nepoví, když se bude vyptávat. Zadíval se proto zpět na dvojici před nimi.

Ti dva se o něčem dohadovali. Přestože k Zethovi toho moc nedoléhalo, byl si jist, že se Honesta zlobí na Monata.  Dívala se na něj stejným pohledem, jaký znal Zeth u své matky. Určitě ho za něco peskovala. Když se však na ty dva podíval pozorněji, všiml si, že Honesta nenápadně natáhla ruku s telefonem k Monatově náramku. Byl to jen krátký okamžik, ale z jejího počínání bylo znát, že to nedělá poprvé. Zeth se trochu zamračil. Něco se mu na tom nezdálo, ale neměl možnost nad tím přemýšlet, protože Monato se zastavil a zaujal pózu divadelní herce.

„Monato, jsi stejně tvrdohlavý a nezodpovědný jako tvůj otec! Vůbec nedbáš na své zdraví! Když nechceš poslouchat mě, měl bys alespoň poslouchat Hony. Je to taková pečlivá, milá dívka a ty ji pořád jenom trápíš. Jestli se nezměníš, tak jednou uteče za někým jiným, pamatuj na moje slova!“ pronesl nezvykle vysokým tónem Monato. Pak uvolnil svůj postoj a přehodil ruku kolem Honestiných ramen a pokračoval v chůzi.

Zethova skupina se dostala dostatečně blízko, takže vedoucí senior slyšel i zbytek jejich rozhovoru.

„Myslím, že by řekla něco takového. Vždycky mi ráda připomínala, že tě svým chováním trápím.“ pokračoval svým obvyklým hlasem Monato. Hony  se krátce zasmála a odpověděla lehce smutným tónem: „Jo, asi něco takového. Úplně ji vidím v tom bílém plášti s počítačem v ruce jak se na tebe zlobí, žes mě nechal čekat. Pamatuješ? Tenkrát fakt zuřila.“

Na okamžik to vypadalo, že Monato ani neodpoví. Po chvíli ticha se přece jen ozval: „Když se to týkalo tebe, vždycky se zlobila. Měla jakousi utkvělou představu, že spolu chodíme a nenechala si to vymluvit. Každý takový rozhovor zakončila slovy: ,Jestli se budeš pořád takhle chovat, tak se ani vaší svatby nedočkám. Je tak ošklivé zapírat takové hodné děvče, opravdu nevím po kom jsi!‘ . Pak odešla do laboratoře. Někdy si říkám, jestli jsem opravdu paličatý po tátovi nebo po ní.“

Zeth se otočil ke Keramovi, ale místo aby ne něj promluvil, jen překvapeně zíral. V Keramově tváři se odrážela spousta emocí a Zeth netušil ani co to způsobilo, ani jak by měl reagovat.