Monato pozoroval, jak Ai nadšeně poskakuje kolem Zetha a tahá ho směrem k věži. Zeth se netvářil ani trochu nadšeně, spíše naopak a jen se sebezapřením přikývl, když ho dívka žádala, ať s ní vyjde až nahoru.

Mladík přešel k nedaleké lavičce a sundal si batoh ze zad. „Ai, pojď sem na chvíli!“ zavolal na dívenku a čekal, až k němu dorazí.

Zeth stále se strachem v očích sledoval věž před nimi a Monata s Ai si vůbec nevšímal. Mladý junior si povzdechl a zakroutil hlavou. Zeth byl možná ještě větší blázen než sám Monato.

„Něco pro tebe mám,“ dřepl si k Ai, která se okamžitě snažila zjistit, co schovává za zády. Když viděl její nadšení, nedokázal ji dlouho napínat a pověsil jí na krk dětský fotoaparát.

„Brzy budeš mít narozky, tak jsem si říkal, že ti ten dárek dám o něco dřív,“ usmál se na ni a Ai mu skočila kolem krku s takovou vervou, že málem oba spadli.

„Děkuju!“ vypískla a chtěla odběhnout zpět k Zethovi, aby se mu hned pochlubila s novým dárkem, ale Monato ji nepustil.

„Ai, chci tě o něco moc důležitého poprosit, můžeš mě na chvilku poslouchat?“
Dívenka přikývla a Monato pokračoval: „Já s tebou rád na rozhlednu půjdu, ale Zetha bychom měli nechat dole, ano?“

„Ale proč? Já chci jít i se Zethem a on říkal, že půjde!“

„Zlatíčko, Zeth tě má rád a chce ti udělat radost a proto řekl, že s tebou půjde. Jenomže Zeth se bojí výšek, opravdu hodně. Jsi chytrá holka a víš, jak tě trápí, když musíš dělat něco, čeho se bojíš. Přece nechceš Zetha trápit, ne?“

„On ti říkal, že se bojí?“ zahuhlala smutně dívenka.

„Ne, ale vidím to. Podívej,“ otočil Ai tak, aby na Zetha viděla, „nevypadá, že by tam nahoru chtěl, co myslíš?“

Ai si Zetha chvíli prohlížela a pak přikývla: „To jo.“

„Věděl jsem, že jsi šikulka. Bude to naše tajemství, jo?“

Monato se usmál a popadl batoh: „Tak jdeme zpátky za Zethem a pak nahoru.“

Zeth stále nepřítomně sledoval vysokou rozhlednu před sebou a z jeho obličeje vyprchala veškerá barva.

„Domluvil jsem se s Ai, že ji vezmu na rozhlednu a ty se mezitím projdeš, souhlasíš?“ ozval se Monato, ale Zeth jen přikývl a evidentně vůbec nevnímal co mladík říkal. Monato si povzdechl. Nedokázal pochopit, jak chtěl Zeth doprovázet Ai nahoru, když ho věž děsí už když je na zemi.

„Zethe?“ opatrně mu položil ruku na rameno.

„Co?“ odvětil senior, ale stále nespouštěl zrak z věže.

„Ai, počkej mě u vchodu, hned tam budu,“ řekl Ai a obrátil svou pozornost zpět k Zethovi . Někdy by si přál potkat někoho, kdo nemá žádné fobie. Zesílil svůj stisk a prudce Zetha otočil zády k věži.
Konečně se zdálo, že senior začíná vnímat dění kolem něj: „Říkal jsi něco? Já- .“

„Jdu s Ai nahoru,“ odvětil krátce Monato a začal Zethovi na zápěstí připínat identifikační náramek. „Tímhle náramkem se tady platí ve stáncích a slouží i jako vstupenka na atrakce.“

„Za chvíli jsme zpátky, tak se tady v klidu projdi,“ odstoupil od Zetha a chystal se odejít, když Zeth znovu promluvil nebo spíše zašeptal: „Díky.“

Monato se na něj jen usmál a vydal se za Ai, která na něj netrpělivě čekala před vchodem do věže. Když se na Zetha naposledy ohlédl, vybavil se mu ranní rozhovor s Normem.

„Cos zase vyváděl?“ optal se opatrně Norm a postavil před Monata hrnek s kávou.

„Nic zajímavého, byl jsem na hřbitově,“ odvětil Monato a pozoroval černou tekutinu. „Nějak toho na mě asi bylo moc.“

Strýc ho chvíli sledoval a pak si povzdechl:

„Monato, ty nejsi člověk, který by na sebe nechal jen tak dolehnout problémy. Něco tě k tomu muselo dovést.“

Ticho, které nastalo, Normovi pouze jeho slova potvrdilo.

„Myslím, že nemusím ani moc hádat. Je v tom ten mladík, Zeth. Začíná se ti to vymykat kontrole, Monato. Nikdy se ti do života nepletu, už jen proto, že jsi mnohonásobně zkušenější než já, ale tentokrát mám dojem, že děláš chyby. Co Zeth udělal, že jsi v tomhle stavu?“

„Nic. On neudělal nic, to já udělal chybu a teď je příliš těžké ji napravit,“ Monato upil kávy a pokračoval: „Se Zethovou povahou možná naprosto nemožné. Pustil jsem ho příliš blízko a teď netuším jak ho odehnat, protože Zeth vidí i to, co by vidět neměl a mé chování ho nechává ledově chladným.“

„Tak ho neodháněj.“

„Strýčku!“ Monato na Norma zíral s vyděšeným výrazem.

„Poslouchej mě, Mone. Odsuneme na chvíli tu tvou neuvěřitelně silnou touhu všechny chránit a nikomu neublížit, protože to je přesně to, co tě tolik omezuje, ano? Víš, proč jsem tenkrát celou tu situaci s tvou mocí a minulostí bral tak klidně? Protože jsi úžasný člověk a byl jsi jím ještě dřív, než jsem tě viděl zachránit toho psa. Už jako malé dítě jsi všechny převyšoval tím, jaký jsi a to ti zůstalo. Sledoval jsem, jak jsi vyrůstal a ze všech sil se snažil naplňovat všechny nároky, které jsme na tebe měli. Když jsem poslouchal tvé vzpomínky, tak jsem nechápal, jak vůbec můžeš být tak hodný, protože to, čím sis prošel by porazilo každého. A chápal jsem, proč ses před celým světem uzavřel a nikoho si nepouštěl k tělu. Ale nemyslíš, že už to trvá příliš dlouho? Kolik životů jsi už na naší planetě prožil a vždy postavil zájmy a bezpečí druhých před své vlastní? Monato, kolik životů takhle ještě chceš prožít? Třeba se mýlím, ale myslím, že nastal čas na změnu. Možná právě to, že sis Zetha pustil k sobě se může stát tvým největším štěstím,“ skončil Norm a čekal, jak se s jeho slovy Monato popere.

Netrvalo příliš dlouho a mladík promluvil a svými slovy překvapil nejen strýce, ale i sám sebe: „Mám strach.“

„Má to spojitost s Varmem?“

Naprosto jednoduchá otázka a ještě před rokem by Monato odpověděl kladně, ale dnes už ne. Věděl, že Zeth by ho nezradil, nebyl takový člověk.

„Ne. Bojím se, že Zethovi ublížím, že můj život by pro něj mohl být příliš náročný a nepochopitelný a… já mám strach, že bych pak o něj přišel. Když zůstaneme kamarády, bude to jednodušší. Po škole půjdeme každý svou vlastní cestou… nechci ubližovat lidem kolem sebe, když vím, jak moc to bolí.“

Odvrátil zrak od svého strýce a pozoroval svůj vlastní odraz na lžičce v kávě.

„Napadlo tě vůbec, jak moc tě Zeth musí mít rád, když se i přes tvé chování nenechal odehnat? Nemyslím si, že by se k tobě otočil zády jen proto, jaký vedeš život, protože by to udělal už dávno, když se chováš jako hajzl. Jenomže kamarádstvím mu můžeš taky ublížit a hodně, Monato,“ odvětil shovívavě Norm a mladík na něj nechápavě hleděl.

„Jak to myslíš?“

„Monato, dávat přátelství někomu, kdo chce lásku, je jako kdybys dal umírajícímu žízní kousek chleba. Ať už přátelství nebo odhánění, ani jedno není správnou cestou. V obou případech budete trpět. Zamysli se nad tím.“

Ještě nad jeho slovy důkladně nepřemýšlel, ale už jistotou věděl, kterou věc udělat nedokáže.