Zeth nedokázal pochopit, kde se v něm vzalo tolik odvahy, aby Monatovi řekl vše co se mu honilo hlavou. Mohlo to mít na svědomí celodenní napětí, které se v něm hromadilo, ale Zeth věděl, že to je jen další chabá výmluva. Pomalu si začínal uvědomovat, co znamenají všechny ty rozporuplné pocity, které ho neustále provází. Proč se cítí šťastný a zároveň mu neustále něco chybí, proč se tak těší na každou společně strávenou chvíli i to proč je tolik rozpačitý. Tohle všechno si uvědomoval, ale odmítal to pojmenovat, protože jakmile něčemu dá název, stává se to příliš reálným. A Zeth se téhle reality bál, protože netušil jak s ní naložit. Povzdechl si a otočil se na druhý bok doufaje, že alespoň na malou chvíli usne.

Monato Zetha pozoroval pootevřenými dveřmi a odolával pokušení jít seniora opět přikrýt. Když se ozvalo chrápání, tiše dveře zavřel a vyšel z domu. Nohy ho automaticky vedly postranní ulicí až k bráně místního hřbitova. Procházel mezi náhrobky a nechal se plně pohltit tichou a klidnou atmosférou hřbitova. Došel téměř na konec a stanul před čtyřmi černými náhrobky. Hroby jeho rodičů a rodičů Honesty byly vedle sebe. Dvě rodiny, v jejichž smrti byla spousta tajemství. Monato vytáhl z kapsy zapalovač a postupně u každého náhrobku zapálil svíci.

„Strýčku, tetičko, mami, tati, je to už dlouho, kdy jsem se za vámi přišel podívat, ale snad se moc nezlobíte,“ pronesl tiše a posadil se na studenou zem. „Nevím, jestli nás opravdu odněkud pozorujete, ale oba jsme se dostali do přípravného kurzu. Honesta mě úplně v pohodě dohnala a kolikrát ji musím naopak dohánět já. Myslím, mami, že jsi se mýlila, když jsi říkala, že Honesta z Ridových genů nic nemá. Poslední dobou mám pocit, že je Ridovým podobná více než se celou dobu zdálo. Jestli se díváš, tak určitě víš, že jsem ještě pořád Hony nic neřekl i přesto, že jsi mě o to požádala. Bylo to tvé poslední přání, ale rozhodl jsem se, že budu mlčet. Věděla jsi, že když zemřeš, tak dostanu plný přístup ke všem tvým souborům? Využil jsem toho teprve nedávno, ale právě to vedlo k mému rozhodnutí.“

Monato se odmlčel a se zaujetím trhal trávu kolem hrobu. Pro náhodného kolemjdoucího musel vypadat jako blázen, ale on potřeboval jen mluvit a nemuset se obávat odpovědi.

„Když nad tím přemýšlím myslím, že to byl tvůj plán, mami. Vždycky jsi mi říkala, že se ve všem pořád vrtám a ničemu nedám pokoj. Posledního půl roku jsem se hnal za každou informací, která by mi napověděla, co se tenkrát v laboratoři stalo a proč se teta zabila. Oproti tobě jsem měl výhodu, jako člen tajných složek jsem se dostal k informacím ke kterým jsi ty nemohla. Proč to vlastně říkám? Jestli jste spolu, tak už všechno víte, že jo? Byl jsi to ty, tati, kdo způsobil výbuch v laboratoři, že? Nebyla to žádná sabotáž, jen obyčejná lidská chyba, ale Moren zařídil, aby vina padla na strýčka Sudo a jméno Rid neutrpělo žádnou škodu. Ve školní knihovně jsem našel článek jak pracovník Sudo sabotoval projekt na kterém s vedoucím Ridem pracoval. To byl vlastně důvod, proč jsem začal všechny tyhle věci zkoumat. Vím, že tetička nezapálila dům, že se nejednalo o nehodu. Ksakru vím to všechno a je mi to hovno platné, protože nemám jediný důkaz!“

Teprve v tu chvíli na něj dolehlo všechno, co se za posledních pár let stalo a co pečlivě ukrýval někde hluboko uvnitř sebe, protože jednoduše neměl na výběr.

„Každý den, když vidím Honestu a její zjizvenou tvář, tak si připadám jako zrádce. Pokaždé, když se musím setkat s Morenem, tak to skončí hádkou a už mě to opravdu unavuje. Věřím, že byl nějaký důvod, proč jsem musel jít v Morenových šlépějích, ale za tohle vás nenávidím! Tak moc bych chtěl žít normálně jako všichni ostatní a kvůli vašemu rozhodnutí se ze mě stává stejná zrůda jako on! První, co nás v táboře začali učit bylo zabíjení! Nikdy neváhej a zabij! Nikdo se mě nikdy nezeptal, jestli chci být vrah, jestli chci neustále všem lhát a riskovat vlastní život. Dospělými rozhodnutími jste zničili všechny sny, které jsme měli a to ničení pokračuje dál i když jste po smrti. Věděli jste, že Honestu do výzkumného ústavu nepřijmou, protože její otec byl sabotér a matka blázen? Mami, věděla jsi, že jsem si opravdu moc přál pracovat s nemocnými dětmi? Oba jsme chtěli studium využít jinak než vy, ale oba máme smůlu. A největší vinu na tom všem nese Moren. Neměl bych vám to vyčítat, vím to, jenomže komu to mám říct? Komu jinému než mámě bych měl říct, že jsem potkal někoho opravdu úžasného a že s ním nemůžu trávit čas i když bych moc rád, protože můj život řídí Moren? Komu?“ hlas se mu zlomil a rozbrečel se. Ne tiše jako předtím v kuchyni, ale nahlas jako malé dítě. Vložil do toho pláče všechny ty pocity, které ho tolik svíraly a dusily, všechno trápení i všechnu nahromaděnou lítost.

Plakal dlouho, tak dlouho, že už neměl žádných slz, které by uronil, přesto zůstával na místě. Tupě zíral na jména vyrytá na náhrobcích a zoufale moc toužil vrátit čas. Chyběli mu snad více než kdy dřív a o to více ho jeho samota tížila a bolela.