Proč jsem vůbec tady? Čeho jsem chtěl vlastně dosáhnout? Co to dělám?

Všechny tyhle dotěrné otázky se Zethovi honily hlavou, když sledoval kapky stékající po okně. Dříve nad takovými věcmi nepřemýšlel, prostě chtěl být Monatovi nablízku. Cítil se v jeho přítomnosti spokojeně a bezpečně, jenomže teď si nebyl jist, zda je to správné, jestli si vůbec Monatovo přátelství nějak zasloužil. Když viděl jak všichni ti lidé Monata s úsměvem zdraví, plně na něj dolehlo, že tohle je mladíkův domov a Zeth je jen vetřelec, který nemá právo tady být. Nic pro Monata neudělal, jen se mu neustále lepil na paty a přesto ho junior vzal na tak důležité místo. Nemohl si pomoct, ale připadal si nemístně. Obzvláště, když si vybavil pohled toho muže, který je venku sledoval. Ještě teď měl z jeho výrazu husí kůži.

Náhle mu na rameno dopadla něčí ruka. „Hej, jsi v pohodě?“

Monato stál vedle něj a Zethovi se opět prudce rozbušilo srdce, ostatně jako pokaždé, když se ocitl v mladíkově těsné blízkosti. Snažil se sám sebe přesvědčit, že se jedná jen o následek leknutí, které mu Monato způsobil. Příliš se mu to nedařilo, proto odvrátil od mladíka zrak a místo odpovědi jen přikývl.

Monato si Zethova chování všiml a kousek se od něj vzdálil. Měl celkem jasnou představu, co se asi seniorovi honilo hlavou, ale pro tuhle chvíli to nechal být. O některých věcech si s ním promluví po jídle.

„Dobře, tak šup ke stolu nebo to jídlo vychladne,“ pronesl a odešel do kuchyně.

Zeth se zhluboka nadechl a přešel ke stolu, kde už čekala Ai. Ta si na rozdíl od něj nedělala nic z lidí, které venku viděli a raději prozkoumala všechny odemčené místnosti v domě a nakonec se usadila před televizí. Po chvilce se opět objevil Monato se třemi talíři a Zeth nevěřil vlastním očím, když sledoval jak obratně se mladík pohyboval.

„Jako číšník jsi taky pracoval?“ optal se zvědavě.

„Jasně, to byla moje vůbec první brigáda,“ pousmál se Monato. „Dobrou chuť,“ dodal a konečně se posadil.

Zeth si chtěl do Monata rýpnout a zeptat se kdo to jídlo uvařil, ale když si uvědomil, jaká uvolněná nálada u stolu panuje, rozhodl se mlčet.

„Až dojíš, Ai, tak pro tebe mám překvapení,“ ozval se Monato k dívce. Ai se úplně rozzářila, když to uslyšela.

„Co máš vlastně v plánu dělat celé ty tři dny?“ zajímal se Zeth. Teprve teď mu došlo, že Monato určitě nehodlá jen tak vysedávat na zahradě.

„Uvidíš,“ usmál se tajemně Monato a Zeth cítil, jak rudne. Ten mladík na něj měl mnohem větší vliv než se doposud domníval. Jen kdyby tak věděl proč.

Jakmile dojedli a odnesli nádobí do kuchyně, vzal Monato Ai za ruku a vedl ji k jedné ze zamčených místností. Zeth je zvědavě následoval, protože sám chtěl vědět, jaké překvapení Monato pro dívku připravil.

Když mladík odemknul, Zethovi spadla brada. Zamčená místnost byla totiž nádherným dětským pokojem. Nebylo to však množství hraček, které Zetha okouzlilo, ale projekce na zdech i stropě. Netušil jak, ale celý pokoj zdánlivě byl uprostřed louky a na stropě bylo nebe se zářícím sluncem. Ai vypadala stejně překvapeně jako senior a nadšeně pištěla. Monato se k ní sklonil a něco jí pošeptal.  Dívka vešla dovnitř a vzápětí se celý pokoj ponořil do tmy a projekce se změnila. Všude zářily hvězdy, v rohu místnosti byl i měsíc a stropem prolétala kometa. Když Ai rozsvítila, vrátila se louka.

Monato se spokojeně usmál a otočil se k Zethovi: „Teď si konečně můžu dát kafe, chceš taky?“

Zeth se vzpamatoval a následoval Monata do kuchyně. „To byl tvůj pokoj?“

„Jo, nejdřív můj a později společný s Honestou. Myslím, že než to Ai celé prošmejdí, bude večer,“ uchechtl se Monato a zapnul varnou konvici. Připravil hrnky a začal v koši se zásobami hledat kávu. Našel ji přesně ve chvíli, kdy konvice dovařila. Zeth ho pozoroval a nepletl se mu do práce, předpokládal, že příprava kávy je Monatovou parketou.

„Omlouvám se. Měl jsem ti říct, že na tebe všichni budou zírat. Nemyslí to zle, jsou jen zvědaví a překvapení. Všichni jsou to moc milí lidé,“ pronesl mladík, zatímco naléval vodu do hrnků.

Zeth na něj překvapeně pohlédl, ale než stihl cokoliv říct, Monato pokračoval: „Honesta mi byla blízko od narození, takže se nikdo nikdy nedivil, když se se mnou objevila, ale většina lidí mě zná a ví, že nejsem zrovna přátelský typ, proto je tvoje přítomnost překvapuje. Jsou si taky vědomi toho, že musíš být zvláštní člověk, když jsem tě sem přivedl. A to jsi. Nikdo kromě Honesty nikdy nebyl natolik paličatý, aby snášel moje nálady a přesto se se mnou dál bavil. Už jsem ti to říkal, těch pár, kteří se se mnou chtěli opravdu bavit, to nedokázali vydržet. Vzhledem k tomu, že jsem tě mohl posílat do háje pořád dokola a ty ses stejně nevzdal, tak máš plné právo tady být. Řekl bych, že všichni spíš čekali na reakci mého strýce, ale jelikož žiješ a ani jsem nedostal holí po hlavě, tak tě budou brát jako samozřejmost, stejně jako berou Honestu.“

Senior na Monata chvíli koukal jako na blázna a pak mu konečně došlo, co všechno vlastně mladík řekl. Měl právo tady být, protože vydržel a neutekl při prvním Monatově vzteku, to znělo rozumně. Pak si však uvědomil, co mu v celém tom vysvětlování nesedí.

„Tvůj strýc je tady?“ vyhrkl a přemýšlel, jak by se měl chovat k někomu s takovým postavením. K jeho překvapení se však Monato rozesmál.

„Kdyby tady byl Moren, tak bych sem nepřijel a rozhodně by mě nezajímalo, co si o tobě myslí. Můj otec měl dva bratry a jednu sestru. Mluvím o mém druhém strýci, Normovi, který tady žije.“

„Ten muž s tou holí?“

„Jo, to je on,“ odvětil Monato a začal mýt nádobí. „Zásoby a dnešní jídlo nám připravil taky on. Na rozdíl od Morena, Norma jsem vždycky měl rád.“

„Měl jsem divný pocit, když si mě prohlížel,“ pronesl tiše Zeth a začal utírat talíře, které Monato odkládal na linku.

„Pocit, že ti vidí až do žaludku a nemá tě rád, že? Tímhle pohledem strašil veškeré mé spolužáky ze zdejší základky. Je to jeho zvyk, protože mě tady dečka moc neměli v lásce a než jsem se naučil sám bránit, tak to byl vždycky on, kdo za mě řešil problémy. Jinak je spíš jako Honesta, pořád veselý a nad věcí,“ odpověděl Monato.

„Myslel jsem, že ti spolužáci podlézali,“ byl zmatený Zeth.

„V Puris ano, ale tady jsem byl cizinec z bohaté rodiny. Docela dlouho mě nemohli ani vystát. Mysleli si, že jsem rozmazlený fracek a všechno, včetně známek, si koupím. Až když jsem dostal přímo před školou pořádný výprask od Norma, tak se jich se mnou pár začalo bavit.“

Zeth jen zakroutil hlavou. Celý Monatův život mu přišel zmatený a neuvěřitelný, a to znal jen pár částí. Mladík byl mladší než on, přesto toho měl prožitého více než mnozí dospělí. A ať o sobě říkal cokoliv, v jádru to byl dobrý člověk, tím si byl Zeth jist.