Zeth netušil, jestli Monato opravdu spí nebo jen odpočívá, ale pochopil, že o další rozhovor nemá zájem. Nikdy ho ani ve snu nenapadlo, že by Monato měl tak významného příbuzného. Většina lidí, které znal, se snažila, aby z příbuzenských vztahů vytěžila co se dalo, ovšem mladík opět vybočoval z řady a mlčel. Nebyl snad den, kdy by Zetha něčím nepřekvapil.

Co však senior opravdu nedokázal pochopit, byla Monatova snaha ukázat se v horším světle než opravdu byl. Na vlastní oči viděl, že se dokázal chovat jako opravdu nesnesitelný parchant, ale zároveň dělal spoustu prospěšných věcí a rozhodně mu nechyběl smysl pro spravedlnost. Proč tedy tak často poukazoval na své špatné stránky? Jediné rozumné vysvětlení, které Zetha napadalo, byl Monatův pokus všechny od sebe odehnat. Nechtěl, aby se k němu někdo přiblížil, přesto vzal Zetha na výlet, jaká ironie.

Senior se tiše uchechtl. Byl příliš tvrdohlavý a cílevědomý, jeho Monato odehnat nedokáže. Musel by udělat něco nepředstavitelně zlého, aby se Zeth stáhl, protože zatím i přese všechny své špatné vlastnosti, k sobě seniora naopak přitahoval.

Zadíval se z okna a údivem otevřel pusu. Spousta stromů měla červené listy, některé i kmeny, na poli rostly jakési rostliny s rudými květy a říčka, kolem které zrovna projížděli vypadala, že je taky červená! Několikrát zamrkal, aby se přesvědčil, že nemá halucinace a užasle si povzdechl. Něco tak nádherného a zvláštního v životě neviděl!

„Už víš, proč se tomuhle území říká Rudé pláně?“ ozval se Monato, který jeho úžas sledoval přivřenýma očima.

„Jak je to možné? Že listy a květy, tomu bych ještě rozuměl, ale kmeny a dokonce řeka?“ zeptal se Zeth s neskrývaným zájmem.

„Mezi obyvateli se ještě dnes předávají historky a dávných bitvách a nesmírném množství prolité krve, které způsobilo tuhle anomálii. Samozřejmě to jsou jen historky. Půda na zdejším území je do velké hloubky přesycena antokyany, proto se postupem času zbarvila i kůra stromů a řasy rostoucí ve vodě. Cokoliv zde zasadíš se po pár letech zbarví do červena, přitom to nemá vliv na kvalitu jednotlivých rostlin,“ vysvětlil Monato a připadal si jako učitel na přednášce, když viděl jak Zeth hltá každé jeho slovo.

„Ale antokyany přece nezpůsobují pouze červenou barvu? A jak se vlastně mohlo takové množství dostat do půdy, to přece není možné!“ přemýšlel Zeth nahlas.

„Půda je zde hodně kyselá, proto červená barva. Jak a proč, to neví ani vědci a popravdě, myslím, že to ani není důležité. Některé věci je lepší příliš nezkoumat a brát je takové jaké jsou. Koneckonců, trocha tajemství dělá věci krásnější,“ odvětil Monato a protáhl se. Pak si dřepl k Ai a sundal jí sluchátka z uší.

„Vstávej princezno, už budeme vystupovat,“ jemně s ní zatřásl. Dívka něco zamručela a spala dál.

„Hej, budíček!“ zvýšil trochu hlas a lehce ji štípl. „Až budeme doma, tak klidně můžeš jít spát, ale nejdříve musíme dojít nahoru a do toho kopce tě ani já ani Zeth tahat nebudeme.“

Ai znovu zamručela, ale začala se pomalu zvedat. Když se konečně posadila, rozespale si oba mladíky prohlížela.

„Jsem unavená,“ pronesla tiše a Monato se smutně usmál.

„Já vím. Už to není daleko,“ řekl Monato zatímco jí spravoval vlasy, které jí padaly do očí.

„Chce se mi spinkat,“ špitla znovu Ai. Zeth zrovna chtěl navrhnout, že dívku ponese, ale Monato měl zřejmě stejný nápad.

„Tak dobře, ponesu tě, souhlasíš?“ povzdechl si mladík a dívenka téměř v polospánku přikývla.
Monato přešel k batohu a k Zethovu překvapení, si sundal mikinu. Senior cítil, jak se mu hrne červeň do tváří a raději odvrátil zrak. Nikdy dřív neviděl Monata bez mikiny nebo bundy, natož v upnutém tričku, které zvýrazňovalo každý jeho sval. Zhluboka se nadechl, aby se znovu na Mona podíval a zjistil, že mladík z batohu vytáhl lano, ze kterého několika uzly udělal něco jako sedátko pro Ai.

„Proč s sebou proboha taháš lano?“ optal se, zatímco sledoval, jak si mladík ono sedátko nasazuje na ramena.

„Síla zvyku,“ pokrčil rameny, „když jedu sám, trávím spoustu času v lese a na skalách. Zjistil jsem, že si lano balím už automaticky a minulý týden jsem ho stejně jako teď, použil jako nosítko, aby mi neupadly ruce.“

Monato se zrovna chystal nasadit si batoh, ale Zeth ho zarazil: „Vezmu ti ho. Přece nepotáhneš malou i bágl.“

Mladík zvedl pochybovačně obočí: „Jsi si jistý? Můj batoh je určitě o hodně těžší než ten tvůj. Nemám problém nést Ai i batoh, jsem zvyklý.“

Zeth zkusil Monatův batoh zvednout a zašklebil se: „To vypadá, že táhneš cihly. Není to tak hrozné, hodím si ho na záda a svůj přes rameno.“

Monato ho chvíli udiveně sledoval než konečně promluvil: „Děkuji.“

„Není za co. Konečně aspoň můžu být prospěšný,“ zasmál se Zeth.

Monato si s povzdechem znovu dřepl k Ai, která mezitím usnula. Nasadil jí zpět masku a sluchátka a vzal ji na ruce. Jednou rukou zručně prostrčil dětské nožky otvory v provizorním sedátku a za dívčiny zády zacvakl karabinu, aby se mu nekymácela ze strany na stranu. Ai ho automaticky objala kolem krku zrovna ve chvíli, kdy vlak začal brzdit.

Mladík se otočil na seniora: „Můžeme?“

Odpovědí mu bylo lehké přikývnutí doprovázené zářivým úsměvem.