Senior spal a Ai, ta malá zrádkyně, spala u něj na klíně. Monato je pozoroval a přemýšlel, do jaké šlamastiky se to vlastně dostal. Mohl si namlouvat co chtěl, mohl sám sebe přesvědčovat a snažit se ignorovat realitu, ale faktem zůstávalo, že historie se jednoduše opakuje. Tak, jako ho dokázal pobláznit Varm, stejně tak se dokázal dostat Zeth do jeho srdce. Moc dobře věděl, o čem Honesta mluvila, přesto se jeho kamarádka částečně mýlila. Už nějaký čas si byl vědom toho, že od Zetha mu žádné nebezpečí nehrozilo. Rozhodně ne takové, které by mohlo způsobit něčí smrt.

Jenomže Monato se nepovažoval za zrovna dobrého člověka. Ano, pokud to bylo v jeho silách, rád pomohl tam, kde bylo potřeba. K lidem, kteří mu byli blízko se snažil chovat alespoň přiměřeně hezky, ale tím jeho dobré vlastnosti končily. On sám se často označoval za zmetka a hajzla. Uměl být krutý, pro nadávky nechodil moc daleko a neměl problém rozdávat rány. Pokud by tohle všechno nebylo důvodem k tomu, aby se stranil, tak jeho povolání rozhodně důvodem bylo.

Člen tajných vládních složek, specialista sloužící pod Propenem. Pod pojmem specialista si každý představí něco jiného, ale Monato pochyboval, že kdokoliv tuší, co jsou tihle lidé zač. Jak nebezpeční jsou, jak nebezpečný je on sám.

Povzdechl si a zadíval se na krajinu za okny. Jak se k tomuhle vlastně dostal? Když byl dítě, myslel si, že ho strýc chce naučit něco ze svých dovedností, ale jak stárnul, uvědomoval si, jak moc se mýlil. Všechny ty tréninky a přednášky měly jediný účel a to připravit Monata na jeho budoucí povolání. Nikdo se ho na nic neptal, jednoduše rozhodli za něj. Byla to dohoda mezi Monatovými rodiči a jeho strýcem a jemu nezbývalo nic jiného, než se podřídit. Nikdy se mu nepodařilo zjistit, proč to rodiče udělali, jen se stále uklidňoval tím, že k tomu měli vážný důvod.

Dříve to bral jako samozřejmost, která k němu prostě patří, jako další tajemství, které si musí střežit, ale nijak zvlášť se tím netrápil. Za ta léta, kdy prožil všechny možné katastrofy mu tohle připadalo jako maličkost. Až do teď. Mít tajemství před Honestou bylo mnohem jednodušší než je mít před Zethem. Honesta jednou odejde a bude žít svůj život bez Monata, takže ji nebude trápit svými problémy. Jenomže Zeth momentálně nevypadal na to, že by hodlal Monata opustit, spíše naopak. Mladík nebyl slepý a hluchý, aby neviděl totéž co ostatní a co mu řekla i Honesta. Zeth ho měl rád a Monato to věděl. Problém byl, že nevěděl co s tím. Možná, kdyby byl obyčejný student, mohl by věci nechat jen tak plynout, přesně jak tvrdil Honestě, jenomže tím nebyl. Už teď se mu nezamlouvalo, aby Zethovi říkal, že jde do práce a přitom míří jen na poradu do střediska tajných složek nebo na povinný trénink. Co bude tvrdit až pojede na nějakou misi? Byl sice zmetek, ale neměl potřebu přidělávat svému okolí starosti.

Kdoví kam by se ve svých myšlenkách dopracoval, kdyby ho z rozjímání nevyrušil hlas na druhém konci vagónu: „Dobrý den, další zastávka je konečná. Pro pokračování je nutné povolení.“
Musel se ušklíbnout. Jak to tak poslouchal, bylo mu jasné, že hraniční stráž je jeho oblíbený voják a soudě dle hlasu je ze své práce pěkně otrávený.  

„Kde jsme?“ ozval se Zeth, kterého hlas vojáka vzbudil.

„Skoro na hranicích. Čeká nás poslední zastávka, pak už pojedeme až do Vony,“ odvětil Monato, zatímco vytahoval z batohu povolení.

„To je průvodčí?“ zeptal se senior na hlas, který se k nim přibližoval.

„Ne, hraniční stráž. Průvodčí nemá pravomoc kontrolovat povolení,“ vysvětlil Monato a Zeth se zašklebil: „Zní docela nepříjemně.“

„Ani se nedivím. Šest dní v týdnu prochází vlak sem a tam a mele jedno a to samé, to by mě taky nebavilo. Lidí za hranice jede natolik málo, že se z jeho služby stal nechutný stereotyp,“ usmál se na Zetha a nasadil si kapuci. „Trochu mu tu směnu oživíme.“

Zeth netušil, co má Monato v plánu, ale nevyzvídal. Místo toho pohlédl na dívku, která si z něj udělala polštář. Jelikož měla sluchátka, tak ji nic nevzbudilo a dál klidně spala. Trochu jí záviděl ten klidný spánek, protože on sám měl spaní protkané všemi informacemi, které se toho dne dověděl.

„Dobrý den, další zastávka je konečná. Pro pokračování je nutné povolení,“ ozval se ve dveřích hlas hraniční stráže. Zeth se na něj podíval a částečně pochopil Monatova slova. Mladík, přibližně v jeho věku, vypadal, že by dělal cokoliv jiného raději než aby jim oznamoval, že jsou na hranicích. Líně se opíral o rám dveří jejich kupé a sledoval je nepříjemným pohledem.

„Tomu tedy říkám přístup k práci,“ promluvil Monato a pomalu si sundal kapuci. Zeth jeho jednání nechápal, ale když se podíval na stráž bylo mu jasné, že se buď znají nebo na Monatově jménu opravdu bude něco hodně výjimečného.

Mladík se okamžitě narovnal, otrávený výraz změnil na profesionální kamennou tvář a jakmile promluvil, jeho hlas byl plný úcty: „Omlouvám se, pane. Vaše povolení, prosím,“ pronesl a Zethovi málem spadla brada. Co je ksakru Monato Rid zač, že s ním hraniční stráž mluví jako s nějakým vysoce postaveným člověkem?

Monato mladíkovi podal povolení a zároveň vytáhl z peněženky jakousi kartu, kterou Zeth nepoznával. Nevypadala jako běžná identifikace ani jako zdravotní karta.

„Pohraniční velitelství v poslední době často posílá inspekce, měl by sis dávat pozor,“ pronesl Monato. Tón jeho hlasu byl natolik autoritativní, že se od něj Zeth nevědomky odtáhl.

„Ano, pane! Děkuji, pane,“ odpověděl voják a dál kontroloval povolení. U posledního listu se zarazil a nevěřícně se podíval na Monata.

Lehce se mu třásl hlas, když promluvil: „Při vší úctě, pane, je naprosto nereálné, aby to dítě patřilo k vám.“

Monato nejprve střelil pohledem po Zethovi a pak teprve odpověděl hlasem, ze kterého arogance přímo odkapávala: „Základní a velmi důležitou dovedností hraniční stráže je umění číst dokumenty až do konce, aby se předešlo možnosti předložit falešné povolení, ovšem mám pocit, že jsi se zastavil u třetího řádku. Neumíš číst nebo jsi snad zapomněl jak plnit své povinnosti?“

Mladik zrudnul a znovu se začetl do povolení. Zeth viděl, jak se mu změnil výraz, když dočetl papír do konce.

„O-omlouvám se, pane,“ podal Monatovi papíry, „přeji příjemnou dovolenou, pane.“ Mladík kvapem opustil jejich kupé a Zethovi zůstala spoustu otázek na které se nemohl zeptat, protože si byl stoprocentně jist, že nedostane odpověď. Možná by ho to mělo štvát, ale nějakým způsobem se mu to tajemno kolem Monata líbilo.