Když se Zeth poprvé chystal do Centra za Monatem byl nesmírně nervózní, přestože se jednalo jen o pomoc při opravě oken. Naopak dnes, když ho čekal několikadenní výlet s Monatem a Ai na neznámé místo, byl naprosto klidný. Nevěděl co ho čeká, kam se vydají ani co Monato plánuje, přesto si byl jist, že nemá z čeho mít obavy. Vlastně se opravdu těšil. Věřil, že ho čeká nejlepší výlet za poslední rok.

S tímhle pocitem vyšel z domu a se širokým úsměvem zamířil k Centru. Ušel sotva pár kroků, když za sebou zaslechl známý hlas: „Zethe! Počkej na mě!“

Otočil se a pozoroval mladou dívku, jak se rychle proplétá mezi auty a míří k němu. Na malou chvíli pocítil zklamání, že Honesta nejspíše jede s nimi. Vzápětí se vzpamatoval a sám sebe v duchu napomenul za směr, kterým se jeho myšlenky ubíraly.

„Fujtajbl, málem jsem tě nestihla,“ funěla Honesta sotva k Zethovi dorazila.

„Mohla jsi přece jet rovnou k Centru, proč jsi běžela za mnou? Akorát budeš unavená ještě než vyrazíme,“ pokáral ji mírně Zeth.

„Co?“ vzhlédla Honesta zmateně. „Jak jako vyrazíme?“

Tentokrát byl zmatený Zeth: „Jedeš přece s náma, ne? Jinak bys nešla do Centra.“

Honesta konečně pochopila a zářivě se na něj usmála: „Ne, nejedu s váma. Jen něco nesu Monatovi a,“ na okamžik se odmlčela, aby sama sebe přesvědčila, že dělá správnou věc, „taky s tebou chci mluvit o Monovi.“

„Aha,“ vypravil ze sebe překvapeně Zeth. „A o čem přesně chceš mluvit?“

Honesta se rozešla směrem k Centru a Zeth ji s obavami následoval.

„Předpokládám, že nejsi ani hloupý ani slepý, takže jsi si určitě všiml, že Monato není úplně v pořádku,“ začala Honesta a Zethovi se z nějakého důvodu divoce rozbušilo srdce. Najednou si nebyl jistý, jestli chce vůbec slyšet, co mu dívka hodlá říct, ale Honesta už pokračovala: „Neřeknu ti, co přesně se s Monatem děje, to musí udělat on sám, ale jelikož ti z nějakého důvodu důvěřuje natolik, že tě bere s sebou na, pro něj, hodně důležité místo, tak tě nemůžu nechat úplně nepřipraveného.“

Dívka se zastavila a otočila se čelem k Zethovi, který ji napodobil a taky zůstal stát.

„Hodně zjednodušeně řečeno, Monato špatně spí, ale to tě dle jeho vzhledu už určitě napadlo,“ uchechtla se, když si všimla Zethova vítězného výrazu, „Samo o sobě to zní jako banální problém, ale bohužel není, přestože se s tím Mon naučil naprosto skvěle žít. První podstatná věc, o které musíš vědět je jeho náramek. Určitě sis všiml, že i když si ho přehazuje, vždy ho má nasazený. Ten náramek je pro něj životně důležitý, bohužel má taky svá negativa. Funguje na principu elektrických výbojů a stává se, že Monato se vzbudí s popáleninami. Ošetřuje se sám, ale nejsem si jistá nakolik kvalitně. Kdyby k něčemu takovému opět došlo, ošetři ho raději ty, věřím, že když se ho nebudeš vyptávat, dovolí ti to.“

„Počkej, počkej,“ zastavil ji Zeth, „kde bereš tu jistotu, že mi to dovolí a že já to vůbec zjistím?! Když vstane dříve než já, asi těžko o tom budu vědět!“

Honesta se usmála a s naprostou jistotou odpověděla: „Vím to, věř mi. Jsem si jistá, že ty by sis všiml včas a že Monato by ti dovolil ho ošetřit.“

„Když myslíš,“ odvětil Zeth, ale netvářil se, že by si byl jejími slovy jist.

„Druhá věc,“ pokračovala Honesta, „bez ohledu na to, v kolik hodin Monato půjde spát, nesmíš ho nechat spát moc dlouho. Musíš ho vzbudit nejpozději v devět hodin. Pochybuju, že jsi člověk, který spí do oběda, ale kdyby náhodou, tak alespoň natáhni budík nebo řekni Ai, ona je zvyklá na režim v Centru, takže určitě bude vzhůru. Monato potřebuje dodržovat zajetý rytmus a bylo by hodně špatné, kdyby ho měl rozhozený.“

Honesta se odmlčela, aby dala Zethovi čas na zpracování informací. Když si byla jistá, že senior pochopil vše, co mu řekla, sáhla do kabelky a vytáhla malé, šedé pouzdro.

„Přestože se už dlouho žádná nehoda nestala, musím tě upozornit i na poslední věc. Vždycky s Monatem jezdím já a na rozdíl od tebe spoustu věcí už poznám s předstihem, ale ty ještě Mona a jeho situaci tak dobře neznáš. Nejhorší možný scénář je ten, že se ti nebude dařit Monata vzbudit. V tom případě použiješ tohle a zavoláš na číslo, které je uvnitř. Stačí, když řekneš Monatovo jméno a že jste ve vesnici,“ podala bledému Zethovi pouzdro a pokračovala: „Je to stejné, jako inzulínová pera, jen s jinou látkou. Nevěřím, že by taková situace nastala, ale jistota je jistota.“

Zeth si nevěřícně prohlížel pouzdro, které mu Honesta podala. Snažil se pochopit vše, co mu jeho juniorka sdělila, ale myslí mu rezonovala jediná věta: ,Nebude se ti dařit Monata vzbudit.‘ Jak vážné musí být Monatovo onemocnění, když jen kvůli výletu si Honesta dala tu práci, aby ho upozornila na tolik věcí? Povzdechl si a schoval pouzdro do batohu. Když vzhlédl, zjistil, že Honesta je už pár metrů od něj. Několika kroky ji dohnal a zařadil se po jejím boku.

„Netušil jsem, že existuje taková nemoc,“ pronesl opatrně, protože netušil, kolik dalších informací mu bude dívka ochotna sdělit.

Honesta šla dál a Zeth si byl jist, že mu neodpoví, proto ho velmi překvapilo, když se znovu zastavila. Zkoumavě si ho prohlížela a nakonec si hlasitě povzdechla.

„Za tohle shořím v pekle,“ zamumlala polohlasně a pokračovala: „Žádná taková nemoc neexistuje, Zethe. Je to prostě něco s čím se Monato narodil. Jelikož to není nemoc, není ani léčba. Může se pouze udržovat ve zvládnutelném stavu a to Mon dokázal. Žije jako všichni ostatní a i když má někdy horší období, vždycky to překoná. Nechtěj ode mě vědět nic dalšího, už tak jsem toho řekla mnohem více než jsem měla.“

Věděl, že by se už na nic neměl ptát, kvůli Honestě i kvůli sobě, ale nedokázal mlčet: „Je to smrtelné?“

Mlčela. Popravdě netušila, jak by měla odpovědět, když se zrovna těmhle myšlenkám vždy snažila vyhnout.

„Honesto, odpověz mi! Je to smrtelné?“ Zeth na ni naléhal a dívka si uvědomovala, že je pro něj její odpověď zjevně hodně důležitá.

„To nikdo neví,“ odpověděla tiše.

„Ale? Vidím na tobě, že tam je nějaké ale,“ nedal se odbýt senior.

„Za určitých okolností a bez včasné pomoci ho to může zabít,“ dodala neochotně a sledovala, jak ze Zethova obličeje mizí veškerá barva. Senior si uvědomil, že se musí jednat o situaci, kdy by měl použít pero, které mu Honesta dala.

„Kolikrát? Kolikrát se takhle přiblížil smrti?“ zeptal se třesoucím hlasem.

„Než měl náramek, tak šestkrát. S náramkem jednou,“ odpověděla a se znovu nabytou jistotou pokračovala: „Nedělej z toho vědu, řekla jsem ti to jen, abych měla jistotu, že Monato bude v pořádku. Je natolik paličatý, že nějaká pitomá porucha ho nemůže skolit. Přestaň nad tím přemýšlet, protože to Monato rozhodně pozná a pak by se taky mohlo stát, že se na celé vaše přátelství vykašle. A to ani nechci vědět, co by udělal se mnou. Pojď nebo to nestihneš.“

Zeth si povzdechl a zavřel oči. Honesta měla pravdu, pokud bude příliš přemýšlet, Monato na to přijde. Nebude přemýšlet, ne teď. Počká, až se vrátí a teprve doma si všechny zjištěné informace projde jednu po druhé.