Neviděl Varma od chvíle, kdy od něj naposledy odešel a teď si nebyl jist, jestli bude mít odvahu jít na svou obvyklou procházku do Bela Te-ca a riskovat, že ho tam potká. Sám sobě byl k smíchu. Ještě před pár hodinami bojoval proti ozbrojeným vrahům z Takaty a teď neměl odvahu postavit se Varmovi čelem?
Povzdechl si a ohlédl se na skupinu kráčející za ním. Další výprava a další neúspěch. Ztratili dva muže, několik bylo zraněno, zajali tři následovníky Takaty, ale k nalezení Nea nebyli ani o krok blíže. Za těch osm let pohřbil tolik svých kolegů a zcela zbytečně.

Občas se opravdu divil, že se na něj jeho vlastní muži ještě nevykašlali a nešli sloužit pod někoho jiného nebo rovnou pod Nejvyššího. Byli to nejvěrnější vojáci, které kdy poznal a následovali by ho klidně do horoucího pekla. Měli totiž stejný cíl. Najít Nea a zabít čím jak největší množství mužů z Takaty. Celá jeho skupina Nea znala a nikdo se nehodlal vzdát šance na jeho záchranu.

Vstoupili do městské brány a procházeli uličkou, kterou jim utvořili obyvatelé horního města. Někteří byli jen zvědavci, ale většinu tvořily rodiny vojáků, kteří se vraceli. Sunon se na ně málokdy díval, protože jeho nikdo nevítal. Žádné spojení neměl, otec se s ním už léta nebavil, matka byla po smrti a jeho bratr vězel někde v zajetí. Výjimečně přejel obyvatele letmým pohledem a dech se mu zatajil, když mezi nimi spatřil Varma, který se na něj usmíval a ani náznakem nedával najevo, že by mezi nimi došlo k nějaké rozepři. Sunon měl problém zachovat neutrální výraz a kráčet dál k sídlu Nejvyššího.

Dav je následoval až bělostné budově, před kterou stál modře oděný muž s přísným výrazem, jejich Nejvyšší. Když zastavili, lidé je obstoupili a Sunon téměř přesně věděl co bude následovat. Udělal dva kroky vpřed a poklekl.

„Nejvyšší, bojová skupina dvě hlásí návrat z mise v terénu. Máme dva mrtvé, osm zraněných a tři zajatce,“ pronesl předpisově vrchní velitel.

„Ví něco?“ otázal se Nejvyšší.

„Ne, pane,“ odpověděl Sunon a sevřel ruce v pěst. Neměl rád neúspěch.

„Vykonej popravu a přijď za mnou,“ pronesl znechuceně Nejvyšší a odešel.

Sunon se zadíval na znaménko na ruce, ukrývající jeho svatou zbraň a pomyslel si: ‚Pořádně se dívej, Varme, k jakému člověku chováš náklonnost.‘ Povzdechl si a v jeho ruce se rázem objevil oboustranný meč. Než si kdokoliv stihl všimnout jeho pohybů, zajatci se skáceli mrtví k zemi.

„Postarejte se o raněné a zajistěte důstojný pohřeb pro mrtvé, o tyhle se postará soud. Pak si pořádně odpočiňte, odvedli jste dobrou práci,“ pronesl k vojákům a vydal se do budovy za Nejvyšším. Mluvil se svým nadřízeným často, přesto měl pocit, že tentokrát se mu jejich rozhovor nebude zamlouvat.

Vstoupil do spoře osvětlené místnosti, ve které kromě stolu, židlí a knihovny nebylo vůbec žádné vybavení. Nejvyšší stál u okna s rukama za zády a pozoroval pracovníky soudu, jak odklízí popravené zajatce.

„Pane, jsem zde,“ pronesl tiše Sunon a Nejvyšší se okamžitě otočil.

„Posaď se, Sunone,“ ukázal na židli, ale sám zůstal stát. Jakmile se vrchní velitel posadil, Nejvyšší znovu promluvil: „Rozhodl jsem se ukončit pátrání po Neovi a prohlásit ho za mrtvého.“

Sunon na něj vyděšeně pohlédl a měl pocit, že se ocitl ve hodně špatném snu. Hlas se mu třásl, když promluvil: „Nemůžeme ho přestat hledat, pane! Nemáme žádný důkaz o tom, že je mrtvý!“

„Ale nemáme ani žádnou jistotu, že žije. Vím, jak se cítíš, protože Neo nebyl jen můj podřízený, ale především přítel. Nemohu však přehlížet názory soudu i zástupců ostatních měst, kterým se nezamlouvá, že tolik let věnujeme hledání ztraceného vojáka, které nepřináší žádné ovoce. Podle některých názorů, si nedokážeš plnit své povinnosti, protože se věnuješ hledání svého bratra. Jediným způsobem, jak dál pátrat by bylo prohlásit Nea za zrádce a to nemohu udělat. Vzhledem k situaci potřebuji, aby ses věnoval jiným záležitostem,“ vysvětlil Nejvyšší, ale Sunon ho téměř nevnímal. Přál si rychle odejít, někam si zalézt a pořádně se opít.

„Pokud je to vše, mohu odejít, pane?“ otázal se bezbarvým hlasem.

„To není vše. Chci, abys přebral Neovo místo.“

Jeden šok vystřídal druhý a Sunon nevěděl, zdá se má smát nebo plakat. Nakonec vyhrála racionální část jeho mysli a začal jednat tak, jak se od něj očekávalo.

„Velice si vážím vaší důvěry, pane, ale na takovou pozici nejsem vhodný. Jsem mnohem užitečnější v terénu než zde za stolem. Pokud však mohu někoho navrhnout, pak můj zástupce by byl vhodným kandidátem. Žádný z jeho plánů ještě nikdy neselhal a i v nejnáročnějších podmínkách, dokáže zachovat chladnou hlavu a vymyslet vhodnou strategii,“ odpověděl pravdivě Sunon.

„Byl bych mnohem raději, kdybys to byl ty, ale nemohu tě nutit. Takata nám poslala podmínky za kterých je ochotna ustoupit. V opačném případě vyhlásí válku, takže velmi rychle potřebuji schopného stratéga,“ zamračil se Nejvyšší.

„Jaké podmínky? Pokud jsou svolní k jednání, mohlo by to být dobré znamení,“ odvětil vrchní velitel a jeho zájem o odchod opadl.

„Jejich podmínky jsou nesplnitelné, Sunone. Chtějí naprosto zrušit systém, kterým náš svět funguje a ke kterému vedla dlouhá a krvavá historie. Požadují mé odstoupení a obnovu diktatury a nejen to. Také bychom měli prostému lidu umožnit používat veškeré technologie, což je naprosto nepřijatelné,“ odpověděl pohrdavě Nejvyšší.

„Pane, vím, že mi to nepřísluší, ale smím říct svůj názor?“ optal se opatrně Sunon.

„Samozřejmě, tvůj názor mě vždy zajímá.“

„Při vší úctě, něco na jejich podmínkách přece jen je. Samozřejmě, nesouhlasím s vaším odstoupením, přestože u lidu nejste zrovna v oblibě, velkou část vašich kroků chápu. Ale ve své podstatě, není naše světové zřízení taky diktaturou? Vy sám jste hlavou celého světa a vám se zodpovídají jednotlivá města. Města mají své vlastní zástupce, ale všichni musí dodržovat pravidla, která vy nařídíte.  Co se týče lidu, nevidím problém ve sdílení technologií. Ušetřilo by jim to spoustu práce i zdraví. Podle mě, by se s těmito podmínkami dalo pracovat,“ sdělil svůj odvážný názor Sunon a k jeho překvapení se Nejvyšší hlasitě zasmál.

„Příliš mnoho času trávíš s lidmi dole ve městě, Sunone. Říkáš, že se s těmito podmínkami dá pracovat? Ano, určitý druh diktatury máme, ale ani zdaleka se nejedná o takové vedení jaké si představuje Takata. Ale dát lidem technologie? Uvědomuješ si vůbec, co by to znamenalo? Jak dlouho by trvalo, než by lidé použili technologii proti jejím tvůrcům? Dokud lidé nemají čím bojovat, tak nebojují. Dát jim technologie je totéž jako dát jim zbraně. Samozřejmě, jsou věci, které by jim ulehčili práci, ale co by pak dělali s volným časem? Výtržnosti. Uvědom si, že právě díky našemu přísnému systému a nedostupnosti technologických vymožeností máme téměř nulovou kriminalitu. Věznice v našem městě má pouze třicet míst, ale ještě nikdy nebyla zaplněná. Nemusíme řešit žádné zločiny, díky čipům jsme vymazali rozvody a snížili počet nemanželských dětí nebo sirotků, což bylo taky velké procento potencionálních kriminálníků. Jakmile budou mít čas a možnost, celý tenhle systém padne,“ rozohnil se Nejvyšší. „Jsi nejlepší voják, kterého v tuhle chvíli máme a to právě díky tvému nelítostnému postoji, ale čas strávený s některými lidmi tě příliš ovlivnil a proto přemýšlíš jako běžný člověk, ne jako voják. Jsi velitel armády a na akademii učíš budoucí vojáky, tak na to nezapomínej a chovej se podle toho, Sunone!“

„Ano, pane,“ tiše přitakal Sunon. Nečekal na povolení a opustil místnost. Když byl venku, pohlédl k oknům, za kterými se nacházel Nejvyšší a povzdechl si. Bylo to poprvé, kdy u něj viděl takový výlev, který hraničil s fanatismem. Lidé mají pravdu, Nejvyšší zapomněl na to, že taky býval obyvatelem dolní části města.

Monato se probudil a zjistil, že usnul v křesle. Ještě v polospánku přešel k posteli a hned jak si lehl, znovu upadl do tvrdého spánku.