Pozoroval spícího seniora a zoufale se snažil uspořádat myšlenky, které se mu honily hlavou. Jedna jeho část mu stále připomínala Varma a jeho zradu, zatímco ta druhá brala Zetha prostě jako Zetha. Ve výsledku byl Monato zmatený jako lesní včela ve městě a řešení bylo v nedohlednu. Nevěděl, zda má být za cestu se Zethem rád nebo ji proklínat, protože to vlastně nebylo tak hrozné jak předpokládal. Měl dojem, že se ani nemusel snažit, přesto se se Zethem bavil jako s kýmkoliv jiným a nevadilo mu to. To však považoval za děsivé. Veškerá jeho snaha držet si Zetha od těla byla pryč a Monatovi zůstaly na výběr pouze dvě možnosti. Buď se obrní trpělivostí a znovu postaví mezi sebe a Zetha zeď nebo se vzdá a nechá věci plynout svým vlastním tempem.

Unaveně si promnul obličej a povzdechl si. Cítil se příliš unavený na přemýšlení a pohled na seniora ho stejně rozptyloval. Zavřel oči a téměř okamžitě se propadl do neklidného spánku doprovázeného noční můrou.

Chvíli mu trvalo, než si vzpomněl co se stalo. Okamžitě se mu rozbušilo srdce a oči se začaly zalévat slzami. Tiše se plížil mezi keři, aby se podíval, jak dopadla jeho vesnice. Snažil se nevydat ani hlásku, ale jeho dětské ruce byly rozedrány do krve, stejně tak i kolena a ze rtů mu vycházelo tichounké sykání. Díry na kalhotách, které mu máma poctivě zalátala byly zase stejně velké jako dřív a košile na jeho vychrtlém těle směšně visela.

Trvalo mu dost dlouho než se doplazil na kraj lesa a rozhrnul křoví. Jejich dům, který stával hned u lesa, tam už nebyl. Zůstalo jen pár ohořelých prken. Otec ležel opodál a máma nebyla nikde k vidění. Všude se to hemžilo překupníky.
Musel rychle utéct. Začal couvat a když byl dost daleko, postavil se a rozběhl se do hloubi lesa. Moc dobře věděl, že jestli ho chytí dopadne stejně jako ostatní děti z vesnice. Hladověl však příliš dlouho, proto daleko nedoběhl. Po chvíli začal klopýtat až nakonec upadl a neměl sílu se znovu zvednout. Ani pud sebezáchovy nebyl silnější než hlad, kterým tak dlouho trpěl.

Pár metrů před sebou spatřil malé, červené bobulky a začal k nim lézt. Netušil, zda jsou jedlé, ale bylo mu to jedno. Chtěl se jen najíst a pak utéct někam, kde nebude hlad a překupníci.

Najednou se ozvalo hlasité cvaknutí a jeho tělem se rozlila nesnesitelná bolest. Svůj vlastní křik slyšel jako by zdálky a než se propadl do tmy uvědomil si, že past do které se právě dostal, nastražili před několika dny s jeho otcem v domnění, že se do ní chytí nějaká zvěř.

Monato se s trhnutím probudil a dezorientovaně se rozhlédl. Hned vzápětí si uvědomil, že není chycený v pasti v lese, ale se Zethem ve vlaku. Když si promnul tváře zjistil, že je má mokré od slz. Rychlým pohledem zkontroloval Zetha a odešel na záchod.

Jakmile zavřel dveře kabinky, svezl se na zem a roztřásl se tichými vzlyky. Plně si uvědomoval absurdnost reakce svého těla, ale netušil jak proti tomu bojovat. Cítil všechny emoce, které ho tenkrát jako dítě doprovázely a nechápal, proč se tahle vzpomínka vůbec objevila.

Byl to nejkratší život, který si pamatoval. Jejich země trpěla hladomorem a mezi vesnicemi chodili překupníci a brali rodičům živé děti. Zpočátku je kupovali a tvrdili, že je vezmou na místo, kde nebudou trpět hladem. Byla to jedna velká lež, děti zabíjeli a prodávali vrchnosti jako kvalitní maso. Po čase se už ani neobtěžovali rodičům platit a jednoduše jim děti ukradli a všechny, kteří se jim postavili do cesty, zabili. Nikdy dřív si na tenhle život nevzpomněl a možná to bylo důvodem, proč reagoval tak přehnaně.

Po nějaké době se mu podařilo uklidnit natolik, aby se dokázal postavit, aniž by se třásl. Pohled do zrcadla byl vskutku žalostný. Nejenže byl bledý jako stěna, ale pod očima, které měl od pláče rudé a oteklé, se vyjímaly tmavé kruhy. Pustil vodu a počkal, až poteče úplně ledová. Několikrát si opláchl obličej a přesvědčil se, že lepší už to nebude.

Když se vrátil, Zeth byl vzhůru a s obavami se na něj podíval: „Jsi v pohodě?“   

„Jasně,“ odvětil ne příliš přesvědčivě Monato.
Zeth si ho ještě chvíli zkoumavě prohlížel, ale nakonec se rozhodl se v Monatově vzhledu nešťourat. Nechtěl se zbytečně hádat nebo zase Monata naštvat.

„Spal jsi? Nebo jsem chrápal moc nahlas?“ optal se s úsměvem svého juniora.

„Jenom chvilku, nerad spím ve vlaku. Bojím se, že zaspím. Mimochodem, chrápal jsi tak, že se na tebe přišel podívat průvodčí,“ odpověděl Monato.

„Fakt?“ zhrozil se Zeth a schoval si obličej do dlaní. „Zas taková ostuda.“   

„Právě jsem našel nového adepta na utahování si. Ty jsi fakt strašně důvěřivej chlap, víš o tom? Ani jsi necekl,“ protočil oči Monato.

Zeth zvedl hlavu a zamračil se: „Tak tohle opravdu nebylo hezké, rozhodně si to budu pamatovat. A já si myslel, že jsem fakt zas chrápal na celý vlak.“

„No naběhl sis sám a já díky tomu vím, že chrápeš,“ zasmál se Monato, „i když pochybuju, že budeš horší než Hony. Vždycky vím, když u mě spí, protože ji slyším až na chodbu.“

„Kecáš! Holka nemůže dělat takový kravál!“ smál se Zeth a úplně zapomněl, že si z něj junior vystřelil.

„Nekecám, je to děs a čím je starší, tím chrápe hlasitěji.“

„Úplně mě děsíš. Neumím si představit, jak to bude vypadat, až pojedeme na nějaký výlet nebo expedici. To bude katastrofa“, představoval si vedoucí senior.

„Nebude. Když jedeme pryč, tak si bere jakousi blbost na nos, aby nechrápala,“ uklidnil Zetha Monato.

„To mi spadl kámen ze srdce,“ usmál se Zeth a zadíval se z okna na míhající se krajinu.

Na rtech mu hrál jemný úsměv, když si uvědomil, že právě teď v tuhle chvíli se cítí spokojeně. Strávil s Monatem půlku noci a stále žije, a to se vzhledem k Monatově běžné odtažitosti, dalo považovat za úspěch.