Monato se ztratil ve svých myšlenkách a ani si neuvědomil, že přestal mluvit. Několikrát už zažil situaci, kdy natrefil na příběh, který v některém předešlém životě zažil a stejně tak tomu bylo i teď. Když poprvé navštívil princův chrám a četl jeho příběh, který tam byl vystaven, nijak zvlášť se s ním nezaobíral. Jenomže když ho teď sám vyprávěl, celou tu situaci viděl před očima, jako kdyby tam znovu byl. Přemýšlel, jestli tehdy neudělal chybu, když Mancuse učil šermu a dovolil mu vrátit se zpět do města. Možná, kdyby on sám palác neopustil, mohl na prince dohlížet a třeba by nemusel být svědkem jeho smrti. Monato věděl, že čas jednoduše nemůže vrátit a co se stalo se prostě stalo, ale stejně ho princův osud trápil.

„Jsi v pohodě?“ vytrhl Monata ze zamyšlení Zethův hlas.

Monato se vzpamatoval a odpověděl: „Jo, jsem v pohodě. Jen jsem se zamyslel. Kde jsem skončil? Jo, už vím! Fu dorazil k hlavní bráně.“ Lehce si odkašlal a pokračoval ve vyprávění, úspěšně ignorujíc Zethův podezřívavý pohled.

„Když Fu viděl, jak princ bojuje a dokáže se ubránit i proti přesile, zachvátily ho obavy. Díky svému postavení osobního strážce, mohl být princovi nablízku, ale teď, když se princ dokázal bránit, nebylo jeho služeb potřeba a to bylo Fuovou největší noční můrou. Princův odchod ho hluboce ranil a Fu po celou dobu hledal možnost, jak utéct a prince hledat. Teď si však nebyl jist, jestli nebude trpět mnohem více, když bude Mancuse sledovat z povzdáli než když ho na očích neměl vůbec. Jeho obavy však byly zbytečné. Tak jako Fu z celého srdce miloval prince, tak i Mancus měl ve svém srdci svého osobního strážce. Princovo štěstí nemělo možnost trvat příliš dlouho, protože zde stále byl král, který svého syna nenáviděl více než cokoliv jiného. Ač se na oko tvářil jako pyšný otec, jásající nad návratem prince, v ústraní spřádal plány, jak se Mancuse zbavit. Král byl nejen chytrý, ale také krutý a rád si užíval utrpení ostatních. Určitě si pamatuješ, že se o rodě Manů mluvilo jako o krvavém a bláznivém rodě.“

Zeth využil chvilky, kdy se Monato odmlčel a zeptal se na to, co mu nedávalo smysl: „Proč se chtěl král zbavit prince? Vždyť to byl vlastně ideální nástupce. Dokázal chránit království, dbal na prostý lid a byl inteligentní. Jaký měl důvod ho tolik nenávidět?“

Monato se nevesele zasmál a odpověděl: „Jeho důvod byl prostý. Mancus se příliš podobal královně matce nebo spíše jejím dvěma bratrům a proto ho král tolik nenáviděl. Rod Han, ze kterého královna pocházela měl zcela rozdílné priority. Zatímco Manové se soustředili na války a královskou pokladnu, Hanové byli učenci a snažili se ulehčovat život prostého lidu. To je vlastně odpověď i na to, proč korunní princ nebyl vhodným nástupcem. Nezajímalo ho bohatství a blahobyt vrchnosti. Král si byl jist, že Marina je mnohem vhodnější než Mancus, přestože i ona měla povahu své matky, kterou však na rozdíl od svého bratra, nikdy neukazovala.“

„Takže se rozhodl zbavit prince a nástupcem zvolit princeznu?“ podivoval se Zeth.

„Nejen to. Rozhodl se do svých plánů zatáhnout i Fua. V historii Manů se vše řešilo vraždami. Každý výnos, který některý z králů vymyslel se týkal trestů formou smrti. V době Mancuse platilo víceméně pravidlo oko za oko, zub za zub. Byl to naprosto nesmyslný řád. Uvedu ti příklad. Manžel princezny zabije krále, aby byl potrestán musí ho sama princezna zabít. Jenomže za situace, kdy není plnohodnotnou nástupkyní trůnu je vinna vraždou svého chotě. Pak musí právoplatný nástupce princeznu zabít. Teprve pak by mělo být vše v pořádku.“

„To je totální kravina. Proč teda rovnou vraha krále nezabije nástupce trůnu? Takhle by se mohli vraždit pořád pryč?“ nechápal senior zákony tehdejší doby.

„Přesně tak to bylo,“ pokračoval Monato, „proto se zoufale snažili o rozšíření království pomocí sňatků. V jejich rodě se začala objevovat degenerace. Ale zpátky k Mancusovi , ať už to mám z krku. Král korunního prince vyznamenal a jako mírového posla odeslal do všech třiatřiceti znepřátelených zemí. Mancus nebyl hlupák a věděl, že se jistě jedná o nějaký podlý trik a po cestě očekával nějaký útok. To však nebyl králův plán. Krátce po princově odchodu si nechal zavolat Fua a přikázal mu vzít si princeznu. Princův strážce chtěl tento rozkaz odmítnout, ale král měl připravenou vyhlášku, která by Mancuse označila jako zrádce. Zrádci byli dlouho a krutě mučeni a většinou zemřeli bolestí dřív, než nastal čas popravy. Samozřejmě, že tím Fua donutil udělat co požadoval. Marina, stejně jako Fu, tiše trpěla, aby se princovi nic nestalo. V hloubi duše doufala, že její bratr brzy převezme trůn a všechny nesmyslné vyhlášky zruší. Jenomže princ se nevracel a poté, co princezna královi porodila vnuka, přišla další rána. Král vydal vyhlášku, která zakazovala korunnímu po třech letech od jeho odchodu vstup do města pod trestem smrti a po pěti letech od odchodu, měl být princ zbaven korunního titulu. Tehdy Fu i Marina pochopili, že žádný šťastný konec je nečeká. Společně vymysleli plán a využili rodinných zákonů, které stáli nad jakoukoliv vyhláškou. Fu zabil krále a princezna zase svého chotě. Jelikož nebyla korunní princeznou, musela čekat na návrat Mancuse, který ji musel potrestat. Celý rok trvalo, než se princ konečně vrátil. Už u městské brány se dozvěděl, že král i Fu jsou po smrti. Kdokoliv jiný by princeznu zřejmě okamžitě zabil, ale Mancus i přes veškerý žal a hněv byl ochoten ji vyslechnout. Těsně před svou smrtí, Marina řekla Fuova poslední slova: ,Pro tebe a pro náš lid!‘. Pak už se toho moc nedělo. Princ, vlastně už král, zrušil nejdůležitější vyhlášky a svého mistra, který ho naučil šermu ustanovil správcem království do doby, než jeho synovec dospěje. Chlapec, kterého svěřil Fuově matce, měl celkem příhodné jméno: Qinli, což ve starém jazyce znamená naděje. Když udělal vše, co chtěl, vykopal hrob vedle místa, kde odpočíval Fu. Lehl si do jámy a dýkou od své matky si probodl srdce. Lidé věřili, že se díky svým činům povznesl mezi bohy a postavili mu chrám. Uvnitř je vytesán nápis: Pro tebe a náš lid! a lidé věří, že jim princ Mancus přinese štěstí v lásce a mír.“