Chvíli Zetha mlčky pozoroval a pak promluvil: „Copak? Už tě nebaví poslouchání příběhu?“

„Ne, to ne,“ odpověděl Zeth, „jen jsem očekával jiný důvod k vraždě sestry než jen obyčejnou pomstu.“

Monatovi trvalo jen zlomek vteřiny, než si uvědomil, co má senior na mysli. „Máš dojem, že princ byl pomstychtivý? Že tak tvrdě trénoval jen proto, aby se mohl vrátit za pomstou?“

„Přesně tak. Ne, že by byl pomstychtivý, ale po všem, co v paláci zažil, se určitě chtěl pomstít. Proč by se jinak tak moc snažil zlepšit v šermu? Neměl žádný jiný důvod,“ argumentoval Zeth.

„Mýlíš se,“ klidně odvětil Monato, „ani s tréninkem a ani se smrtí Mariny neměla pomsta nic společného. Trénoval, aby mohl chránit svůj lid a člověka, kterého miloval. Neměl důvod se mstít zrovna Marině. Byla hodná a měl ji rád, jen neměla odvahu jako princ, aby se postavila proti otci.“

Zeth byl zmatený. „Tak když ji měl rád, proč ji tedy zabil?“

„Když ti řeknu jen to, proč ji zabil, tak tomu nebudeš rozumět, protože musíš vědět, co tomu předcházelo. To je ostatně důvod, proč celou dobu mluvím,“ zamračil se Monato.

„Dobře, dobře, tak pokračuj ať vím, jak skončil největší rod naší historie,“ odsekl rezignovaně Zeth a Monato pokračoval ve vyprávění.

„Mistr z lesa odcházel doplňovat zásoby a vracel se i s informacemi o městě. S každou další informací o válce byl princ zachmuřenější a jeho mysl se toulala v královském paláci po Fuově boku. Stále usilovně trénoval a nehodlal se vracet, dokud městu nehrozilo bezprostřední nebezpečí. Bohužel, jeho největší obavy se nakonec naplnily. Nepřítel se rozhodl zaútočit přímo na město a král k jeho obraně naverboval prosté občany. Ten den, kdy mu jeho mistr nešťastnou zprávu sdělil, zuřila silná bouře, ale Mancus zůstával venku na dešti. Říkalo se, že déšť jsou slzy bohů nad utrpením lidu a dokáží dodat sílu a odvahu k překonání překážek.  Když se následující den princ připravoval k návratu do města, cítil se nepřemožitelný a věřil, že to způsobila noc strávená v dešti. Jeho mistr mu to nevyvracel, přestože věděl, že za tím nestojí déšť, ale touha chránit své blízké. To ta mu dodala tolik potřebnou  odvahu a sílu. Daroval princi dva meče, Vítr a Blesk, nesmírně silné a ostré zbraně, které nejlépe posloužily, když se používaly společně. Princ byl tedy výborně vyzbrojen, protože krom Větru a Blesku měl i svůj vlastní meč, který mu zakoupil mistr na začátku jejich soužití a zbraně, které si odnesl z paláce při svém odchodu. Takto vybaven se vydal na cestu a v jeho nitru rostly obavy z představy, že do města nedorazí včas a jeho lid včetně Fua padne. Po několika dnech se konečně dostal z lesů a městskou bránu měl na dohled. A ten pohled ho rozzuřil. Seveřanů bylo několik stovek a útočili na bránu, zatímco bránu hájilo několik desítek prostých obyvatel s ubohou výzbrojí. Pobídl koně k trysku, pustil otěže a tasil Vítr a Blesk. Jejich jména byla opravdu trefná, protože si velmi rychle a bez újmy probil cestu až k bráně, kde se otočil čelem k nepřátelskému vojsku a z plných plic zakřičel: ‚Nedovolím vám útočit na MŮJ LID a dostat se do města!‘ Za zády zaslechl vzrušený šepot a výkřiky: ‚To Jeho Výsost! Korunní princ nás přišel zachránit!‘ Lidé při pohledu na svého milovaného prince pozbyli strachu a hrdě se postavili po jeho boku. Společně vyrazili do boje a zatímco bránili město, novinka o návratu prince se dostala až do paláce. Fu nečekal na rozkazy, sedl na koně a vydal se k bráně, ale muž, kterého tam spatřil nebyl princ jakého si pamatoval. Už nepotřeboval jeho ochranu, naopak sám chránil celé královské město.“