Odložil poslední list papíru a oddechl si. Konečně měl hotovo, ale když se podíval na hodiny, tiše zaúpěl. Opět to nestihl včas a teď bude muset pěšky do Gien, dopravního uzlu jejich okresu a jediného místa, odkud se po půlnoci dostane do Puris. Unaveně si promnul obličej a teprve v tu chvíli si uvědomil, že má stále na obličeji škrabošku. Sundal si ji, popadl štos papírů a přešel k baru, kde předal svou práci Fellinovi. Nechal si připravit kávu do kelímku a vydal se ven. Cestou si nasadil sluchátka a hudbu nastavil na maximální hlasitost. Upozornění o škodlivosti hlasitého poslechu úspěšně ignoroval.

Monato udělal sotva pár kroků, když zaregistroval někoho za sebou. Rychlým, skvěle naučeným pohybem chytil ruku, která se k němu natahovala a zkroutil ji útočníkovi za záda. To vše zvládl během několika sekund a ani si nevylil kávu. Zrovna, když chtěl dotyčného upozornit, že nemá nic, co by stálo za přepadení, všiml si, koho to vlastně drží. Bleskurychle ho pustil a začal nadávat: „Zethe?! Jsi naprostý idiot? Jak se ksakru můžeš k někomu v noci plížit zezadu? Uvědomuješ si vůbec, že kdybych neměl v ruce tu blbou kávu, tak jsem ti rovnou jednu natáhnul?“

Senior si stále třel bolavé zápěstí a teprve když promluvil, Monato si uvědomil, že na něj křičí bezdůvodně. Vůbec ho přes sluchátka neslyšel. Hned si je sundal a zaslechl zbytek Zethových slov: „…ale já na tebe fakt několikrát volal.“
Ač nerad, musel Monato uznat svou chybu. Byl to on, kdo měl sluchátka a bezmyšlenkovitě zaútočil.

„Dobře, promiň. Nedošlo mi, že jsem tě vlastně ani nemohl slyšet. Teď mi znovu řekni, proč jsi na mě volal. A co  tady vlastně děláš?“

Zeth stočil zrak mimo Monata a nepříliš přesvědčivě odpověděl: „Zasekl jsem se v baru a až když jsem vylezl ven, tak jsem zjistil, že mi nic nejede. Pak jsem si tě všiml a chtěl jsem vědět jak se dostaneš do Puris.“

Monato si byl jist, že Zeth lže. Možná ne ve všem, ale v některé části svého vysvětlení určitě. Měl chuť se na něj vykašlat a jednoduše mu říct, že nic nejede a bude muset domu dojít pěšky, ale něco v Zethově výrazu mu to nedovolilo. Zdálo se, že senior je nervózní a to u něj rozhodně nebylo obvyklé. Když si Zetha prohlédl pořádně, musel se hodně přemáhat, aby se neušklíbnul. Zeth byl ten muž, který stál na kraji parketu jako tvrdé Y a Monato ho musel rozpohybovat. Místo úšklebku si pouze poraženě povzdechl a odpověděl: „Tady, ze Zihly už nic nejede. Musíme jít do Gien a odtamtud buď autobusem nebo vlakem do Puris.“

„To takhle chodíš pravidelně?“ zeptal se nevěřícně Zeth. Zdálo se, že informace o dlouhé cestě, která je čeká ho celkem vyvedla z míry.

„Někdy musím pěšky až do Puris,“ zasmál se Monato a pokračoval: „ale dneska se mi tak daleko fakt nechce, takže pojď nebo tě tu klidně nechám.“ Fakt, že mají ještě dost času si nechal pro sebe. Když už se bude muset se Zethem tak dlouho otravovat, tak ať ho alespoň trochu potrápí. Zeth si cosi zamumlal a přešel k Monatovi. „Tak mě teda veď. Budu doufat, že mě někde nenecháš v nějaké temné uličce.“

Monato se krátce zasmál nad Zethovými myšlenkami a vykročil. Kupodivu mu seniorova přítomnost nevadila tolik, jak se domníval. Aniž by si to uvědomoval, na rtech se mu usadil mírný úsměv, který jistě neměl nic společného s dlouhou cestou, která ho čekala.