Sunon vyšel ze dveří a nechal zmateného Varma o samotě. Byl krutý, věděl to, ale řekl pravdu a nemohl dovolit, aby se Varm hnal na smrt. Kromě Nea byl Varm jediný člověk, za kterého by klidně i dýchal, proto ho musel ochránit.

„Na tobě,“ ozvalo se za jeho zády a Sunon bolestivě sevřel víčka. Tohle nechtěl slyšet. Udělal krok k brance, ale neotevřel ji. Nechtěl poslouchat, zároveň ho však něco nutilo zůstat na místě.

„A ty to moc dobře víš,“ pokračoval mladík, zatímco se pomalu blížil k Sunonovi. „Víš to, ale nikdy nemáš zapotřebí se nějak vyjádřit. Nevím, co se ti honí hlavou ani co si mám myslet. Pokaždé od rozhovoru utečeš jako kdybych byl prašivý. Pokud je to tak, proč mi to ksakru neřekne?“

Sunon lehce natočil hlavu, ale na mladíka za sebou se nedokázal podívat, přesto však odpověděl: „Tak to není, Varme. Jsi mladý a máš ještě celý život před sebou. Nejsem ani tak sobecký ani tak krutý, abych tě o něj připravil. Zákony znáš stejně dobře jako já.“

Konečně otevřel branku, ovšem stále nemohl vyjít, protože Varm pevně svíral jeho paži. Když promluvil, zněl rozčileně: „Já ty zkurvené zákony znám, vždyť právě kvůli nim jsem měl takovou skvělou rodinu! Tohle není odpověď, kterou chci slyšet! Nech si výmluvy pro někoho jiného a chovej se jako dospělej chlap!“

Velitel se prudce vytrhl mladšímu muži a postavil se k němu čelem. Snažil se mluvit klidně, přesto se mu třásl hlas: „Co o mě vůbec víš? Neznáš mě ani tak dlouho ani tak dobře, abys mohl s jistotou říct, že si za čas neuvědomíš, žes udělal chybu! Jsem někdo, kdo nemá žádnou budoucnost, člověk, který rozdává rozsudky smrti! Nejsem žádnej mírumilovnej chlápek a ani jím nikdy nebudu! Jsem vrah, voják ve službách Nejvyššího! U mě žádné štěstí nenajdeš! Tak přestaň být bláhový a chovej se na svůj věk!“

Snažil se nevnímat bolest, která mu svírala srdce, protože takhle to bylo správné. Válka, dokonce naprostý převrat, může přijít kdykoliv a pak bude lovnou zvěří. Nemůže dopustit, aby se toho stal Varm součástí. Nezničí mu život jen pro své pošetilé city.

„Právě proto,“ ozval se mladík, „protože znáš bolest, ztrátu i smrt, tak přesně proto jsem se do tebe zamiloval. Nejsi člověk, který mi bude namlouvat, že život je procházka růžovým sadem, že štěstí čeká na každém kroku. Už dávno nejsem dítě, Sunone. Tohle všechno cos mi řekl už vím. Taky ale vím, že se mě snažíš odehnat. Myslíš, že jsem slepý? Že nevidím kdy a jak se na mě díváš? Že jsem si nevšiml, kterým tématům se vyhýbáš a kdy se červenáš? Já se nechci vznášet nad zemí, chci pevně stát a čelit kruté realitě a to s tebou. Mě nemůžeš vystrašit.“

Monato posbíral všechnu svou sílu a vypudil nepříjemnou vzpomínku z mysli. Přesto se však nedokázal zbavit pocitů, které přišly zároveň s ní. Stále cítil, jak prudce mu bilo srdce, když poslouchal Varmova slova. Varmovy lži. Bez mrknutí oka mu dokázal vyznat lásku takovým způsobem a přitom ani jedno jeho slovo nebylo pravdivé.

Povzdechl si. Bratra nenašel, stal se z něj vrah a zrádce. Kdoví, jak jeho planeta dopadla. Přestože jejich čas byl jiný než tady, uběhlo už tolik let, že nikdo z těch, které znal již není naživu a možná už vládne Takata.

„Možná bude lepší zůstat navždy tady,“ pronesl sám k sobě a vstal od stolu. Úkol stejně žádný neudělal a už ani nemělo smysl s čímkoliv začínat. Raději se odebral do sprchy, aby se připravil na večer.