Honestu nijak nepřekvapilo, když viděla Monata přicházet společně se Zethem, ovšem na první pohled poznala, že se něco změnilo. Oba se tvářili neobvykle vážně a co víc, nemluvili spolu. Největším šokem však pro dívku bylo Zethovo oblečení. Kromě trička, které bylo Monatovo, byl oblečen úplně stejně jako v sobotu. To muselo znamenat jediné. Od soboty nebyl doma. Okamžitě své zjištění sdělila Keramovi, který jen se smíchem zakroutil hlavou.

„To není k smíchu! Potřebuju informace, chápeš?“ obořila se na něj dívka.

„Já se nesměju,“ bránil se mladík, ale Hony ho nevnímala a pokračovala: „Pochybuju, že se mi podaří z Monata něco dostat, takže to budeš muset zkusit ty se Zethem.“

„Zbláznila ses?“

„Ne, proč? Jste nejlepší kamarádi, určitě ti něco řekne,“ pronesla klidně Honesta.

„To jste vy s Monatem taky, tak proč mám zjišťovat, co se mezi nimi děje, já?“ ohradil se Keram.

„Víš, jaký je Monato a tajemství. Dostat z něj alespoň jedno slovo je téměř nemožné.“

„Aha, a ty si jako myslíš, že já toho že Zetha dostanu víc?“

„Neřekla jsem, že to s Monem nezkusím, tak co se vztekáš,“ odbila ho dívka a vydala se naproti přicházející dvojici. Keram ji chvíli s nevěřícným výrazem sledoval, pak si povzdechl a také se k nim rozešel. 

Keram se Zethem měli výuku v budově A, zatímco prváci byli v budově D. Přestože byl každý na jiném konci školy, jejich myšlenky byly na stejném místě. Zeth i Monato si v mysli přehrávali jejich ranní rozhovor.

„Víš, že jsi nemusel zůstávat. Jsem zvyklý se o sebe postarat,“ řekl vážně Monato, zatímco Zeth chystal další várku nechutného čaje, který však opravdu pomáhal.

„Nepochybuji o tom, že se o sebe postaráš. Jsi tak vychovaný, jenomže někdy to nestačí. Občas se musíš spolehnout i na druhé,“ odvětil senior a přidával do hrnce koření.

„Ale tys kvůli mně nešel domů,“ namítl Monato.

„A tobě to vadí?“

„Vadí mi, že jsem tě připravil o tvůj volný čas. Mohl jsi místo vaření dělat cokoliv jiného.“

Zeth byl potichu. Přeléval hotový čaj přes cedník do termosky a dával si přitom pozor, aby ani kapka nepřišla nazmar.

„Dělat něco jiného? Co myslíš, že ve svém volném čase dělám?“ posadil se Zeth s kávou proti Monatovi.

Monato se cítil trapně, protože o Zethově životě nevěděl téměř nic.

„To netuším, ale jistě se jedná o zábavnější činnost, než je příprava čaje.“

„Monato, pamatuješ si, cos mi řekl, když jsme šli z kulturáku?“ zeptal se senior a mladík se zatvářil zmateně.

„Pamatuju si, co jsem říkal, ale netuším, na co přesně narážíš,“ odvětil upřímně.

„Řekl jsi, že se mnou rád trávíš čas. Já s tebou taky. Doma se buď učím nebo si čtu. Občas zapnu televizi. Opravdu si myslíš, že jsem o něco přišel? Celý život jsem sledoval jak se o sebe rodiče vzájemně starali a dělali to naprosto automaticky. Považuji za samozřejmost, že ti pomůžu, když ti není dobře a udělám to rád. Možná to bude znít hloupě, ale mám radost, že jsem mohl zůstat. Neumím si totiž představit, že bych se jen tak sebral, šel domů a tebe tady nechal s horečkou, aniž bych se zajímal o to, jak ti je.“

Monato sledoval sedlinu na dně hrnku a pomalu zpracovával Zethova slova. Ani jeden se předešlý den nevrátil k jejich nočnímu rozhovoru, přesto byla znát, především na Zethovi, určitá změna. Začal se chovat mnohem jistěji a když se usmál, jednalo se o ten nejzářivější úsměv jaký kdy u seniora viděl.

„Máma i strýcové se o mě starali dobře, ale nikdo z nich nepovažoval za nutné mi jen kvůli nějakému nachlazení věnovat více pozornosti než obvykle. Uvařili mi čaj, dali léky a tím to prostě končilo. A já taky nikdy nic víc nevyžadoval. Jediné, kdy se kolem mě vždy všichni seběhli bylo, když se něco dělo s mým spánkem. To jsem pak otevřel oči a viděl plno lidí kolem postele, kteří se tvářili jako kdyby spatřili zázrak. Možná i tohle byl ten důvod, proč jsem nevyžadoval žádnou neobvyklou péči. Jenomže ty všechny to, co jsem vždycky odmítal děláš naprosto automaticky a já prostě nevím, jak se zachovat,“ promluvil konečně Monato a stále pozoroval kávovou sedlinu, aby se nemusel na Zetha podívat.

„Domnívám se, že se oba máme co učit, nemyslíš? Taky jsem nikdy dříve nepotkal nikoho, kdo by měl tak tajemný život jako ty. Někoho, kdo všem pomáhá, aniž by za to něco chtěl. Nikdy jsem taky neviděl někoho tak drzého, arogantního, nebezpečného a zároveň tak dobrosrdečného jako jsi ty. Každý máme něco, co ten druhý nezná, ale to neznamená, že je to překážka. Řekl bych, že do začátku bude bohatě stačit, když si zapamatuješ, že se nemusíš vždycky se vším rvát sám. Nechci, abys na všechno byl sám.“

Nechci, abys na všechno byl sám. Ta slova Monatovi pořád zněla v uších a nedávala mu smysl. Nedokázal pochopit, proč se Zeth už dávno nevzdal. Když se zamyslel nad svým chováním, tak by sám se sebou ani nepromluvil. Kolikrát ho poslal do háje? Kolikrát byl tak drzý a nepříjemný, že i Honestu jeho chování zaskočilo? A Zeth přesto necouvnul ani o krok, právě naopak. Po malých krůčcích se přibližoval Monatovu srdci, až se mu nakonec podařilo mladíka přimět, aby se do něj zamiloval a především, aby se Zetha nechtěl vzdát. Jak moc ho musí mít senior rád, když ani Monatova služba u specialistů ho neodradila?

Ze zamyšlení Monata vytrhla Honesta, která do něho kopla a měla k tomu dobrý důvod. Přímo před jeho lavicí stála profesorka a tvářila se rozzlobeně.

„Pane Ride, máte ten dojem, že jste zde jen tak na okrasu?“

Monato se postavil, dal ruce za záda a odpověděl: „Ne, paní profesorko.“

„V tom případě mi jistě zopakujete, o čem jsem mluvila,“ pronesla vážně žena.

„Bohužel, madam, netuším, o čem byl dnešní výklad.“

„Myslíte si, že když vždy máte výborné známky, tak nemusíte dávat pozor?“ zvýšila profesorka hlas až Monatovi zalehlo v uchu.

„Ne, madam, to si nemyslím.“

„Podle školního řádu, je student povinen řádně sledovat výuku a nevyrušovat v hodině. Během školního roku jste poměrně často sledoval váš telefon namísto mého výkladu, pane Ride. Několikrát jste si v mé hodině také zdřímnul. Není to náhodou porušení školního řádu?“ řekla o poznání tišeji, zato hrozivěji profesorka.

„Je, paní profesorko,“ odvětil Monato klidně, ale uvnitř něj to vřelo. Nedokázal pochopit, proč se profesorka tak rozčiluje den před koncem školního roku a už vůbec se mu nezdálo její odvolávání na školní řád. Neměl z toho dobrý pocit.

„Také narušujete výuku, protože místo, abych se věnovala výkladu, musím s vámi řešit vaši nepozornost, pane Ride. Jelikož se jedná o opakující se problém, je načase zakročit. Letos už je veškeré hodnocení uzavřeno, ovšem předám řediteli návrh na vaše podmínečné vyloučení hned na začátku dalšího školního roku,“ zakončila profesorka svůj monolog a celá třída na ni nechápavě hleděla. Přestože Monato nebyl zrovna přátelský typ, všichni ho znali jako toho studenta, který všem pomáhá a vše umí.

„Rozumím, madam,“ pronesl s dobře skrývaným vztekem Monato. Mohl by dát ruku do ohně za to, že v tomhle má prsty Aisha. Přestože se už znovu neopakovala situace, kdy by požadovala Monatovo a Honestino vyloučení, rozhodně ji mladík považoval za nebezpečnou.

Jakmile skončila hodina byl mezi prvními, kdo opustili třídu. Neměl náladu na soucitné projevy spolužáků ani o další rozhovor s profesorkou Lu. Byl už téměř na schodech vedoucích na dvůr, kde vždy obědvali, když ho zastavilo Honestino volání. Otočil se a počkal, až ho kamarádka dojde.

„Co to mělo být, Mone? Profesorka měla pravdu a upřímně se divím, že to nechtěla řešit dřív,“ spustila dívka hned, jak se dostala k Monatovi.
„Doufej, že ji ten vztek do začátku roku přejde. Musíš si přece dodělat školu!“

„Musím?“ lehce se pousmál Monato. Nechtěl se s Hony hádat.

„Samozřejmě, že si musíš dodělat školu, aby sis našel práci,“ podívala se na něj jako na blázna.

„Tak tohle v mém případě není zrovna pádný důvod,“ zasmál se Monato. „Víš, že už práci mám, takže tady opravdu nejsem proto, abych si našel práci.“

„Já mluvím vážně, Monato!“

„Vždyť já taky,“ povzdechl si a pohlédl dolů ke stolu, kde už seděl Keram i Zeth.

„Ne, ty mluvíš o práci pro armádu, kterou děláš vlastně jen kvůli Morenovi, ale já mluvím o normální práci do které chodí všichni ostatní. Ráno do ní přijdeš a odpoledne jdeš zase domů. Přece nebudeš do smrti voják,“ zavrčela vztekle Honesta a Monato přestal sledovat Zetha a podíval se na ni. Okamžitě poznal, že mluví smrtelně vážně.

„Normální práce? Takže být vojákem je nenormální?“, odvětil ledovým hlasem.

„Přesně tak.“ Dívka si ve vzteku nevšimla změny v Monatově tónu.

„Aha,“ pokýval mladík hlavou, „a co když chci být vojákem?“

„To je nesmysl. Přece nebudeš studovat pro to, abys zůstal vojákem, to bys musel být cvok,“ zasmála se Hony a vzápětí ztuhla. Konečně si všimla, že Monato se neusmívá.

„A co když jsem takový cvok? Co když chci dělat to co dělám? Co s tím uděláš?“

„Nevěřím, že bys byl takový hlupák, abys zahodil celý svůj život pro něco takového. Už jen proto, abys nemusel Zethovi pořád lhát s tímhle skončíš, jsem si tím jistá.“

„Zeth to ví. A musím tě zklamat. Ani na malý okamžik mě nenapadlo, že bych přestal být vojákem. Je to něco, co chci dělat po zbytek života,“ odpověděl Monato takovým způsobem, že Honestu zamrazilo. Chtěla něco říct, nějak mladíka uklidnit, ale už to nestihla, protože v rozhlase se ozvalo hlášení: „Hlášení pro studenty školy. Monato Rid nechť se neprodleně dostaví do ředitelny. Opakuji: Monato Rid do ředitelny.“

Monato sjel Honestu jedním ze svých naštvaných pohledů pak se podíval ke stolu, odkud jejich rozepři sledoval Zeth i Keram a vydal se do ředitelny.

Dívka se za ním ještě hodnou chvíli dívala a v duchu formulovala správnou omluvu, kterou by mohla odčinit svá neuvážená slova. V ten okamžik ještě netušila, že Monato se z ředitelny nevrátí a na omluvu bude muset čekat spoustu dnů.

Tiše seděli u stolu a vyhlíželi, kdy se Monato vrátí z ředitelny. Hovor mezi nimi vázl, zato nervozita stoupala. Najednou všem telefony oznámily příchozí zprávu.

Odjíždíme okamžitě, proto si mě volali. Mrzí mě, že jsem nestihl říct ani ahoj. Mějte se a užívejte volna. Ozvu se hned, jakmile se vrátíme.