Zeth se v polospánku pokoušel identifikovat zvuk, který ho budil. Když se mu to konečně podařilo, byl okamžitě naprosto vzhůru. Posadil se a s obavami se podíval na mladíka vedle něj, který ze spaní štěkavě kašlal. Tohle bylo Monatovo trochu nemocný. Povzdechl si a opatrně mladíkovi položil ruku na čelo. Měl horečku, jak jinak. Nebyl lékař, ale i jako laik poznal, že Monato je pořádně nemocný, ne jen trochu. Pochyboval, že by se mu juniora podařilo přemluvit k návštěvě doktora, takže nezbývalo než použít máminy osvědčené recepty. Monato měl za dva dny odjet a s ohledem na povahu jeho výletu bylo důležité, aby byl v pořádku. Tedy alespoň v rámci možností, protože ani jakkoliv skvělá domácí léčba, ho nedokáže uzdravit ze dne na den. Tiše se vyplížil z postele a zamířil do kuchyně a doufal, že mladík má doma aspoň základní suroviny.

Monata nesužovala pouze horečka a kašel. Myslí se mu míhala jedna vzpomínka za druhou a nedalo se mluvit o zrovna příjemných snech. Bylo docela pravděpodobné, že kdyby nebyl nemocný, už dávno by se z děsivých snů vzbudil.

„Neo, co se s tebou děje?“

„Nevím, o čem to mluvíš, otče.“

Sunon se tiše skrýval vedle dveří a snažil se vyslechnout jejich rozhovor. Poslední dobou se stále častěji hádali a chlapce to trápilo.

„Mluvím o tobě. Chápu, že studium a výcvik je jistě náročný, ale není to omluva k tomu jak se chováš, Neo. Nevychoval jsem tě k tomu, abys pohrdal staršími a zkušenějšími. Chováš se arogantně a nepříjemně vůči všem kolem sebe. Kdybych tě neznal, řekl bych, že ti stoupla sláva do hlavy,“ odvětil táta a Sunon za dveřmi nakrčil nos. Nevšiml si, že by se jeho bratr choval jinak.

„Chovám se ke svému okolí tak, jak si zaslouží. Proč bych měl projevovat úctu někomu, kdo si ji nezaslouží? Polovina obyvatel se tváří jako kdyby byli svatí, přitom mají na rukou krev a jsou zodpovědní za vyostřující se situaci s povstalci! Chceš po mně, abych se choval slušně k vrahům? Chudí i bohatí, stáří i mladí, ti všichni se podíleli na tom krveprolití, které Nejvyšší označuje za spravedlivou odplatu. Co je spravedlivého na vyvraždění žen a dětí? Na jejich mučení, hm? Já chápu, že se ti mé chování nelíbí, ale nehodlám ho jakkoliv měnit.“

„O těchhle věcech toho moc nevím a nemohu soudit, kdo má a nemá pravdu, Neo. Mohl by ses zkusit chovat lépe, alespoň před svým bratrem. Vzhlíží k tobě a měl bys mu jít správným příkladem.“

„Suna do toho nepleť, otče! Je ještě dítě nezkažené názory dospělých. On si sám dokáže přebrat co je a není správné!“

~~~

„Kdo byl ten muž?“ Varm stál s rukama založenýma na hrudi a snažil se tvářit neutrálně, ale do jeho hlasu se vkradla nejistota. Sunon k němu přešel a i přes jeho ruce ho objal. Nechtěl pouze uklidnit Varma, ale on sám potřeboval objetí.

„Ten muž je můj táta,“ zamumlal s povzdechem a Varm mu konečně opětoval objetí.

„Nevypadal zrovna nadšeně, že tě vidí,“ pronesl do ticha mladík.

„Taky že nebyl,“ uchechtl se nevesele velitel. „Už roky jsme spolu nemluvili.“

„Tomu nerozumím. Čekal bych, že na tebe otec bude pyšný. Jsi vrchní velitel vojska a vážený občan.“

„Hm. Táta neschvaloval ani mou ani Neovu vojenskou kariéru. Nelíbí se mu, že sloužím Nejvyššímu.“

Chvíli jen tiše stáli a pak se Varm zasmál: „A já jsem si myslel, že moje rodina stála za hovno.“

Sunon se narovnal, aby si mladíka prohlédl. Už více než rok tvořili oficiálně pár a přesto ho Varm vždy dokázal překvapit a nejen to. Věděl, jak ho uklidnit nebo povzbudit. Dokud měl Varma po svém boku, vše bylo jednodušší.

~~~

Stáli v zimě, bez bot a bez pořádného oblečení a čekali, kdy se nad nimi vojáci smilují a dají jim alespoň malý příděl jídla. Moc dobře věděli, že se žádného přídělu dočkat nemusí a budou hladoví a promrzlí čekat do dalšího dne. Válka už trvala šestým rokem a během té doby zemřela velká část jejich krajanů se kterými do zajateckého tábora přijeli. Někteří zemřeli hlady, jiní na infekci a spousta jich byla, jen tak pro zábavu vojáků, popravena.

Ton se naučil dodržovat veškerá pravidla, která v táboře měli a stal se díky tomu jedním ze šťastlivců, kteří se většinou vyhnuli mučení a zábavě jejich věznitelů. Spousta zajatců se zpočátku domnívala, že to dělá pro svůj prospěch, ale časem pochopili, že se především snaží pomoct ostatním. Díky svému chování se dostal k lékům a jídlu navíc a to vše pak rozdával mezi ostatní vězně. Nebylo to zadarmo, jak se jeho spoluvězni domnívali, ale považoval své tělo za přijatelnou platbu pro pomoc druhým.

Dnes však něco bylo jinak. V budově vojáků nesvítilo žádné světlo a ani se nenašel nikdo, kdo by na ně z oken pokřikoval nadávky. Celý dvůr byl ponořen do mrtvolného ticha. Možná, kdyby byl Ton obyčejným člověkem jako všichni ostatní, ničeho by si nevšiml, ale on už prožil tolik životů, že nebezpečí cítil na hony daleko.

„Něco se děje,“ pronesl šeptem k Rinnovi, který stál vedle něj. Starší muž se na něj ani nepodíval a stejně tiše odpověděl: „To je ticho před bouří. Za chvíli se ukážou a zase nám předvedou, že jsou silnější než my.“

Ton si to nemyslel, ale pochopil, že nikdo jiný nesdílí jeho obavy. Stáli takto další hodinu, když se otevřely dveře budovy. Nevyšli z nich rozjaření vojáci jako vždy, ale muži v tmavých oděvech. Ton zamžoural na předměty v jejich rukou a vzápětí se mu zvedl žaludek. Drželi hlavy jejich věznitelů. Hodili je k nohám zkoprnělých zajatců a zvedli proti nim zbraně. Než kdokoliv stihl cokoliv říct nebo udělat, ozvala se salva výstřelů a Ton spolu s ostatními padl k zemi. Poslední, co před smrtí viděl, byly nevěřícné výrazy jeho spoluvězňů.

~~~

Četl si knihu a k tomu poslouchal zapnuté rádio. Za chvíli mělo být vyhlášení výsledků hudební soutěže do které posílali text. Byl zvědavý, zda se nějak umístili. Náhle zaslechl dutou ránu z máminy pracovny. Odložil knihu na stůl a rychlým krokem přešel do vedlejší místnosti.

„Mami? Jsi v pořádku?“ zeptal se hned ve dveřích a okamžitě se vrhl k ženě, která se zrovna zvedala ze země.

„To nic není, Mone,“ pokusila se o úsměv, „jen se mi trochu zatočila hlava.“

Monato jí pomohl do křesla v rohu pracovny a bedlivě si ji prohlížel. Jeho matka byla krásná žena, ale každým dnem vypadala starší a starší. Její pleť měla bílošedou barvu a pod očima se vyjímaly tmavé kruhy. Pamatoval si, že mívala krásně husté vlasy, ovšem teď nosila na hlavě šátek, aby nebylo vidět, že už téměř žádné nemá.

„Mami, neměla bys odpočívat? Proč už neskončíš? Udělala jsi toho víc než dost.“

„Dokud to půjde, musím pokračovat, Monato. Už jsem ti to vysvětlovala. Nic se nezmění, když teď přestanu pracovat a budu odpočívat. Zemřu tak či tak,“ odvětila žena a pohladila Monata po vlasech. „Mám velké štěstí, že mám tak skvělého syna. Vím, že to chápeš. Přála bych si mít více času jak na výzkum, tak na tebe, ale nemám ho. Proto ten zbývající čas chci využít ve prospěch naší země a jejich obyvatel. Nemůžu odpočívat.“

Monato se s trhnutím probudil a pokoušel se uklidnit divoce bušící srdce. Děsivé vzpomínky z bývalých životů ho už nijak nemohly překvapit, ale o mámě se mu nezdálo nikdy. Naprosto jasně si pamatoval ten den, ze kterého byla tato vzpomínka. Po dlouhé době máma uvařila a pozvala své švagry i tetu Soi s Propenem. Bylo to poslední jídlo, které společně jedli. Následující den ji odvezli do nemocnice ze které se už nikdy nevrátila.

Mladík si povzdechl a okamžitě se rozkašlal. Posadil se, aby ulevil svému dýchacímu ústrojí a z čela mu do klína spadl namočený ručník. Chvíli na něj zmateně zíral a následně pohlédl na druhou polovinu postele. Byla prázdná. Na nočním stolku byl lavor s ledem a druhým ručníkem. Monatovi bylo hned jasné, co se stalo. Nejspíše svým kašlem vzbudil Zetha a ten mu pak připravil obklad.

Chtěl se zvednout z postele, ale ve stejnou chvíli se otevřely dveře z kuchyně a vešel Zeth.

„Ani se z té postele nezkoušej zvedat,“ pronesl vážně a postavil na stolek hrnek s horkým čajem.
Monato mu chtěl odpovědět, ale místo toho dostal další záchvat kašle.

„Udělal jsem čaj a polívku podle máminých rad. Nechutná to zrovna nejlíp, ale mělo by tě to do zítřka vzpamatovat natolik, abys byl schopen normálně fungovat.“

Mladík konečně popadl dech a promluvil: „Jsem schopný normálně fungovat. Je to jen nachlazení, neumírám.“

Zeth se na něj podíval a po dlouhé době z něj šel strach.

„Tohle není obyčejné nachlazení, to totiž vypadá jinak. Mohl bys být tak laskav a jednou mě poslechnout? Když se alespoň jeden den nevyležíš, bude ti jen hůře a myslím, že to není zrovna ideální stav pro tvůj odjezd,“ odvětil přísně a otočil se zpět ke kuchyni.

„Proč to pro mě děláš?“

Na okamžik se zdálo, že senior neodpoví, ale nakonec tiše promluvil: „Protože chci. A protože jsi slíbil, že se vrátíš a k tomu potřebuješ být zdravý aspoň tak, abys neměl horečku a záchvaty kašle.“

Monato sledoval dveře za kterými Zeth zmizel a přemýšlel, zda si něco takového vůbec zaslouží. Nikdy, za celý jeho život, se o něj nikdo takto nestaral. Všichni ho považovali za natolik silného, aby se o sebe postaral sám. Zeth ne. On v něm viděl obyčejného člověka, který občas potřebuje pomoc od někoho jiného.