Sprcha Zethovi rozhodně prospěla a cítil se mnohem lépe než před pár minutami. Když si sušil vlasy, pohled mu sklouzl na sušák v rohu koupelny. Visela na něm černá mikina s vyšitou desítkou na pravé straně. Ten kus oblečení mu připomněl, co vše se během jednoho večera dozvěděl. Musel se uchechtnout. Máma mu vždy říkala, že může mít kteroukoliv dívku na kterou si ukáže, ale on si místo dívky vybral muže, který je jedním z nejlepších a nejnebezpečnějších vojáků celé armády. Možná by ho to mělo děsit nebo odrazovat, jenomže nic z toho necítil. Jediné z čeho měl hrůzu, byla ztráta Monata. Teď už věděl, že jeho výlety jsou mise na kterých je neustále jednou nohou v hrobě.

Když vyšel z koupelny, Monato se zrovna převlékal. Zeth při pohledu na mladíkova záda ztuhnul. Byla poseta jizvami, kterým vévodila jedna dlouhá, táhnoucí se od pravého ramene pod levou lopatku a Zeth s jistotou věděl, kde k ní přišel.

„Nemusíš tak vyjeveně zírat, Soi ti určitě řekla odkud ji mám,“ pronesl klidně Monato, zatímco si přetahoval hrubou mikinu přes hlavu.

Zeth ho chvíli sledoval a pak konečně promluvil: „Ano, o té vím. A ty ostatní?“

Monato na chvíli strnul, pak si schoval ruce do kapes a otočil se k Zethovi čelem. Nemělo smysl dále lhát a dělat ze Zetha hlupáka.

„Co myslíš, Zethe? Přesný název mé pozice je vyšší specialista pro boj v popředí. To znamená, že jsem vždy před zbytkem jednotky, abych jim zajistil bezpečný průchod. Většinu těch jizev mám z první oficiální mise, které jsem se zúčastnil. Nedával jsem dostatečný pozor a spustil nastraženou past. Zbytek je z výcvikového tábora,“ odvětil Monato. Chvíli sledoval překvapeného Zetha a pokračoval: „Měl jsem v plánu ti to říct po návratu z Vony, jenomže jsem dostal novou misi a považoval jsem za vhodné prozatím mlčet. Když jsem viděl tvůj výraz při vystoupení s bývalými členy strýcovy jednotky, bylo mi jasné, že něco nejspíše tušíš. Pak jsem slyšel velkou část rozhovoru s Normem. Tak, co mě propálilo? Ta vojenská košile nebo střelnice?“

Tenhle vývoj Zeth neočekával. Rozhodně ne tak brzy. Ovšem nemělo smysl před tím utíkat.

„Bylo to všechno dohromady. Když jsem se Norma ptal, kam jedeš, odpověděl takovým zvláštním způsobem. Jakmile jsem tě viděl v té košili, dal jsem si dohromady jeho odpověď, tvou armádní výchovu i divné chování Honesty a Kerama. Na střelnici jsem se ve své domněnce pouze utvrdil,“ odpověděl Zeth a udiveně pozoroval, jak se Monato usmívá, ale zároveň se mu ve tváři zračí jistý druh nejistoty.

„Od začátku jsem věděl, že nejsi hlupák. Ovšem nikdy jsi nepřekročil hranice a neptal se víc než bylo vhodné ani si o mě nic nezjišťoval, takže jsem předpokládal, že odjedu a nikdo nic nebude vědět. No, nějak mi to nevyšlo.“

„Tak přiznám se, že tohle jsem nečekal, ale je to vlastně logické,“ pronesl s mírným úsměvem Zeth. „Zajímá mě jen jedna věc. Máš svou práci rád?“

„Rád?“ Monato se zamyslel. „Myslím, že ano. Není to zrovna činnost, po které by toužila většina lidí, ale mě se líbí ten výsledek. Fakt, že dělám to, co jiní nemůžou a zároveň tím pomáhám své zemi. Jo, i přes veškerá rizika to dělám rád.“

„Čekal jsem podobnou odpověď,“ odvětil Zeth.
Nastalo mezi nimi ticho, kdy každý sám za sebe přemýšlel, co dalšího říct. Monato se sice věnoval psychologii, byl nelítostný voják a na vše míval drzou odpověď, ale nikdy nebyl vystaven podobným situacím. Přestože na venek působil klidně a nad věcí, uvnitř něj to vřelo. Věděl, co by chtěl říct nebo co by možná měl říct, ale neměl ani ponětí jak sdělit seniorovi vše, co se mu honilo hlavou. Zeth však jeho nejisté myšlenky přerušil.

„Kolik jsi toho slyšel?“

Monato zvažoval, že by zalhal, ale rychle to zavrhnul. Možná právě nastala ta chvíle, kdy se může vyjasnit situace, která mezi nimi panuje.

„Přišel jsem zrovna, když se tě Norm ptal na Desítku. Od té doby jsem se opíral o strom za strýcovými zády a poslouchal,“ odpověděl upřímně Monato a čekal, co bude dál.

„V tom případě jsi musel slyšet, že pro mě se tímhle zjištěním nic nemění,“ pronesl Zeth.

„Slyšel a přiznám se, že je to celkem překvapení,“ odvětil s úsměvem mladík.

„Nemyslím si, že by to bylo něco překvapujícího. Považuji to za normální, když člověku na tom druhém záleží. A mě na tobě záleží, protože tě mám rád.“ Zeth to řekl dříve než se nad tím stihl zamyslet a okamžitě se začal modlit, aby to nebyl konec jejich přátelství. Nechtěl, ne on nemohl, o Monata přijít.

Tohle Monato nečekal. Nepočítal s tím, že by mu to Zeth řekl takto upřímně. Teď však byla řada na Monatovi, aby byl upřímný. Povzdechl si a opřel se o skříň za sebou ve snaze získat nějakou oporu.

„Já vím. Dlouho jsem se naivně domníval, že když si toho nebudu všímat, tak tě to jednoduše přejde. Byl jsem si jist, že pokud nic jiného, tak moje služba v armádě tě určitě odradí,“ promluvil vážně a sledoval podlahu vedle Zetha. Necítil se dostatečně silný na to, aby se seniorovi díval do tváře. „Jenomže čím více času jsem s tebou trávil, tím více jsem si byl jistý, že se jen tak nevzdáš a že ani nechci, aby ses vzdal. Zjistil jsem, že jsi člověk, kterého nechci odhánět, právě naopak. Chtěl jsem s tebou trávit svůj volný čas, vadilo mi, že ti musím lhát a děsil jsem se toho dne, kdy zjistíš, co jsem zač.“ Odmlčel se a konečně se na Zetha podíval.

„Taky tě mám rád, ale teď, v tuhle chvíli na našem vztahu nehodlám nic měnit.“

Zeth nedával najevo, co si myslí, jen Monata pozoroval. Když nakonec promluvil, jeho hlas zněl nesmírně vážně.

„Proč?“

Monato zavřel oči a snažil sám sebe přesvědčit o správnosti svého jednání, jenomže se mu to nedařilo. Nejraději by zastavil čas, pevně Zetha objal a nepustil. Ovšem to neuměl, proto nezbývalo nic jiného než odpovědět.

„Chci si to nechat jako důvod k návratu.“

„Důvod k návratu? Nerozumím,“ zatvářil se senior naprosto zmateně.

„Jedeme na místo, kde všichni ostatní selhali. Není jisté, že se všichni vrátíme živí,“ pronesl Monato tiše. „Ale kdysi někdo řekl, že pokud máš něco opravdu důležitého, za čím se chceš vracet, tak dokážeš přežít i to největší peklo.“

Zeth po chvilce přikývl a tiše pronesl: „Dobře, rozumím. Je už pozdě, měli bychom jít spát.“

Monato viděl, jak Zeth sleduje gauč před krbem a chystá se k němu přejít.

„Na tom gauči, tě rozhodně spát nenechám. Celá pravá polovina postele je jen tvoje,“ kývl směrem k velké posteli a pobaveně sledoval, jak se k ní Zeth přesunul.

„Zethe?“

„Hm,“ zamručel senior, aniž by se na Monata podíval.

„Vím, že nejsem ideální člověk. Znám své chyby a vím, že je opravdu těžké se se mnou bavit. O to více si tvého přátelství i náklonnosti vážím a až se vrátím, budu se snažit chovat lépe,“ řekl Monato tiše a myslel to smrtelně vážně.

Zeth se narovnal a obrátil se na mladíka: „Nemusíš se měnit, Monato. Celou dobu tě mám rád takového jaký jsi. Bude stačit, když se vrátíš.“

Pak se otočil a zalezl do postele.

„Já se vrátím,“ odvětil s jistotou v hlase Monato a přešel do kuchyně, aby si dopil čaj, který během jejich rozhovoru vychladl.

Když se vrátil do pokoje, Zeth už spal. Monato opatrně, aby ho nevzbudil, vlezl do postele, podepřel si rukou hlavu a pozoroval spícího muže. Netušil, zda se rozhodl správně, ale byl naprosto upřímný. Nedokázal Zethovi lhát, teď už ne.

„Ať je to sebesložitější, chci s tebou být, starat se o tebe a trávit s tebou veškerý svůj čas a proto udělám vše pro to, abych se vrátil. Slibuji,“ zašeptal a lehl si. Během okamžiku upadl do neklidného spánku, ve kterém ho pronásledovaly mandlové oči.

Tytéž mandlové oči, zalité slzami, sledovaly mladíkovu spící tvář. Zeth se chtěl vyhnout dalšímu rozhovoru, proto spánek předstíral a trvalo ještě hodně dlouho než doopravdy usnul.