Soi se za ty roky naučila zvládat samotu s úsměvem a nadhledem. Vedení Centra a dodržování běžných zvyků jí v tom pomáhalo. Proto stála v kuchyni a chystala občerstvení na hudební odpoledne, které děti měly mít stejně jako každý první pátek v měsíci. Byl to takový zábavný kroužek, který vedl Monato s Honestou a děti se vždy moc těšily. Honesta se rozhodla, že ho povede i bez Monata. Měla přijít i s Keramem a Zethem. Soi byla ráda, že se snaží dělat vše tak, jako kdyby tady Monato byl, ale pro tentokrát měla pocit, že by potřebovala ještě jedny ruce, aby vše stihla připravit.

„Proč si nenajmeš někoho na výpomoc,“ ozvalo se za jejími zády a Soi se překvapeně otočila.

„Morene?! Stalo se něco?“ zeptala se okamžitě, protože bratr ji nikdy jen tak nenavštěvoval.

Moren odložil sako na židli a začal si vyhrnovat rukávy košile. „Nic se nestalo. Jen mám volno a rozhodl jsem se místo bezduchého koukání do zdi navštívit mladší sestru. Ukaž, pomůžu ti.“ Vzal druhé prkénko a začal krájet připravenou zeleninu.

„Je to už hodně dlouho, kdy jsi přišel jen tak na návštěvu, Morene.“

„Já vím,“ odvětil tiše, „a byla to chyba. Neměl jsem tě přestat navštěvovat jen proto, že jsem Monata poslal na výcvik. Ani přestat hrát s Normem karty.“

Soi bratra sledovala a hledala vhodná slova, která by mu měla říct. Byla ráda, že přišel, přestože po tolika letech. Zároveň však věděla, že i ona má podíl na jejich umírajícím vztahu. Měla takový vztek, když zjistila, že z jejího synovce bude specialista! Vztek a strach, jenomže posledních pár dní ji provází slova, která Moren řekl po sobotním vystoupení.  „Zapomněla jsi, že jsem tvůj bratr? Není to jen tvůj synovec, ale i můj. Není to jen tvůj manžel, ale taky můj švagr a nejlepší přítel. Myslíš si, že mně je jedno, jestli se vrátí nebo ne? Opravdu se domníváš, že bych je tam poslal, kdybych měl na výběr? Ksakru, Soi! Ty i Norm jste mě úplně odřízli, jako kdybych byl cizí, ale já ani na okamžik nezapomněl, že jsme rodina. Desítka je nejlepší jednotka, oni se prostě vrátí!“ Po celou dobu se domnívala, že je to Moren, kdo s nimi nechce trávit čas, ale opak byl pravdou. To oni ho svým chováním odháněli. Nic z toho však nakonec neřekla.

„Myslela jsem, že máš spoustu práce, když jsou tvé jednotky v terénu,“ promluvila stejně tiše jako on.

„Většinou ano, ale momentálně je v terénu pouze Desítka a té velí Monato, takže nemusím mít obavy. A kdyby se náhodou něco dělo, jejich vysílačky jsou připojené přímo na mě,“ usmál se Moren a Soi si uvědomila, že je opravdu na čase zakopat válečnou sekeru.

„V tom případě opravdu tvou pomoc uvítám. Odpoledne mají děti hudební kroužek a určitě jim z toho tancování a zpívání vyhládne,“ pronesla vesele. „Tentokrát to celé povede Hony, tak jsem zvědavá, jak to zvládne.“

„Honesta přijde?“

„Ano. Přijde s Keramem i se Zethem. Jsou to skvělí kluci. Mám opravdu radost, že si Monato s Honestou našli tak dobré přátele,“ odvětila Soi a Moren hltal každé její slovo. O Monatovi měl ještě šanci něco zjistit, ale o Honestě neměl po smrti své švagrové téměř žádné informace.

„Dlouho ji všichni ignorovali kvůli jejímu vzhledu. Jsem rád, že se to konečně urovnalo. Ten Keram, to je její přítel?“ zeptal se zvědavě a přebral si od Soi další várku zeleniny na nakrájení.

„Upřímně nevím. Hony je stejně tajnůstkářská jako Monato, takže netuším, jestli spolu chodí nebo ne. Ale rozhodně ten mladík udělá všechno, co jí na očích vidí. A sluší jim to spolu.“

Moren se ztratil ve vzpomínkách na dobu, kdy se vše ještě zdálo být normální. Na dobu, kdy věřil, že ho čeká šťastný život.

„Brácho, nechceš se přestat tvářit jako kyselý zelí?“ Faith se zářivě usmíval, když ho táhnul ke dveřím.

„Z čeho mám mít jako radost? Že jsem tě dostal na starost? Kdyby ses choval slušně, tak bych teď seděl v klidu u knihy,“ povzdechl si Moren a záviděl Normovi, který měl praxi v zahraničí i Soi, která pomáhala mámě v nemocnici. Nemuseli si hrát na dozor ve školce.

„Není to moje vina! Ten učitel si na mě zasedl,“ zamručel Faith. „Víš, že chemie mě baví, takže je jasné, že bych nic nevyvedl. Byla to nehoda a ten blbec to na mě hodil. Přece za všechno můžu já. A ještě si zavolal tátu do školy. Kdyby mamku, ale zrovna tátu!“

Kdyby si nezavolali otce, tak by to pravděpodobně prošlo jen pokáráním. Jenomže táta byl mnohem přísnější než máma, takže dal Faithovi domácí vězení. Po dlouhém přemlouvání se mladíkovi podařilo zajistit si možnost jít na narozeninovou oslavu May, ovšem pod podmínkou, že s sebou vezme Morena jako dozor. Moren by raději trávil čas s dobrou knihou než s partou pubertálních děcek. Bohužel, táta byl neoblomný.

„Doufám, že tam nemáš v plánu být celou noc,“ pronesl k Faithovi a obával se odpovědi.

„To nevím. Patnáct ti je jen jednou,“ zasmál se hoch a Moren si povzdechl. Už teď mu bylo jasné, že se to určitě protáhne až do rána.

„Když mě bylo patnáct, tak jsem to nijak neoslavoval,“ konstatoval Moren.

„Proto jsi takový mrzout. Musíš slavit a bavit se, život máš jen jeden. Příští rok nastupuješ na akademii, už nebudeš mít čas se bavit. A,“ trochu zvážněl Faith, „já taky nevím co mě čeká ani kdy. Hodlám si užívat každý den tak, jako kdyby byl poslední.“

Moren si svého bratra pořádně prohlédl. Byl to blázen a poděs, ale taky se jednalo o člověka, který viděl a zažil věci děsivé natolik, že jiní by to nezvládli. Měl svého bratra opravdu rád.

Dorazili na místo a Morena stálo hodně přemáhání, aby se neotočil a neutekl zpět domů. Hlasitá hudba mu až tak nevadila, jako všichni v jejich rodině, i on k hudbě tíhnul, ale ten všudypřítomný štiplavý kouř z cigaret a alkoholový odér mu převracel žaludek. Propletl se mezi stoly až do rohu místnosti, kde plánoval strávit celý večer.

Rozhlédl se a vzápětí našel Faitha v družném hovoru s Mayou. Byla to pohledná dívka o které jeho bratr básnil celý školní rok. Jak se zdálo, dívku jeho zájem nechával ledově chladnou. Pak však Moren pohlédl na osobu stojící vedle May a vše kolem jako kdyby přestalo existovat. June se s Faithem přátelila od školky, společně chodili do školy i na kroužky a samozřejmě společně vyváděli i veškeré vylomeniny. Ovšem Moren už dlouho June neviděl a teď to pro něj byl šok. Ze ztřeštěné školačky najednou vyrostla krásná mladá dívka. A Moren měl oči jen pro ni.

„Hej! Posloucháš mě?!“ zvýšila hlas Soi a Moren se vrátil zpět do přítomnosti.

„Promiň, jen jsem si vzpomněl na ten večer, kdy Faith s Mayou skončili na stanici,“ odpověděl Moren a usmál se.

,Skončili na stanici, protože já měl oči jen pro ni,‘ prolétlo mu hlavou, než všechny vzpomínky zase uzavřel a začal se opět věnovat své sestře.