Připadal si zvláštně. Monatův byt byl pořád stejný jako když ho téměř před měsícem opouštěl a přesto byl tolik jiný. Z koupelny zmizela černá vojenská mikina, postel byla pečlivě ustlaná a jediné, co ukazovalo na Monatovu přítomnost, byl hrnek s jeho jménem odložený na kuchyňské lince.

Zeth si sedl na pohovku a složil hlavu do dlaní. Za pár dní to bude měsíc. Měsíc od chvíle, kdy jim přišla Monatova zpráva. Hodně se toho za tu dobu změnilo. On sám se změnil. Zjistil o sobě, že není takový slaboch, jak se domníval a že dokáže unést i tu sebešílenější pravdu. Když se to týkalo Monata, objevil v sobě skrytou sílu, kéž by ji měl i v jiných ohledech.

Telefon v kapse začal znovu vibrovat. Ani se ho neobtěžoval vytáhnout. Věděl, kdo volal. Matku pustili z nemocnice. A tady končila jeho odvaha. On sám se celkem snadno smířil se svou nečekanou orientací. Takových lidí kolem sebe celý život potkával spoustu a nikdy se neztotožnil s názory matky, takže to bral jako samozřejmost. Dokud byl mimo domov, bylo mu to jedno. Ale jak si měl vybrat mezi rodiči a Monatem?

Nyní už jasně viděl, jak zkažená jeho rodina byla. Jejich staromódní smýšlení, zoufalá touha řídit jeho život a dokonce i výhrůžky – tohle všechno poznal během posledního měsíce, přestože se to dělo už dříve, jen to přehlížel. Jenomže stále to byla rodina. Vychovali ho, starali se o něj a darovali mu nemalé jmění. Odvděčil se jim tím, že utekl z domu, našel si práci a našetřil si na vlastní bydlení. Tenkrát si odmítal koupit byt za jejich peníze a měl dobrý pocit, když to dokázal sám svépomocí. Pak to vypadalo, že se situace ustálila, ale bylo to jen zdání.

Ať to však bylo jakkoliv, nehodlal přijít o Monata ani o rodiče. Ovšem představa, že si před ně stoupne a oznámí jim, že konečně není svobodný, ho vskutku děsila. Jak jim oznámit, že člověk, kterého miluje a se kterým by opravdu chtěl strávit zbytek života, je muž? A ne ledajaký. Voják specialista, člen Černé Desítky. To se rovnalo sebevraždě. Na druhou stranu si byl jistý tím, že otec své výhrůžky myslel vážně. Kdyby měl pouze přijít o rodinu, nejspíše by se s tím časem smířil, ale bál se, že by opravdu nastalo peklo na zemi. A Monato, který měl svých starostí a problémů více než dost, by tomu byl vystaven.

Možná by si o tom měl s někým promluvit, ale s kým? Keram? Ten ho na tenhle problém upozorňoval hned ze začátku. Hony? Ta byla úplně jinde. Ona chování jeho rodičů nechápala a nejspíše by mu poradila, aby se na jejich řeči vykašlal. A nikoho jiného neměl. Z blízkých přátel zbýval jen Boran, ale jemu se nikdy nijak nesvěřoval, nehledě na fakt, že měl na život poněkud jiný pohled. Pro něj byly vztahy jen zářezy, takže odtud by použitelná rada taky nepřišla.

A pak ho napadla ještě dvě jména. Dva lidé, kteří se k němu chovali jako k rodině a měli střízlivé názory. Faith a Call. Oba ho podpořili v tom, že se nemá vzdávat a zároveň mu narovinu řekli, jak těžké je být s Monatem. Ovšem oběma záleželo na Monatově štěstí, tak jakou by pro něj mohli mít radu?

Tohle bylo spíše na psychologa.

Vzpomněl si na Kyla a otřásl se. Přestože znal pravdu, některá jeho slova se mu stále vybavovala. Některá zněla rozumně. Nebo je alespoň jako rozumná brát chtěl.

„Co se týče rodičů, zatím jim to nemusíš přece říkat. Můžeš počkat, jak se váš vztah vyvine a zda stojí za to se s rodiči kvůli něj hádat. Tohle bys měl možná probrat i s ním.“

Tohle byla jedna z věcí, které mu poradil a možná to nebyla špatná rada. Mohl by nejprve počkat, až se vztah mezi ním a Monatem usadí a teprve pak řešit rodiče.

„Ta nečekaná láska většinou bývá nejintenzivnější. Málokdo očekává, že se zamiluje do někoho, kdo nemá nic společného se vzorem lidí, kteří se mu běžně líbí a o to je to náročnější. Když tě poslouchám, myslím, že se jedná o určitý vzdor rodině. Tím neříkám, že toho svýho Monata nemiluješ, to bys nebyl v tomhle stavu, ale někde uvnitř jsi se vždycky chtěl rodičům postavit. Chtěl jsi jim jasně dát najevo, že s nimi nesouhlasíš a to rozhodně mělo vliv na to, koho sis k sobě vybral. Homosexualita je vrozená, ale tys nikdy netrpěl takovou tou běžnou fází uvědomění si vlastní orientace a rovnou jsi se bezhlavě zamiloval do muže. Jak jsi sám řekl, nikdy tě vlastně nezajímali ani holky ani kluci, prostě to šlo mimo tebe. Domnívám se, že někde v mysli jsi už dávno věděl, které pohlaví tě přitahuje, jen ses tím nezaobíral, protože jsi věděl, že to je přesně ta věc se kterou se rodičům postavíš. Nebo se jednoduše ve všem mýlím a ten kluk je tak unikátní, že to prostě musí být on a přitom vůbec na kluky nejsi.“

„Je to magor,“ zamumlal Zeth a zvedl hlavu. Pohled mu padl na ramínko s košilí visící na skříni. Jak je možné, že si jí předtím nevšiml? Postavil se, aby si košili prohlédl zblízka. Na Monata byla opravdu příliš barevná.

„Duhový dědeček,“ uchechtl se tiše a aniž by si to uvědomil, při vzpomínce na večer v kulturním domě, se mu v očích objevily slzy. V jeden večer zjistil, že Monato je člen Desítky i to, že ho má rád.

„Já vím. Dlouho jsem se naivně domníval, že když si toho nebudu všímat, tak tě to jednoduše přejde. Byl jsem si jist, že pokud nic jiného, tak moje služba v armádě tě určitě odradí. Jenomže čím více času jsem s tebou trávil, tím více jsem si byl jistý, že se jen tak nevzdáš a že ani nechci, aby ses vzdal. Zjistil jsem, že jsi člověk, kterého nechci odhánět, právě naopak. Chtěl jsem s tebou trávit svůj volný čas, vadilo mi, že ti musím lhát a děsil jsem se toho dne, kdy zjistíš, co jsem zač. Taky tě mám rád, ale teď, v tuhle chvíli na našem vztahu nehodlám nic měnit.“

„Je mi smutno,“ zašeptal plačtivě ke košili. „V noci se budím s hrůzou, že se ti něco stalo, jsem tím strachem úplně ochromený, nemůžu normálně dýchat a i když se snažím, nakonec podlehnu a zkouším se ti dovolat. Zvláštní, pokaždé, když se ozve, že jsi nedostupný, vzpamatuju se, ale strach mám pořád. Někdy mám pocit, že se z něho zblázním. Nebo už jsem se zbláznil, vždyť si sakra povídám s košilí!“

Prudce se otočil a přešel do kuchyně, aby si natočil vodu do sklenice. Potřeboval se vzpamatovat. Nemohl tady fňukat nad tím, jak blbě se cítí. Monato je na tom jistě hůře a nemá možnost ani čas na sebelítost.