Bylo skvělé být doma s vědomím, že ho jeho rodina nezavrhla. Za tohle byl Morenovi nesmírně vděčný. Měl naprostou hrůzu z toho, že by ho táta do konce života nenáviděl a považoval ho za zmetka, který napadl vlastní matku. Po tolika letech strávil s rodinou normální večer tak, jak tomu bývalo dříve. Přesto si ho nedokázal užít, ne tak, jak by si přál. Nikdo z nich. Nad všemi byla mračna v podobě myšlenek směřujících k Monatovi.

Seděl na posteli ve svém pokoji a prohlížel si fotoalbum z dětství. Téměř na všech fotkách byl s Monatem. Byli nerozlučná dvojka a když získal své vzpomínky a schopnosti, považoval každou minutu v přítomnosti Sunonovy reinkarnace za vzácnou.

Ze vzpomínání ho vytrhlo tiché, sotva slyšitelné zaklepání na dveře. Odložil album a přešel ke dveřím. Po otevření zůstal šokovaně zírat. Za dveřmi stála Ai.

„Můžu s tebou mluvit?“ zašeptala tichounce a Call ji pustil dovnitř.

„Co se děje, Ai? Už je pozdě.“

Dívka stála uprostřed místnosti a Call si všiml, že je bosa. Protočil oči a přešel k ní.

„Pojď sem,“ popadl ji, posadil ji na postel a přikryl ji peřinou. „Tak a teď povídej, pročpak jsi za mnou přišla?“

„Ty jsi taky znal tátu, že?“

„Tvůj otec byl profesor Cad?“

„Hm,“ přitakala Ai a Call si povzdechl.

„Byl jsem u něj párkrát na doučování, ale pak jsem rozhodl být vojákem, tak jsem už nepotřeboval umět tak dobře matematiku.“

„Aha. Slyšela jsem o čem jsi mluvil se Zethem. Monato říkal, že to bude naše tajemství. Chodil za tátou několikrát týdně a vždycky si se mnou hrál,“ špitla dívka.

„A řekl ti Monato, proč je to tajemství? Jak je možné, že máma, teta Soi, o tom neví?“

„Měla jsem mámino jméno, tak asi proto to nikdo neví. Mon říkal, že pak by mohlo být složité, aby mi dal svoje jméno. A já chci mít jeho jméno,“ vyhrkla Ai pisklavým hlasem.

„Asi měl pravdu, tak to zůstane tajemství, jo? To se ti tak líbí Monatovo jméno?“ zasmál se na ni a spokojeně sledoval, jak se více zahrabala do peřiny.

„Když mám jeho jméno, tak to je jako kdybych měla nového tátu. Monato je jako táta, stará se o mě a má mě rád. A Zeth taky! Myslíš, že by mi Zeth dal taky svoje jméno? Pak bych měla dva tatínky!“

Call na ni zíral v němém úžasu. Kde na takové věci tak malé dítě přišlo?

„Na to se musíš zeptat Monata až se vrátí. To on rozhoduje, kdo se o tebe bude starat a koho jméno budeš mít,“ vysvětlil jí, zatímco hlasitě zívala. Posunula se na polštář a lehla si.

„Tak já se ho pak zeptám, ale určitě mu to nebude vadit. Má Zetha moc rád a Zeth je na mě taky moc hodný. Chtěla bych ho mít jako dalšího tatínka,“ zamumlala už v polospánku. „Můžu tu zůstat?“

Call ovládl nutkání nahlas se začít smát. Nejprve mu zabere postel a pak se teprve ptá. Vypadalo to, že měla Monatovu školu.

„Jasně, napíšu tetě vzkaz, aby tě nehledala,“ odvětil a spravil peřinu, aby byla pořádně přikrytá. Jeho pokoj byl nejchladnější z celého domu a Call nechtěl, aby byla nachlazená.

„Můžeš si pak ke mně lehnout,“ řekla ještě a usnula.

„To jsem rád, že mi to dovolíš,“ ušklíbl se pobaveně a vytáhl z kapsy telefon, aby napsal mámě. To dítě bylo opravdu výjimečné a už se ani trochu nedivil, že Monata tak uchvátila.

„Tatínek,“ povzdechl si tiše a ve vzpomínkách se přenesl na úplně jiné místo.

„Vrchní velitel armády, muž, před kterým se třesou všichni členové Takaty, má nejraději hrnec a vařečku,“ uchechtl se Varm a posadil se do křesla.

„Ano a muž, který vyrůstal v zemědělské rodině a jeho máma byla kuchařka, není schopen připravit více než tři druhy jídla, ze kterých bychom se neotrávili,“ ušklíbl se Sunon a otočil se na Varma. „Co jíš, když jsem pryč?“

Varm jen pokrčil rameny. „Vždycky jsem se raději věnoval dobytku a práci na poli než trávení času v kuchyni. Je dost jídel, které se nemusí vařit, stačí zajít do obchodu.“

„Hm a proto vypadáš tak, jak vypadáš a z výplaty nikdy nic neušetříš. Většina jídel, která si v obchodě koupíš slouží jen k zahnání hladu, ale neobsahují nic prospěšného pro tělo.“

„Co se ti na tom jak vypadám nezdá? Mě přijde, že vypadám normálně, teda až na ten dlouhý nos, ten se mi fakt nelíbí,“ oponoval mladík a zatvářil se uraženě.

„Jako nějaké nedochůdče, tak vypadáš. Už i Bela vyjádřila jisté obavy o tvé zdraví. Vím, že chodíš z práce pozdě a jsi unavený, ale neměl bys jíst jen kupované jídlo. Dříve nebo později se to projeví,“ vysvětlil trpělivě Sunon a vypnul sporák.

„Co to do tebe najednou vjelo, Sune? Děláš, jako kdybych byl dítě, které se o sebe neumí postarat. A cos to vlastně vařil? Už jsme večeřeli,“ ptal se Varm a doufal, že přednáška o stravě už skončila. Těžko mohl Sunonovi říct, že ve chvílích, kdy je pryč, většinou ani nechodí domů a pracuje nonstop. Pak opravdu nemá čas ani chuť dodržovat správné stravovací návyky, ale je to pořád lepší než se užírat myšlenkami na to, zda se Sunon vrátí.

„Někdy jsi mnohem horší než malé dítě,“ povzdechl si velitel a posadil se do druhého křesla. „Opravdu si myslíš, že jsem slepý a hluchý? Fakt máš dojem, že nepoznám, když nejíš a pořádně nespíš? Napadlo tě někdy, jak velký rozdíl ve vzhledu je mezi tebou a ostatními, kteří pracují na poli? Úplně se mezi nimi ztrácíš, jaké jsi tintítko. Celý rok jsem mlčel, ale na první pohled poznám, kolik jsi toho snědl, když jsem byl pryč a oba víme, že toho rozhodně moc nebylo. Když takhle budeš pokračovat, tak jednou nebudeš mít sílu pracovat a časem se ani nezvedneš z postele. Proto to vymyslím tak, abys měl aspoň jedno normální jídlo denně, i když budu pryč. Mimochodem, vařil jsem nám snídani. Jít na pole bez pořádné snídaně, tak asi nezvednu ani motyku.“

„Půjdeš zítra na pole? Proč?“

„Proč ne? Přednášku na akademii mám až odpoledne, veškerou práci jsem si zvládl udělat dneska, tak proč bych nešel s tebou na pole? Aspoň dohlédnu na to, že si nepůjdeš koupit nějakou z těch sraček, co prodávají v obchodě.“

Varm na něj nevěřícně vytřeštil oči. „To se mnou půjdeš na pole, aby ses ujistil, že nebudu jíst kupované jídlo? To myslíš vážně? Jako fakt? Začínáš mě děsit, Sune! Když jsi takhle přísný na mě, tak jak hrozné to budou mít naše děti?“

„Děti?“

„Ano, děti. To je takový ten rostoucí človíček, který hodně jí, zlobí a žvatlá a tvou povinností je starat se o něj, ale jak tě tak poslouchám, to nebude péče, ale vojenský výcvik!“ zasmál se Varm, ale Sunon se nesmál. Zíral na mladíka jako na zjevení.

„T-ty chceš děti?“

„Jo, proč bych nechtěl. Je hezké se o někoho starat a sledovat jak roste, nemyslíš? Nebo ty děti nechceš?“

Poprvé za dobu, co byl se Sunonem pocítil strach. Jeho přítel při zmínce o dětech nevypadal vůbec nadšeně, spíše naopak.

„Tak to není, ale abych byl upřímný, vlastně jsem o tomhle nikdy nepřemýšlel. S tím, jak často a dlouho bývám pryč mě nikdy nenapadlo přemýšlet nad dětma a domníval jsem se, že tebe odradilo tvé dětství,“ odpověděl tiše a uhýbal pohledem.

„To, že jsi často pryč ještě neznamená, že nemůžeš být dobrý rodič, ale jo, dříve jsem rodinu nechtěl. Ne proto, jaké jsem měl dětství, ale protože jsem neočekával, že bych někdy s někým byl.“

„Jsi blbec?“ naštvaně se na něj Sunon podíval. „Jak tě mohlo napadnout, že budeš sám?“

Varm pokrčil rameny a postavil se. Přešel k Sunonovi a letmo ho políbil.

„Buď rád, kdybych tak nepřemýšlel, tak bych byl zadaný dřív a s někým jiným.“

Call si povzdechl. Sunon by byl skvělý otec, věřil tomu. Jejich děti by byly ty nejšťastnější ve městě. To by ovšem on sám nesměl být pouze voják plnící rozkazy. Někdo takový neměl nárok na tenhle druh štěstí. Měl si to uvědomit včas a ušetřit si spoustu bolesti v následujících životech. Sunon se aspoň v tomhle životě dokázal posunout dál a nechat minulost za sebou, to on nezvládl. Jak by taky mohl, když přišel o to nejcennější a neměl žádnou šanci vrátit to zpátky. Ta bolest byla příliš silná, než aby ji dokázal překonat a jít dál.

Opatrně si vlezl k dívce do postele a usmál se, když ho ze spaní objala. Děti byly opravdu něco, co si z celého srdce přál.