Byla to hra. Nebezpečná hra s ohněm, kdy bylo jen na Monatovi, jak se k tomu postaví. Nechal se napálit. Naprosto neuváženě vlezl do pasti a jeho šance na vítězství byly značně snížené. Jak ho vlastně mohlo napadnout, že by proti nim povstalci vytáhli v tak malém počtu?

Odpověď byla jednoduchá. Chtěl mít celou situaci rychle z krku a dostat Baie s Propenem do nemocnice, proto se dlouho nerozmýšlel. Jinak by ho muselo napadnout, že mají způsob jak obejít termovizi. A kdyby ho to napadlo, tak by teď nebyl v prdeli.

Jeho plán nestřílet a poprat se s povstalci hezky zblízka by byl výborný, nebýt toho detailu, že nebyli pouze čtyři a navíc měli ukryté ostřelovače.

Když se na sebe podíval, udělalo se mu lehce nevolno. Než se dostal z jejich dosahu, jistě ztratil spoustu krve. Proto se cítil tak slabý. Nic z toho ho však nesralo tolik, jako fakt, že jeho levá ruka se stala v boji téměř nepoužitelná. Netroufal si odhadovat, zda je to kulkou v rameni nebo nožem v dlani a v konečné fázi mu to mohlo být jedno. Výsledek byl pořád stejný.

Věděl jak by se měl ošetřit, ovšem realita byla taková, že byl rád, když se nějak obvázal a spolkl tabletky od bolesti, které nijak zvlášť neúčinkovaly. Vlastně neúčinkovaly vůbec a kdyby Monato mohl, tak by řval. Řval by jak malé dítě, když spadne z houpačky, protože to kurevsky bolelo. Jenomže jediné, co si dovolil, bylo vzteklé zavrčení, když si ránu slil dezinfekcí a přimáčkl tlakový obvaz.

Kriticky shlédl své dílo a musel se i přes bolest uchechtnout. Tohle, jestli uvidí Ray, tak dostane infarkt. Ovšem na jeho obranu, zavázat si rameno jednou rukou je výkon hodný hadí ženy a ne vojáka. Taky se mohl nechat střelit na nějaké více přístupné místo. Teď jen doufat, že ještě nějakou dobu nevykrvácí. Možná, kdyby si ránu vypálil, bylo by to rozumnější, ale to ho mělo napadnout dříve.

Zkontroloval zbraň a připravil si do kapsy zásobníky. Rozhodně se nehodlal vzdát jen tak, bez boje. Čtyři povstalce zranil dost na to, aby nebyli schopni dál útočit, čtyři mu ještě zbývali.

Ve vysílačce byly slyšet zvuky boje, ale nedokázal odhadnout, jaká byla situace u hlavní budovy. Talonův plán byl skvělý, ale povstalci měli evidentně plno es v rukávu. A Monato se k nim mohl dostat jen přes nepřítele, který si rozhodně nedával pozor, jestli ho zabije nebo ne. To bylo v rozporu s tím, co se doposud domníval.

„Veliteli Ride!“ ozval se hlas napravo od Monata. Odhadoval, že byl tak třicet metrů daleko. „Snad se nebudete schovávat? Soran nás ujišťoval, že jste nebezpečný soupeř, no zatím to tak nevypadá. Vy jste zraněný, my naživu a vaše jednotka je pěkně v prdeli. Co nevidět budou všichni po smrti. To se opravdu budete schovávat místo boje?“

Monato, v naprosté tichosti, přesunul váhu z jedné nohy na druhou, aby byl schopen okamžitě vyběhnout. Jak stoupal adrenalin a vztek, bolest ustupovala do pozadí. Byl za to rád, i když věděl, že později udeří plnou silou.

„Řeknu vám tajemství, veliteli Ride!“ zavolal ten hlas o kus blíže. „Dostali jsme příkaz vás nezabíjet, ale víte, my nejsme vojáci, co poslouchají na slovo, takže vás prostě nenecháme na pokoji dokud nebude po vás!“

Poslouchal ho jen okrajově. Soustředil se na použití sfér. Na Averaze běžně používali zemi, vzduch a někdy i vodu k lokalizaci nepřítele. Monato byl sice o hodně slabší než býval na své rodné planetě, přesto to zkoušel. Tess měl pravdu, tohle nemohl bez sfér zvládnout a bylo na čase je aspoň částečně začít používat. Byl si vědom toho, že on, jako jediný z Desítky, měl stále připnutou kameru a nemohl sféry použít v boji. Nechal si mikinu schválně, protože pokud Jess vyřadil rušičku, tak obraz z jeho kamery vysílá i do televize a Daji. A Moren to jistě bude sledovat.

Věděl to! Zjistil, kde se povstalci ukrývají! Chtělo se mu smát nad jejich hloupostí. Zjevně se opravdu domnívali, že je natolik raněn, že si nemusí dávat pozor a všichni k němu přicházeli ze stejného směru.

„Ústup! Okamžitě se stáhneme!“ zaslechl ve vysílačce Talonův hlas a srdce mu kleslo.„Jak jsi na tom, Coile?“

„Nic, co by mě zabilo, ale kurva, jsou fakt silní. Mám pocit, jako bych bojoval s vojáky!“

„Za chvíli jsme u vás, Talone, vydržte!“

„Rozumím, Blighte. Seraphe, vypálíš všechno co máš, ale půjdeš z druhé strany.“

„Jasně, Tale.“

„Monato, budeme se držet déčka, ale nepřátelé jsou opravdu silní a Dixovi se nedaří spojit se s Morenem. Je možné, že se budeme muset vzdát v zájmu přežití.“

Neodpovídal. Nemohl si dovolit prozradit svou pozici, ale začal plánovat svůj další postup. Kdyby se vzdali, bylo by to totéž jako rozsudek smrti. Nebudou ušetřeni, protože byli Monatovou jednotkou. Byla jen jediná šance.

Znovu zkontroloval zbraň. Byla nabitá a odjištěná. Musel si prorazit cestu ke své jednotce a bylo mu jedno kolik mrtvol za sebou zanechá.

Pokud si bude počínat rychle, mohl by to zvládnout. Měl výhodu v počtu skrýší, zatímco nepřítel k němu přicházel přes mýtinu a naprosto nekrytý. Zhluboka se nadechl. Další houští bylo přibližně čtyři metry od něj. Musel se k němu dostat a zároveň střílet. A hlavně zasáhnout. Přitáhl si popruhy batohu, pevně sevřel zbraň a vyrazil.

Nedíval se na povstalce, očima hypnotizoval houští ke kterému mířil. Střílel naslepo, ale soudě dle zvuků, zasáhl.

Jakmile vyběhl, snesla se na něj várka výstřelů, ovšem jako zázrakem ho ani jeden nezasáhl. Houští mu nejen poskytlo přijatelný úkryt, ale taky výhled.

Jeden muž byl nejspíše zraněný, pořád se hýbal, ale další dva leželi nehnutě. Posledního muže však Monato nikde neviděl. Zrovna se chystal znovu použít sféry, když zaslechl téměř neslyšitelné prasknutí větvičky. Hbitě se otočil a mířil na muže, který se mu dostal do zad. A povstalec mířil na něj.

„Jsi dobrý, Ride, ale fakt si myslíš, že tohle přežiješ?“

„Uvidíme,“ ušklíbl se Monato a zmáčkl spoušť ve stejnou chvíli jako jeho nepřítel.