Honestu od přemýšlení začínala bolet hlava. Od chvíle, kdy přišla do Centra nevycházela z údivu. Bylo to poprvé po letech, kdy viděla Morena a Soi společně, bez hádek a s úsměvem. Když byli s Monatem ještě děti nebyly takové situace neobvyklé. Moren často navštěvoval jak své sourozence tak i Monatovu mámu. Pamatovala si, že v té době vždy něco malého dostala od Morena i ona. Nebylo to tak, že by ho od mala nenáviděla, to přišlo časem a vlastně na to mělo vliv především chování Monata, Soi i Norma. Jako dítě měla dokonce Morena docela ráda. Nebyl totiž tak přísný jako Norm a Soi. Měl pochopení pro většinu jejich lumpáren. Jenomže to, že teď byl tady v Centru a smál se se Soi bylo natolik divné, že nad tím nedokázala přestat přemýšlet.

Aby toho nebylo málo, tak ji trápil i Zeth. Samozřejmě, že byl nešťastný z Monatova odchodu, obzvláště když věděl kam mladík jel, ale dnes to bylo jiné. Horší. Téměř pořád byl myšlenkami někde jinde a ve chvílích, kdy se domníval, že ho nikdo nevidí, měl utrápený výraz. Honesta se obávala, že za jeho chováním je víc než jen stesk.

Přesto si však odpoledne užívala. Děti byly jako vždy nadšené bez ohledu na to, že chyběl Monato. Dokonce i Ai se smála a byla v pohodě, i když za to nejspíše mohla Zethova přítomnost. Evidentně ho měla ráda a i seniorovi přirostla k srdci.

Aktivní část odpoledne se blížila ke konci a děti si měly vybrat písničku, kterou jim Hony zazpívá a nastal problém. Chtěly po ní skladbu, na kterou ji Monato doprovázel na bicí, jenomže Honesta uměla hrát jen na kytaru a klavír. Věděla, že ať si vybere kterýkoli z těch dvou nástrojů, děti nebudou spokojené a píseň nebude znít dobře. Už se chystala na zklamání, které v dětských očích určitě spatří, když k ní přišel Moren.

„Máš k té skladbě noty?“ zeptal se jí s úsměvem a dívka na něj šokovaně vytřeštila oči.

„No mám, proč?“

„Proč asi,“ protočil Moren oči. „Abych tě doprovázel, ty trdlo.“

„Ty? Umíš na bicí?“ vyjekla překvapeně Hony a Soi se rozesmála. „A kdo myslíš, že to Monata naučil? Samozřejmě, že umí.“

„Tak šup, dej sem ty noty, ať dlouho nečekají,“ usmál se na dívku a Honesta se na chvíli přenesla do minulosti. Do té doby, kdy ho nadšeně vítala u dveří a poslouchala jeho příběhy. Rychle se vzpamatovala a vyhrabala z kupky papírů ten správný list a podala ho Morenovi.

„Fajn, jdeme na to,“ vzal si od ní noty a Honesta se uchechtla. „Něco k smíchu?“ zeptal se Moren, zatímco si sedal na stoličku k bicím.

„Už vím, odkud má Monato to jeho oblíbené fajn. Koukám, že to chytl od tebe,“ zašklebila se a popadla kytaru.

Moren to nijak nekomentoval a zatočil s paličkami. „Já jsem připraven.“

Honesta si nastavila mikrofon do správné výšky a začala hrát a zpívat. Po pár tónech se k ní přidal Monatův strýc a v dětských tvářích se objevilo nadšení. Až se Monato vrátí, bude mu muset říct o co přišel a taky ho požádá, aby se začal s Morenem bavit trochu mírněji. I když to pro ni bylo velkým překvapením, tak dnes se Moren choval pořád stejně vtipně a mile jako kdysi, když byli ještě malí. Vždycky působil dojmem mrzouta, ale když se jednalo o čas s dětmi, býval to takový ten hodný strýček. Pokud se Honesta nepletla, tak Moren hodně Centrum podporoval a to o něm taky něco vypovídá.

„Myslím, že tomuhle Monato neuvěří,“ pronesla s úsměvem, když uklízela hudební nástroje. Děti se vrhly na svačinu a Honesta byla ráda, že to nějak zvládla.

„Soi to natáčela, takže tomu bude muset věřit,“ odvětil Moren a pomohl jí zasunout bicí sestavu do rohu místnosti. „Možná spíš nebude věřit tomu, že jsi souhlasila.“

Honesta na něj pohlédla a pousmála se: „To bude tím, že už nejsem malé a hloupé dítě, strýčku. Vím, co je Monato zač a kam jel. To znamená, že vím i to, proč na tebe byl rok od roku více a více naštvaný. Chápu, proč se zlobil on i všichni ostatní a proč jsi sem nechodil, jenomže to není důvod k tomu, abych na tebe měla vztek i já. Mě jsi nikdy nic neudělal a byla jsem naštvaná jen proto, že byl naštvaný Monato. Řekl mi, že svou práci dělá rád a že ji dělat chce i nadále, takže tě nemám ani za co vinit, protože to je jeho rozhodnutí.“

Moren ji sledoval a snažil se nedat najevo, jak moc se mu ulevilo, když slyšel, že se na něj nezlobí. Jak ji tak pozoroval, viděl její matku. Byla stejně krásná i hodná. Taky dokázala blbnout, chrlit oheň, ale když došlo na vážné věci, vždy rozhodovala rozumně a s citem.

„Ani náhodou už nejsi dítě, Hony. Vyrostla z tebe stejně úžasná žena jako byla tvá máma. Jsem si jist, že rodiče by na tebe byli opravdu hrdí,“ pronesl nakonec a byl rád, když se dívčin úsměv ještě rozšířil.

„Doufám, že to není tvoje poslední návštěva. Ráda tě tady uvidím.“

„Budu se snažit chodit pokaždé, když budu mít volno,“ ujistil ji a dívka jen přikývla a odešla se posadit ke Keramovi a Zethovi.

‚Opravdu je celá po tobě, June,' pomyslel si vydal se za Soi. Faith měl pravdu. Rodina mu chyběla a bylo načase vše urovnat tak, jak by to mělo být.

„Slušelo vám to,“ pronesla Soi, jakmile si k ní přisedl.

„Myslíš?“

„Z jednoho úhlu to dokonce vypadalo, že jste si podobní,“ dodala Soi a Moren se zakuckal vodou.

„Podobní?“

„Hm, ale to byl jen optický klam. Každopádně jsi Honestě zachránil závěr kroužku. O čem jste si tam povídali?“

Moren se trochu uklidnil a odpověděl: „Honesta mi tak nějak vysvětlila co vše ví a chápe a dodala, že nemá důvod se na mě zlobit.“

„Něco takového jsem si myslela. Nehezky se s Monatem pohádali těsně před jeho odjezdem a padlo tam i tvoje jméno,“ odvětila Soi a povzdechem.

„O co šlo?“

„O Monatovu budoucnost. Podle toho, co mi říkala, tak se do něho celkem ošklivě pustila. Řekla mu, že práce specialisty přece není zaměstnání, že to dělá jen kvůli tobě a určitě není takový cvok, aby to chtěl dělat do konce života. To bylo naposledy, co spolu mluvili.“

„No nazdar,“ povzdechl si Moren.

„Tak jak to popsala, tak Monato jí na to řekl, že tu práci chce dělat a ty s tím nemáš nic společného. Myslím, že teprve pak Hony došlo, že Monato není bezduchá loutka. Mě to taky trvalo dost dlouho, než jsem si připustila, že je specialistou rád.“

„Bylo to Faithovo přání, Soi.“

„Já vím,“ pronesla nevesele Soi. „Proto nebylo správné, že jsme svůj vztek obrátili proti tobě. Každý z nás by udělal na tvém místě totéž, jen jsme si to nikdy nepřipustili. Přitom je důležité to, že Monato dělá co ho baví.“

‚Kdybys tak věděla, sestřičko! Náš synovec je mnohem víc, než jen voják. Je to člověk, na kterém stojí záchrana naší planety.‘

„Jednu věc jsi mi ale stále nevysvětlil,“ pokračovala vážně Soi. „Jak do toho všeho zapadá můj syn. Postavili jste mě před hotovou věc. Call prostě musí do nápravného zařízení, ale nikdo mi nevysvětlil proč.“

Moren čekal, že tohle téma přijde a byl překvapen, jak dlouho Soi trvalo než o tom začala mluvit.

„Řeknu ti to, ale musíš mi nejprve něco slíbit,“ odvětil tiše. „Nesmíš to nikomu říct, ani Propenovi. Mohlo by to mít fatální následky.“
Soi přikývla. Za cenu informací o jejím synovi byla ochotná lhát i vlastnímu muži.

„Monata jsem od dětství vedl k armádě a přestože dělá svou práci rád, vždy byla spousta věcí, které by dělal raději. Calla nikdo k vojákům neverboval, přesto se jím chtěl od dětství stát. Vyptával se na jednotky, výcvik, školy, prostě na všechno. Myslím, že Propena považoval za svůj vzor a chtěl ho napodobit,“ začal vysvětlovat Moren, zatímco sledoval Honestu, která se bavila se spolužáky. „Říkal ti někdy Prop o jednotce nula?“

Žena se na okamžik zamyslela. „Není to jednotka tajných agentů? Myslím, že mi jednou říkal, že nikdo nezná ani jejich jména ani tváře.“

„Přesně tak, to je jednotka nula. Když jsem se stal zástupcem, musel jsem se seznámit se všemi jednotkami, jejich výcvikovými metodami a zaměřením. Výcvik jednotky nula probíhá jednotlivě a pouze v noci a jejich učitelé nesmí opustit základnu, aby nemohli žádného z členů nebo budoucích členů prozradit. Byl to celkem šok, když jsem tam potkal Calla. Všichni jsme se domnívali, že se fláká s nějakou divnou partou a on přitom procházel výcvikem.“

„Chceš mi říct, že můj syn je voják a já o tom nevím?“

„Ano. Tohle je účel téhle jednotky, nikdo o nich nesmí vědět, ani rodina. Call za dobu výcviku získal jak status tajného agenta tak nižšího specialisty. Na tu misi ve vězení se Call přihlásil dobrovolně, ale Propen nám to nevědomky komplikoval. Zbytek už znáš. Měl se vrátit už minulý týden, ale nastaly nějaké komplikace v dopravě. Každým dnem určitě dorazí,“ dokončil vysvětlení Moren a sledoval, jak se jeho sestře vrací barva do obličeje.

„Ty jsi jeho přímý nadřízený?“

Moren překvapeně nadzvedl obočí a odpověděl: „Ano, jednotka nula se zodpovídá přímo mě. Jelikož pracují samostatně, tak mezi sebou nemají žádného velitele.“

„V tom případě to je v pořádku. Ty víš, co děláš a Propen ti věří, tudíž ti budu věřit i já.“

,Ach Soi, jak mi můžeš věřit, když si nevěřím ani já sám.‘