„Ženy jsou od toho, abychom je my muži chránili, rozumíš? Muž, který vztáhne ruku na ženu je odpad a ten který tomu nečinně přihlíží je ještě horší.“

„A co když je to někdo jako já? Neumím se prát, vždyť jsem se nikdy s nikým ani neporval,“ ptal se Keram otce.

„Když budeš přihlížející, tak je vždy možnost nějak pomoci. Můžeš zavolat ochranné složky nebo požádat o pomoc někoho z kolemjdoucích. Vždycky je nějaká možnost, synku,“ odvětil táta a mladík se zamyslel.

„Nad čím dumáš, Kerame?“ zeptal se ho starší muž a hoch se zamračil.

„Vždycky jsem si říkal, že je přece dobře, když se neperu s klukama a vyhýbám se různým potyčkám. Jenomže když tě teď poslouchám, jak budu chránit svoji holku, když to neumím?“

„Myslíš, že já jsem se někdy uměl rvát?“ zasmál se táta a pokračoval: „V tomhle ohledu byla z nás dvou vždy lepší máma, ale když nastala nepříjemná situace a někdo chtěl mámě ublížit, pustil jsem se do bitky i když jsem nic neuměl. Až budeš mít dívku, kterou budeš mít opravdu rád, tak ti bude jedno jestli se prát umíš nebo ne, prostě ji budeš chtít chránit.“

Bylo to pár let zpátky, kdy si takhle povídal se svým tátou. Tehdy se mu žádná dívka nelíbila, tak na jejich rozhovor brzy zapomněl, ale teď když sledoval Hony, jak se naprosto jistě pohybuje a nehodlá se vzdát, znovu se mu tátova slova vybavila. Měl pravdu, Keram by klidně Honestu bránil jakýmkoliv dostupným způsobem, ovšem když ji viděl, začínal pochybovat o tom, že by o to vůbec stála. Není to žádná křehká dívka, která potřebuje něčí pomoc. Život ji naučil, že se nemůže na nikoho spoléhat a musí se postarat sama o sebe. Keram to chápal a byl svým způsobem na Honestu hrdý, ale až příliš bolestně si uvědomoval, že není mnoho věcí, které by pro ni mohl udělat. V tom případě neviděl žádný důvod k tomu, aby o něj měla zájem. Monato řekl, že se jí Keram líbí, to ovšem nic neznamená. Povzdechl si a sklopil hlavu. Byl opravdu naivní, když si myslel, že by mohl něco udělat pro dívku jako je Honesta. Ona se o všechno dokáže postarat sama.

Když kolem Kerama procházel, všiml si Monato jeho smutného výrazu. Hned si domyslel, co mladého muže trápí. Jakmile bude mít možnost, musí si s ním promluvit. To, že se o sebe Honesta dokázala postarat ještě neznamenalo, že nikoho nepotřebuje. A obzvláště, když bude Monato pryč, by bylo vhodné, aby měla někoho na koho je spolehnutí. Monato věřil, že na Kerama se spolehnout může.

Vešel do provizorní arény a zamračil se na Baie:
„Co to zas vymyslíš?“

„Já? To se spíš zeptej té svojí kamarádky. Je pěkně tvrdohlavá a taky děsivá.“
Monato střelil pohledem k Honestě a když spatřil, jak se spokojeně usmívá, bylo mu vše jasné.

„Takže? Jak to uděláme?“

„Oba víme, že dohromady nejsme žádného hereckého výkonu schopni. Navrhuji vzít to jako běžný trénink,“ odvětil Bai a utáhl řemínky Monatových rukavic. „A mohli bychom to vzít se vším všudy, koneckonců, tohle je především divadlo pro hosty, ne?“

Monato protočil očima a přešel na určené místo. Nasadil si kapuci a schoval ruce do kapes. Když se vším všudy, tak se vším všudy.

Zeth byl zvědavý, jak bude jejich souboj vypadat. Předpokládal, že to bude opravdu zajímavá a zároveň nebezpečná podívaná.

„Bai k nim patří taky, že ano?“ optal se Norma stojícího vedle něj.

„Vidím, že máte opravdu skvělý postřeh, Zethe,“ usmál se starší muž. „Ano, Bai je Monatův kolega. Stejně tak můj švagr, Propen.“
Zeth mlčel. Nemělo smysl to jakkoliv komentovat, přestože byl mírně překvapen.

„Hele, to bude zajímavé! Nečekal bych, že se ti dva do sebe pustí na veřejnosti. Vždyť ani na trénink s sebou nikoho neberou,“ ozval se někdo za Zethovými zády. Senior se ohlédl a spatřil dva muže přibližně v Baiově věku. Když si je pořádně prohlédl, všiml si, že na mikině měli našitou malou desítku. Stejnou, jakou měl i Monato. V tu chvíli si Zeth uvědomil, že se jistě nejedná o náhodu, ale všichni z Černé Desítky mají stejný oděv. To znamená, že ti dva jsou taky vojáci. Stočil pohled zpět na arénu a pokusil se vypudit veškeré myšlenky na Monatovo zaměstnání z hlavy.

„Třeba konečně zjistíme, jak to vypadá, když spolu trénují. Na misích jsou skvěle sehraná dvojka, ale nikdo vlastně netuší, co přesně spolu pořád trénují,“ odvětil druhý muž.

„No, když si vzpomenu na to, jak jsem stál proti Monovi, tak nevím jestli to vlastně chci vědět. Kdyby chtěl, tak by mě raz dva zabil. To je děsivé, když je z nás nejmladší.“

„A je taky nejlepší, to musíš uznat. Jsem rád, že tentokrát bude velet. Jako nic proti Propenovi, je perfektní velitel, ale mám dojem, že Monato má přece jen lepší strategické myšlení.“

„Tak to jasné. Geny se nezapřou. Těžko by mohl být špatný stratég, když jeho strýc je nejlepším stratégem v armádě. Nevím, jestli je to pravda, ale prý Monata cvičil už od dítěte. To se nedivím, že je lepší než my všichni dohromady.“

„Ale za jakou cenu? Umíš si představit, jak těžké to muselo pro dítě být, Dixi? A jak znám zástupce, tak ten výcvik určitě nebyl nic příjemného. Vždyť ho poslal do nejtvrdšího tábora, který pro specialisty je. Slyšel jsem, že z toho tábora vyjde jen polovina chlapů naživu a z té poloviny projdou jen tři u zkoušek. Jak tohle mohl přežít osmnáctiletý kluk?“

„To netuším, Rayi. Ale je to frajer. Mám toho kluka fakt rád.“

Zeth nechtěl poslouchat, ale neměl moc na výběr. Zjistil tak další kousek Monatova života. Už věděl, kam na ty dva roky zmizel a proč se na tohle téma odmítá bavit. Jak příšerné místo to musí být, když přežije jen polovina lidí, kteří tam jsou? Co všechno musel v tom táboře vidět a zažít? A jaký strýc pošle dítě na takové místo? Věděl, že Monato o nic takového nestojí, ale bylo mu ho líto. Neměl dětství, neměl dospívání a vlastně neměl ani vlastní život. Ani budoucnost. Neměl nic a přesto nebyl zkažený a zlý jako spousta jiných, kteří měli vše a stejně se vydali na špatnou cestu. Čím více informací o mladíkovi měl, tím si byl jistější sám sebou. K někomu takovému se nemohl otočit zády. Spíše měl pocit, že ho to k Monatovi táhne více a více. Měl dojem, že neexistuje žádná jiná varianta než být po jeho boku.

Pohlédl na ring a překvapeně otevřel pusu. Monato ležel na zemi a Bai mu podával ruku. Byl tak zamyšlený, že zapomněl sledovat jejich souboj. Trošku ho to mrzelo, ale ne tolik, aby se tím trápil.

„Tohle bylo rychlý. Čekal jsem nějakou pořádnou show a ne, že Monato padne tak rychle k zemi.“

„Nevím, ale mám dojem, že to bylo nahrané, kvůli všem těm lidem. Neumím si představit situaci, při které by Monato tak rychle skončil.“

„Asi máš pravdu. Měli bychom jít dřív, než si nás ti dva všimnou.“

Zeth se otočil, ale spatřil už jen odcházející dvojici. Ani netušili, jakou službu mu prokázali.
Lidé se pomalu rozcházeli, jako kdyby Monatův souboj znamenal konec arény. Někteří se vraceli ke stolům a někteří opouštěli zahradu úplně. Zeth se rozhlédl a našel Monata jak mluví s Keramem. Zdálo se, že jeho kamarád z dětství je neobvykle smutný, ale po rozhovoru s Monatem se opět rozzářil.

„Díky,“ vzal si od něj Monato bundu, když k němu.
„Nemáš zač. O co šlo?“ zeptal se Zeth a kývl hlavou ke Keramovi.

„Pouze jsem mu připomněl, že Honesta je člověk jako každý jiný a to, že se o sebe dokáže ve všech ohledech postarat sama na tom nic nemění.“
Zeth se chvíli na mladíka zmateně díval a pak mu to konečně došlo. Keram měl jistě zase tu svou chvilku, kdy se považoval za nepotřebný kus hadru. Monato byl dobrý, že si toho všimnul, což mu taky hned řekl, ale mladík ho vyvedl z omylu.

„Nejsem takový expert, abych na první pohled všechno odhadl, ale moc dobře si pamatuji, jak jsem se cítil já, když jsem si uvědomil, že už mě Hony nepotřebuje. Celý život jsem se o ní snažil starat a najednou mě nebylo třeba. Bylo to velmi nepříjemné procitnutí, ale naštěstí jsem měl po ruce Norma. Řekl jsem Keramovi jen to, co řekl strýček tenkrát mě.“

Zeth se jen usmál a vydal se Monatem zpět ke stolu. Musel mlčet, protože kdyby měl říct všechno, co ho pálilo na jazyku, přinejmenším by Monata překvapil. A to nepovažoval za vhodné. Ne, pro tu chvíli.