Bylo to opravdu už hodně dávno, kdy před vystoupením pociťoval nervozitu. Proč by také měl být nervózní, když se na pódiu i na parketu cítil jako doma? Jenomže dnes si připadal úplně stejně, jako když poprvé vystupoval před diváky. Nedával to najevo, ale uvnitř to cítil. Ten strach, že něco pokazí, že jejich vystoupení nebude mít úspěch, že všem budou jen pro smích. I bez svých znalostí psychologie znal původ těchto svých pocitů. V hledišti byla spousta lidí, na jejichž názoru mu záleželo, ale především tam seděl Zeth, kterého pozval. Jakmile vyjde na pódium, senior uvidí, kým Monato před léty býval. A nejen Zeth. Keram, Bai, Lyn, celá Černá Desítka a taky Moren.

Povzdechl si. Moren nikdy na žádném jeho vystoupení nebyl, ať už se jednalo o tanec nebo zpěv. Když byl menší, docela ho to trápilo. Moc si přál, aby jeho nejstarší strýc viděl, jaký mají jejich výstupy úspěch, ovšem Moren nikdy neměl čas. Teď, po tolika letech nastala ta chvíle, kdy bude moci předvést, že není jen dobrý student a voják, ale taky tanečník a zpěvák. V hloubi srdce stále pociťoval tu neodbytnou touhu po Morenově uznání a pochvale. Mohl si namlouvat co chtěl, ale nikdy se nenaučil plně Morena nenávidět. Jako dítě ho obdivoval a vzhlížel k němu a ano, měl svého strýce rád. Postupem času však začal mít vztek, protože muset neustále svému okolí lhát a jeho tréninky se stávaly stále těžší. Byl to hněv, který cítil, ne nenávist.

Možná za to mohla jeho touha po rodině. Už na Averaze vyrůstal jen s otcem a bratrem a nakonec zůstal sám. Nepamatoval si, že by nějaký jeho život na Belece byl obyčejný s normální rodinou. Buď neměl oba rodiče nebo se potáceli v problémech, ale nikdy nezažil, jaký je to pocit, mít mámu i tátu a vyrůstat jako obyčejné dítě. Proto trochu záviděl Zethovi. Podle všeho vyrostl v kompletní a úžasné rodině. Mohl trávit čas s rodiči, nebát se o život ani neřešit, zda je válka nebo zda budou mít večeři. Chápal, že senior chce jít svou vlastní cestou, jen by se neměl od svých rodičů příliš vzdalovat, protože nic není důležitější než rodina.

„Už budeme začínat,“ položila mu Honesta ruku na rameno a přerušila tak jeho zbloudilé myšlenky.

„Dobře,“ pousmál se na ni a vzal si ze stolku připravený mikrofon.

„Nervózní?“ optala se dívka, když si všimla vrásky na mladíkově čele.

„Hm, trochu. Přece jen jsme takhle už dlouho nevystupovali a nerad bych se před Zethem ztrapnil,“ odpověděl tiše Monato.

„Myslím, že i kdybys na jevišti hodil držku, tak Zetha bude zajímat akorát to, jestli jsi v pořádku, ne jestli to byl trapas,“ odvětila Honesta a široce se na svého kamaráda usmála. „Už dávno tě nehodnotí, ale bere takového jaký jsi. Neměj obavy, určitě zazáříme a Zethovi spadne brada.“

„Myslíš?“

„Jasně! A teď už pojď,“ zatahala Monata za ruku a dovedla ho ke vstupu na pódium.

Děti se už začaly připravovat a Monato na okamžik zavřel oči. Připomněl si ten večer, kdy šel se Zethem pěšky ze Zihly. Před očima se mu vybavil Zethův užaslý výraz, který měl, když spatřil Mancusův chrám. Doufal, že dnes se bude tvářit stejně. Věděl, že se Zeth dříve nebo později dozví o jeho práci specialisty a jejich přátelství bude stát před spoustou překážek. Právě proto mu potřeboval ukázat další část svého života, která nemá nic společného s nebezpečím. Trochu doufal, že to později Zethovi pomůže přijmout jeho tajemství.

Nastal čas. Naposledy provedl několik hlubokých nádechů a výdechů, aby se aspoň trochu zbavil stále přítomné nervozity a následoval Honestu na pódium. Přivítal je bouřlivý potlesk a kam jen pohlédl viděl nadšení. Kluci z Desítky výskali jako nějací puberťáci, Moren se mile usmíval, Zeth na druhém konci sálu překvapeně zíral a o Norma se zřejmě pokoušel infarkt. Už jen toto stačilo k Monatově spokojenosti. Nervozita ustoupila do pozadí a vystřídalo ji to staré známé vzrušení, které Monatovi dodávalo energii k podání nejlepšího možného výkonu.

Zprvu se na Honestu opravdu hodně zlobil, nechtěl zpívat a už vůbec vystupovat s Perlou, ale nakonec musel uznat, že její nápad byl přece jen dobrý. Návštěvníci si za ty roky zvykli, že zpívají jen děti a velká část představení je čistě taneční. Lett a Day tomu svou přítomností dodali tu správnou jiskru, která poslední roky chyběla. Jejich dnešní vystoupení bylo téměř stejné, jako to poslední, které společně měli. Pouze první, prostřední a poslední výstup se lišil. Zbytek, včetně Honestina sólového vystoupení i jejího duetu s Monatem, zůstal stejný, jen do toho celého zapojili i děti.

Jak Monato očekával, první píseň nezůstala bez odezvy. Kdysi ji společně napsali speciálně pro vystoupení v Centru. Do slov i do hudby zanesli všechny pocity, které děti z Centra cítí, jejich sny a trápení. Když viděl, jak ženy z kabelek vytahují kapesníky, muže, kteří se snažili nedávat najevo své emoce a přesto bylo jejich dojetí poznat i světla z telefonů v místech, kde seděla Desítka, věděl, že nejspíše pochopili, jak těžký život ty děti mají. Pohlédl do míst, kde měl sedět Zeth s ostatními a usmál se. Zeth to pochopil už mnohem dříve.

Možná právě ta první píseň způsobila, že nastalo hrobové ticho, když spustila hudba k dalšímu výstupu. Nejspíše všichni očekávali, že celý večer bude probíhat v takovém poklidném stylu, jako na začátku. Jenomže to nebyl styl Perly -X. Jejich vystoupení byla moderní a rytmická, plná nejrůznějších tanečních kreací. Byl to přesně ten typ hudby, který vás donutí si prozpěvovat a podupávat nohou do rytmu. Monato byl na děti pyšný. Celou choreografii zvládly na jedničku a evidentně si svou chvíli slávy užívaly.

Poslední výstup před přestávkou byla skladba, kde v původní verzi Honesta vůbec nezpívala s nimi, ale dnes jim spolu s dětmi dělala druhý hlas. Monato zpíval bezmyšlenkovitě, stejně jako dřív, ale téměř na konci písně si uvědomil, že se jedná o milostnou píseň, kterou Day napsal, když začal chodit s Lettem. Cítil, jak ho polévá horko, protože slova byla o lásce mezi muži. Tenkrát Monatovi nevadilo něco takového zpívat, protože se ho to netýkalo a píseň byla krásná, jenomže dnes seděl v publiku Zeth. Nebyl si jist, zda zrovna tohle byla vhodná volba s ohledem na jejich komplikované přátelství. Sotva dozpívali, světla v sále se rozsvítila a Monato se s obavami podíval na Zetha. Ze srdce mu spadl kámen velký jako celé Rudé pláně, protože mladý senior se široce usmíval a tleskal spolu s ostatními.

První část byla za nimi a Monato měl pocit, že byli úspěšní. Stále je ještě čekala druhá polovina vystoupení a dalo se čekat, že vyvolají pozdvižení. A výjimečně v tom byl téměř nevinně, protože nápad byl Propenův. Zadíval se na Morena a byl rád, že mohl odejít z pódia. Nepamatoval si totiž, kdy naposledy svého strýce viděl, tak jako dnes, aby se s úsměvem bavil s ostatními muži. Do jeho srdce se začaly vkrádat pochybnosti, zda je Propenův nápad tak dobrý, jak se zpočátku zdálo.