Věnováno VeruVerunka

Cesta domů byla náročnější než Monato očekával. Jeho tělo bylo od dlouhého sezení v dešti a chladu naprosto ztuhlé a až v polovině cesty se konečně rozpohyboval.

Stále měl chuť se vzdát a jen tak se někde utápět v sebelítosti a smutku, ale příliš dobře si uvědomoval, jaká rizika by jeho jednání přineslo. Byli silnou jednotkou pouze tehdy, když nikdo nechyběl, proto nemohl dovolit, aby ho emoce převálcovali. Opět a zase se musel postavit a čelit všem hrozbám, které ho čekají, aniž by se ohlížel napravo nebo nalevo. Tess měl vlastně pravdu, vůbec se nezměnil. Veškeré myšlenky na Nea a jeho zradu odsunul stranou a zaměřil se na jediný cíl. Vymyslet plán, který by celou jejich jednotku dostal v pořádku zpátky domů.

Poté, co si dal dlouhou a horkou sprchu, zatopil v krbu a uvařil si čaj, se usadil ke stolu a znovu se začetl do složek, které měl k dispozici. Chvíli jen tak listoval papíry a pak se zadíval na mapu, kterou měl rozloženou na stole.

„Pokud se nás chtějí zbavit a mají své lidi na velitelství, tak určitě plánují nějakou past,“ zamyslel se nahlas. „A nejlepším způsobem, je špatně vytyčená trasa.“

Zvedl telefon, vyhledal v kontaktech Baie i Propena a spustil skupinový hovor. Telefon položil zpět a znovu začal zkoumat mapu.

„Monato? Co se děje, že jsi spustil skupinu?“ ozval se jako první Propen a hned vzápětí byl slyšet Baiův hlas: „To by mě taky zajímalo. Jestli se jedná o dnešní tiskovku, tak pláčeš na špatném hrobě.“

„Kvůli tomu nevolám, i když jsem rád, že jsi mi to připomněl. Úplně mi to vypadlo z hlavy,“ odvětil Monato a pokračoval: „Získal jsem hodně důležitou a především hodně špatnou informaci. Na velitelství jsou špehové povstalců.“

„Co to je za blbost? Moren by nic takového nepřipustil!“ okamžitě reagoval Bai, ale Propen ho přerušil: „Počkej, Baii. Víš to jistě, Monato?“

„Bohužel, je to tak. A ani Moren na ně nemá páku, spíše naopak. Obávám se, že někdo má našeho milého vedoucího v hrsti, jinak by určitě nesouhlasil se zveřejněním našich jmen a už vůbec ne s reálným vysíláním naší mise. To je ovšem momentálně náš nejmenší problém.“

„Nezní to zrovna jako malý problém, Monato. Chceš říct, že je něco ještě horšího?“ promluvil Propen.

„Chtějí se nás během mise zbavit. Jsme považováni za reálné nebezpečí pro povstalce,“ vysvětlil Monato a v místnosti se rozhostilo ticho během kterého zaslechl tlumené kroky v předsíni. Bylo mu jasné, že jistě dorazila Honesta, ona jediná měla klíče od jeho bytu. Neměl však čas se tím příliš zaobírat a nemělo smysl přerušit hovor, protože jeho kamarádka jistě přišla kvůli tiskovce, takže všechno vlastně už ví.

„Zbavit? Tím myslíš zabít?“ ozval se Bai a v jeho hlase byl znát jasný strach.

„Pokud možno ano. Jsme příliš velké riziko. Musíš uznat, že to je celkem velká pochvala, Baii. Asi jsme fakt dobří,“ snažil se odlehčit situaci Monato a zaslechl jak se Propen uchechtl.

„Dobře, a jaký máš plán? Kvůli tomu přece voláš, ne?“

„Tak nějak, Prope. Zatím nemám žádný plán a nemyslím si, že nějaký do odjezdu vymyslím, na to mám málo informací, ale potřebuju sehnat mapu trasy, kterou šel Soran a jeho skupina. Domnívám se, že se nás pokusí dostat do nějaké pasti a jelikož mají na velitelství své lidi, špatně vytyčená trasa je ideální způsob. Taky bych chtěl zjistit, co je zač ten armádní kameraman. Zavolám i Dixovi, aby si trochu pohrál s vybavením,“ pronesl stejně klidně, jako kdyby mluvil o počasí.

„Fajn, hned jdu sehnat tu mapu a pošlu ti ji,“ ozval se o něco klidněji Bai a zavěsil.

„Ten kameraman není žádný nováček, už byl na spoustě akcích,“ odvětil Propen.

„To nevadí, mohli si ho koupit. Musím mít všechny možné informace. Nehodlám jít bez přípravy. Zítra si promluvím i s Morenem, ale budu ho muset přesvědčit, aby vylezl z kanceláře. Uvnitř střediska to není bezpečné.“

„Vytáhnu ti veškeré jeho složky a ráno se pro ně zastav. Má smysl se tě ptát, odkud tyhle informace máš?“ zkusil se ještě zeptat Propen.

Monato se pousmál, což Propen nemohl vidět a odvětil: „Je to někdo, kdo na mě celý život dozírá. Civilista, který ovšem má velmi blízko k armádě. Rozhodně je důvěryhodný, ručím za něj.“

„To mi stačí. Uvidíme se ráno.“

„Díky a pozdrav tetu.“

Monato zavěsil a zatímco hledal v seznamu Dixovo číslo promluvil směrem k předsíni: „Vím o tobě, tak se přestaň schovávat.“

Byl velmi překvapen, když vešla nejen Honesta, ale i Keram. Jen udiveně nadzvedl obočí a věnoval se hovoru.

„Čau, neruším?“

Honesta netušila, co mu hlas na druhém konci říká, ale podle Monatova výrazu to nebylo zrovna příjemné.

„Dobře, dobře, myslím, že jsem slyšel více než jsem chtěl. Opravdu nepotřebuju vědět, co děláš se svým manželem v posteli. Jsi schopen ty svoje prototypy do odjezdu zprovoznit? Je totiž možné, že se budou hodit.“ Zdálo se, že s odpovědí byl spokojen, protože se usmál a pronesl: „Jsi prostě nejlepší. Už tě nebudu zdržovat. Měj se.“
Odložil telefon a posbíral složky na hromádku. Pak pohlédl na své hosty.

„Honestu jsem víceméně čekal, ale ty? Nevypadáš, že bys tady byl dobrovolně,“ suše konstatoval a ukázal na volné židle a pokračoval: „Máte v plánu celou dobu stát? Nebo se mě snad po shlédnutí tiskovky bojíte?“

Otočil se k lince a začal připravovat kávu, aniž by svých přátel zeptal, zda si ji vůbec dají.

„Proč?“ ozvala se za jeho zády Honesta.

„Proč co? Proč jsem ti nic neřekl?“ ujišťoval se Monato, ale neohlédl se. Necítil se natolik silný, jak se snažil předstírat.

„Ne. Proč děláš něco tak nebezpečného?“

Konečně se otočil a překvapeně na svou kamarádku hleděl. Keram se tvářil neutrálně, ale i na něm poznal, že ho její otázka překvapila.

„Proč dělám něco tak nebezpečného?“ zopakoval její otázku. „Proč chceš pracovat ve vládním výzkumném programu, když víš, že je to nebezpečné? Chceš svými výzkumy pomáhat lidem a zachraňovat životy. Já chráním svou zemi. Obyčejné lidi jako jsi ty nebo ty nebo třeba řidič autobusu, se kterým ráno jezdíš do školy. Pokud nebudou takoví blázni jako jsem já, kdo zabrání povstalcům, aby zabrali a zničili Rudé pláně a pokračovali přes Daji dál a dál? Není to práce snů, není to jednoduché a ani bezpečné, ale je to důležité. Neočekávám, že to pochopíš ani že bys s tím souhlasila, ale já to ve své podstatě dělám rád.“

Konvice dovařila a Monato toho využil a otočil se zpět k lince. Věděl, že takový rozhovor nastane už ve chvíli, kdy mu Tess oznámil informace o tiskovce, přesto nebyl připraven.

„Chápu to a považuji to za úžasné. Vždycky mě fascinovalo poslouchat ve zprávách, co vše vojáci dokázali. Mě osobně zajímá, jak se člověk jen tak dostane ke specialistům,“ pronesl Keram a snažil se ignorovat Honestin ne zrovna příjemný pohled.

„To je různé,“ Monato před ně postavil hrnky s kávou a posadil se. „Někdo se ke specialistům dostane přes základní výcvik, ale většinou to jsou problémoví kluci, kteří mají možnost své zkušenosti z ulice použít pro dobrou věc. Jsou i tací, kteří se přihlásí do výcviku jen kvůli penězům, ale jen hrstka jich projde a stane se specialisty.“

„A ty?“

Monato se nahlas zasmál: „To je snad jasné, Kerame. Můj strýc je specialista, byl i velitel speciálních jednotek. Viděl jsem to od dítěte a taky se na to od mala připravoval. Ale pořád čekám křik, nadávky a stále nic. Takže proč jste vlastně tady?“

Rozhodně netoužil po hádce, ale taky chtěl, aby jejich rozhovor na téma armády skončil jak nejrychleji bylo možné.

„Jedním slovem, Zeth,“ odpověděla Honesta a Monato se málem udusil čajem, kterého se napil.

„Zeth? Stalo se mu něco?“

„Ty ses stal. Zeth určitě nesleduje vládní program, takže o celém tomhle tvém tajemství neví,“ pokračovala dívka naléhavě.

„Aha. A? Asi mi uniká pointa?“ snažil se hrát hloupého Monato.

„No tak! Nedělej ze sebe vola! Ať už si vy dva vykládáte co chcete, my máme oči. Měl bys mu to říct, bylo by to fér,“ rozčílila se Honesta a Keram se od ní nenápadně odsunul a jen přikyvoval. Měl pocit, že ta holka je někdy mnohem děsivější než Monato.

„Nehodlám mu to říct. Rozhodně ne teď,“ pronesl Monato a sledoval vyluhovaný sáček čaje na dně hrnku.

„Monato, znám Zetha hodně dlouho a myslím, že Honesta má pravdu, měl bys mu to říct a čím dříve, tím lépe,“ pokusil se mladíka přesvědčit Keram, ale výsledek nebyl takový jaký očekával.

„Nejste slepí, ale nejste ani hluší. Stáli jste v předsíni a slyšeli o čem jsem mluvil s Propenem a Baiem mluvil. Jedeme do pasti. Povstalci udělají všechno pro to, aby nás zabili. Vím, co oba vidíte a právě proto to nemůžu Zethovi teď říct. Znáš ho dlouho, víš teda o té jeho fobii?“ zeptal se vážně Kerama a trefil do černého.

„Předpokládám, že mluvíš o té, která má spojitost s jeho rodiči. Ano, o té vím,“ odpověděl zachmuřeně Keram a povzdechl si.

„Opravdu si myslíš, že mu to můžu říct, aniž bych mu způsobil potíže?“

„O čem to ksakru vy dva mluvíte?“ ozvala se značně naštvaně Honesta.

„Zeth trpí zvláštním druhem sociální fobie. Má hrůzu, že se jeho blízkým něco stane. Přesněji bojí se, že zemřou a opustí ho,“ ujal se odpovědi Monato Honesta na něj vytřeštila oči.

„To něco takového existuje?“

„Taky jsem to slyšel poprvé, ale ptal jsem se Macha a i když to není časté, tak taková fobie opravdu existuje,“ odvětil Monato a pokračoval:

„Dokud nechodí na terapie, které jsou v dospělosti mnohem účinnější než v dětství, tak mu to nemůžu říct i kdybych chtěl.“

Oba zmlkli a tiše hleděli na kávu, která jim během hovoru vystydla. Monato měl pravdu, přesto jim vadilo, že Zeth bude stát mimo dění. Honesta si však teprve v tu chvíli uvědomila, co všechno její kamarád řekl. Povstalci je chtějí zabít. Cítila, jak se jí svírá srdce při pomyšlení, že by se nemusel vrátit. Stále byl tím jediným, koho měla. Byl pro ni vším a neuměla si představit život ve kterém by nad ní nestál jako anděl strážný. Chápala jeho touhu rozloučit se se všemi po svém a pak jednoduše zmizet. Ani pro Monata to jistě nebylo jednoduché. Jediné, co pro něj mohla udělat, přestože se na to vůbec necítila, bylo stát pevně po jeho boku a dovolit mu, užít si čas před odjezdem dle svého uvážení.