Tolik let, tolik životů a nakonec vždy zůstal sám. Když vzpomínal na vše, co prožil, uvědomil si, že se nikdy nenarodil do klidného období. Pokaždé se ocitl v době, kdy zuřily války, povstání nebo aspoň nějaké živelné pohromy. A skoro vždy se stal bojovníkem, vojákem, záchranářem, policistou nebo hasičem, aby mohl riskovat vlastní život za záchranu života druhých. Bylo to snad dílem koloběhu života, aby takto žil? Nikdy nad tím nepřemýšlel, vše bral tak jak přicházelo a s naprostou samozřejmostí vykonával co bylo třeba.

I tentokrát se stal vojákem, specialistou, který nemá problém zabít nebo být zabit. A pak do jeho života vstoupil Zeth a Monatovy hodnoty se změnily. Poslední dny si více než kdy dřív uvědomoval, že o Zetha nedokáže přijít. Stalo se pro něj nepředstavitelným, trávit svůj čas bez vedoucího seniora. Od návratu z Vony neustále přemýšlel nad Normovými slovy a zrovna, když už se dostával k jasnému řešení, ozval se Moren a Monato se vrátil zpět na začátek. Nemůže Zethovi dát naději, protože tentokrát nevidí mnoho šancí na návrat. A tak nezbývá nic jiného, než následující dny udržovat v jejich přátelství dobrou náladu a pečlivě si zapamatovat, každý společně strávený okamžik.

Při sebemenší vzpomínce na Morena ho jímal vztek. Nasadil si sluchátka, popadl mikinu a vyběhl z domu. Potřeboval se uklidnit, aby mohl zítra čelit svým přátelům s úsměvem. Aby mohl čelit Zethovi. Zatřásl hlavou ve snaze vyhnat všechny myšlenky ven, ale nedařilo se mu to.

Do Morenovy kanceláře vstupoval s pocitem, že jde na popravu. Překvapilo ho, když zjistil, že se jejich rozhovoru účastní i Propen a Bai. Necítil se o moc lépe, na druhou stranu viděl alespoň malý náznak naděje.

„Sedni si,“ zavelel Moren autoritativně a Monato si výjimečně bez řečí sedl.

„Předpokládám, že zprávu o obsazení důlního objektu č.12 jsi četl,“ pronesl jeho strýc a když Monato přikývl, pokračoval: „V objektu se v době obsazení nacházelo devět zaměstnanců dohlížejících na uskladněné chemikálie. Pokud nejsou mrtví, tak jsou z nich rukojmí. Z toho důvodu byla vyslána speciální průzkumná jednotka.“

Moren se odmlčel a Monato trpělivě vyčkával. Tady nebylo místo na jejich hádky a nevraživost. Byl vojákem a Moren nadřízeným, nebylo nic mezi tím. Ač svého strýce nenáviděl, jeho vojenské kvality mu upřít nemohl. I proto tušil, že situace bude mnohem komplikovanější.

„Celá jednotka zmizela. Nevíme, zda je povstalci zajali nebo byli zabiti. Tři záchranné jednotky, které byly vyslány selhaly a nižší specialisté také. Vrátili se s velkými ztrátami a minimem informací. Proto nastal čas, aby se zapojili nejlepší specialisté, které máme k dispozici. Za dva týdny ode dneška vyrazíte. Naplánoval jsem to na konec školního roku, abys nemusel řešit zameškané hodiny.“

Monato třesoucíma rukama převzal složku, kterou mu strýc podával.

„Věřím, že vaše jednotka má šanci na úspěch, ovšem pro případ, že byste neuspěli s vámi posílám armádního kameramana, který bude obraz a zvuk přenášet v reálném čase. Bez informací bychom nemohli naplánovat další kroky,“ dodal Moren a Monato jen přikývl. Nebylo to nic neobvyklého a jednalo se o účinný způsob získávání informací. Často se pak tyhle záběry vysílali v televizi na vládním programu. Ovšem Monatovi vadilo něco jiného. Proč si ho Moren zavolal ze školy, když odpoledne měla být porada? A proč jsou zde jeho dva přátelé z jednotky?

„Cos mi neřekl?“ zeptal se narovinu svého strýce a střelil po něm vzteklým pohledem.

„Jeden ze členů průzkumné jednotky, prošel stejným táborem jako ty a měl výborné hodnocení. Jeho zajetí nebo zabití svědčí o síle protivníka.“

„Kdo to byl? V táboře nebylo -,“ zmlknul uprostřed věty a pohledem přeskakoval mezi třemi muži, „neříkejte mi, že ten člen je Soran! Který z vás ho tam kurva poslal?“

Postavil se a s výrazem vraha si je prohlížel.

„Měl by ses uklidnit, Monato. Jsi voják a ne nějaká ubrečená školačka. Soran mě osobně požádal o misi a já neviděl žádný důvod, proč mu nevyhovět,“ pronesl klidně Moren.

Monato se rozhlédl a konečně mu to všechno došlo.

„Věděli jste to,“ promluvil tiše. „Jediní dva lidé, kterým bych svěřil život mi klidně lhali do očí, skvělé zjištění.“

Popadl složku a rázně odešel z kanceláře.

Nebe nad hlavou se začalo zatahovat těžkými, tmavými mraky a v dálce se, jako předzvěst blížící se bouře, divoce blýskalo. Monato nic z toho nevnímal, prostě jen běžel. Bylo jedno kam, hlavně když ze sebe vypotí všechen ten nahromaděný vztek.

Věděl, že ani Bai ani Propen nenesou vinu, přesto se cítil naštvaný a ano, i zrazený. Oba dva věděli jak zoufalý byl, když Soran zmizel, jak moc se ho snažil nalézt a nic mu neřekli. Mlčeli a nechali ho trpět.

Z nebe se snesli první kapky a dopadly na Monatův obličej, kde se smísily se slzami, které mu kanuly z očí. Poslední dobou byl opravdu jako ubrečená školačka, přesně jak řekl Moren. Tentokrát to byly slzy vzteku, které si našly cestu ven a stékaly po jeho tvářích. Právě v tu chvíli měl vztek na všechny a na všechno.

Probíhal křižovatkou, kde na červenou stála kolona aut a kdyby se býval ohlédl, spatřil by rovnou tři známé tváře, které ho ze stojícího auta zamračeně pozorují. Možná by si uvědomil, že ať už se děje cokoliv není tak sám, jak se domnívá.

Jenomže Monato se nerozhlížel. Před očima viděl pouze pár dnů, které může strávit s těmi na kterých mu záleží a pak odjede na misi, ze které se možná už nevrátí. Dříve ho to netrápilo, ovšem teď si připadal   jako dítě, které se ztratilo a zoufale moc touží nalézt cestu zpátky do bezpečné náruče svých rodičů. Zmatený, ztracený, nešťastný a naštvaný, přesně tak se cítil.