„Jestli takhle dál porosteš, tak za chvíli budeš vyšší než já,“ ozvalo se Monatovi za zády, když si dával zásoby do koše.

„Myslím, že to nehrozí,“ zasmál se a otočil se na staršího muže, který se opíral o stěnu a pozoroval ho. „Rád tě vidím.“

„Mě? Nebo spíš zásoby?“

„Obojí,“ odvětil Monato a vrátil se k práci.

„Dvakrát měsíčně mi posíláš dopis, ale ani v jednom jsi se nezmínil, že máš kamaráda. Tak povídej, kdo to je?“ Muž, který mu byl i přes množství vrásek nápadně podobný, se posadil ke stolu a čekal na odpověď.

„Jmenuje se Zeth,“ povzdechl si Monato, „je vedoucí senior přípravného kurzu na naší škole.“

„A dál? Monato, moc dobře víš, že s takovou odpovědí se nespokojím. Na rozdíl od ostatních, já o tobě vím úplně všechno, takže chci slyšet i všechna ta ale která se kolem toho kluka motají.“

Ano, Norm byl prvním člověkem, který o něm věděl opravdu všechno. Na okamžik se vrátil v čase do chvíle, kdy zcela neuváženě použil svou moc a byl svým strýcem přistižen. Bylo to jejich velké tajemství a Monatovo štěstí. Po všech těch životech, kdy o svém trestu musel mlčet měl konečně někoho, komu mohl říct úplně vše, aniž by se musel obávat následků.

„Máš pravdu,“ posadil se naproti svého strýce a zadíval se někam do prázdna. „Zeth je opravdu super chlapík, hodný, chytrý i vtipný, ale docela mi trvalo, než jsem to byl ochotný akceptovat. Zpočátku mě sral už jen tím, že vůbec existuje. Je totiž naprosto přesnou kopií Varma.“

„Cože?“

„Myslím to vážně, vypadá úplně stejně jako on, takže si asi umíš představit, jak moc jsem se s ním toužil spřátelit,“ pokračoval Monato s ironickým úšklebkem. „Jenomže Zeth je vážně tvrdohlavý, možná více než já. Řekl mi, že když nemám důvod se s ním bavit, tak mi nějaký bude muset dát a opravdu to udělal. Nenechal se odradit, když jsem na něj byl drzý, dokázal se naučit, kdy se může ptát a kdy ne a dá se říct, že mi vlastně nikdy nedovolil být sám. Vypadá jako Varm, ale to je tak všechno. Povahou je to prostě jen Zeth a právě tím mě dokázal přesvědčit, že si zaslouží být mým kamarádem.“

Monato se zvedl a opět se pustil do balení. Domníval se, že řekl dost na to, aby byl strýc spokojen a věděl vše, co je potřeba.

„Monato, ty máš toho hocha rád, že ano?“

Přesně tohle nechtěl slyšet a ani se o tom bavit. Nehodlal odpovídat a najednou cítil, že potřebuje hodně rychle pryč. Začal potraviny do košíku házet bez ladu a skladu jen aby mohl čím jak nejdříve vypadnout.

„Myslel jsem si to hned, když jsem s tebou toho mladíka uviděl,“ Norm přešel k Monatovi a položil mu ruku na rameno. „Pořád tě děsí, co se tenkrát stalo? To proto ignoruješ co cítíš?“

„Tak to není! Já…“ Monato frustrovaně zavrčel a otočil se ke svému strýci čelem. „Já musím všechno tohle ignorovat! Nejde o to, co stalo, ale o to se vlastně ještě dít bude! Zrovna ty bys tomu měl rozumět! Ty, který Morena nenávidíš právě proto, že zničil už tolik rodin, bys měl chápat, že nemůžu dovolit, aby do mých problémů byl zatažený kdokoliv jiný!“

Norm nevypadal, že by ho Monatův výbuch nějak překvapil. S ledovým klidem a jemným úsměvem na tváři si svého synovce prohlížel. „Tak zoufale moc chceš chránit lidi, na kterých ti záleží, ale přemýšlíš vůbec nad tím, že o to možná nestojí? Ať už se jedná o Honestu nebo o Zetha, není jisté, že by s tvým názorem souhlasili. Možná by mnohem raději byli součástí tvých problémů než neustále čelili tajnostem, které před nimi máš. Napadlo tě někdy, jaký dopad to bude mít, až jednou zjistí pravdu? Možná by ses nad tím měl zamyslet a přehodnotit svůj postoj.“

V tichu, které v domě vládlo se Monatovi neustále vracel dnešní rozhovor s Normem. Chápal, co se mu muž snažil říct, ale nebyl si jist jestli mělo vůbec nějaký smysl nad tím přemýšlet. I kdyby připustil, že má strýc pravdu, tak jak by mohl jen tak vyrukovat s pravdou? Neuměl si takový rozhovor v reálu představit.

,Hele Zethe, jen tak mimochodem, jsem specialista, takže budu často jezdit pryč, občas přijedu potlučený, ale snad bych neměl v brzké době zemřít,‘ nebo ,Hony, měl jsem ti to říct dřív, ale nechal jsem otevřít spisy o smrti tvé mámy, protože mi na tom něco smrdí.‘

Tohle prostě nešlo. Nemůže lidem kolem sebe vpálit pravdu, obzvláště když není nijak zvlášť příjemná. V tomhle svého strýce neposlechne.

Tiše se zvedl z postele, oblékl si mikinu a rozhodl se pro hodně silnou kávu. Než však stihl zamířit do kuchyně, zavadil pohledem o spícího Zetha. Podle teploměru bylo v pokoji pouze jedenáct stupňů, přesto byl senior odkrytý. Monato k němu přešel a aniž by přemýšlel, spravil deku a přikryl ho. Teprve pak odešel do kuchyně.

Nevšiml si mandlových očí, které ho sledovaly při odchodu.

Zeth se před pár minutami vzbudil a uvažoval, jestli se má natáhnout a přikrýt nebo raději mrznout. Zrovna, když se rozhodl, že mu je opravdu zima, Monato se začal zvedat z postele a Zethovi v tu chvíli přišlo rozumné spánek dál předstírat. Ani náhodou ho nenapadlo, že ho mladík přijde přikrýt. Hrudí se mu rozléval příjemný pocit, který mu na tváři vykouzlil úsměv. Možná by se měl zvednout a dělat Monatovi společnost, když už je vzhůru.

Než se však definitivně rozhodl, zaslechl zvuky z Aiina pokoje. Nejprve to znělo jako kňourání, ale vzápětí jasně poznal dětský pláč, který narůstal na síle. Hbitě vystřelil z postele a rozešel se ke kuchyni. Chtěl Monata upozornit, ale mladík byl rychlejší a vešel do pokoje dříve než Zeth vůbec stihl ke dveřím dorazit.

„Ai, já vím,“ řekl a rychle kolem Zetha prošel do dětského pokoje. Senior chvíli stál jako opařený, pak se ale otočil a vydal se za Monatem pro případ, že by mohl nějak pomoci.

Když dorazil, dívka už neplakala, ale křečovitě svírala Monatovu ruku. Zeth si všiml otevřeného pouzdra na nočním stolku. Vypadalo úplně stejně jako to, které dostal od Honesty. Bylo mu jasné, že jeho pomoc není potřeba, proto se odebral do kuchyně. Byl si jist, že teď už neusne.